Jelikož populace stárne (toto není reklama na Starnet), nás důchodců kvapem přibývá. Za chvíli budeme všichni staří a mrtví. A všichni bez výjimky, nemyslete si vy mladí.
Důchodci tvoří velmi významnou skupinu voličů, kterou je nutné bedlivě hlídat, aby se nevymkla kontrole. Všem nám jde přece o ekonomický růst, svobodu, demokracii, a také o krk.
Důchodce musí hlídat především hlídací psi demokracie, a potom zejména politická opozice, která jim poskytuje střelivo na tyto měkké cíle. Myslím těm psům, nikoliv důchodcům.
Důchodce je nutné hlídat z mnoha důvodů. Především jsou již senilní, a tudíž je potřeba jim neustále vysvětlovat záhady demokracie. Jsou nejen finančně, počítačově, ale i politicky zcela negramotní. Dále je nutná ostraha důchodců proto, že dědeček a babička nám ujídají chlebíčka.
A potom je nutné mít vždy na paměti, že komunistický režim naučil důchodce poslušně chodit k volbám, a že demokratický režim je naučil volit jedno koho. Z těchto důvodů, přimět důchodce, aby správně volili, je tudíž často náramná potíž.
Jelikož žijeme v právním státě, právním jak pro koho, nemělo by se zásadně dopustit uplácení důchodců, a to zvláště před volbami. Jsou totiž schopni za milé slovo nebo za koblihu volit kohokoliv. Mohlo by se pak snadno stát, že by nakonec nostalgicky volili komunisty. Takovou kontrarevoluci rozhodně nikdo z nás, kterým jde o demokracii a o peníze, nebo naopak, nesmí připustit!
Ač připitomělý, stejně jako opozice, mne znepokojilo, že mne chce vláda před svobodnými volbami uplácet. Nedalo mi to, pustil jsem se do předvolebního boje.
Proti uplácení důchodců před volbami, jsem začal vystupovat v našem klubu důchodců. Na dekl od splachovacího WC, které v našem důchoďáku již 3 roky čeká na opravu, jsem napsal: „My peníze nechceme! Ano, nás neuplatíte!“ Začal jsem vyřvávat: „Nejsme jako oni! Strčte si ty prachy někam! Pryč s vládou jedné strany!“
Heslo na deklu jsem vhodně podprahově zkombinoval s ideou komunizmu, ve kterém podle klasiků nebudou žádné peníze. Na tuto dobře známou myšlenku jsem chtěl staříky nachytat. Předpokládal jsem, že takto všichni odmítnou jednorázový příspěvek 5000 korun, kterým nás chce vláda zkorumpovat.
Abych pravdu řekl, komunizmus, jako mnoho jiných důchodců, již dobře znám a již jsem dávno pochopil, že bránou k těmto světlým zítřkům jsou dveře krematoria.
Zahájení mojí předvolební kampaň v našem klubu důchodů nevyvolala téměř žádnou odezvu. Mnoho nás zde nebylo. Navíc si důchodkyně Nováková zapomněla naslouchátko a důchodce Dvořák zase zuby. Nováková tedy neslyšela a Dvořákovi nebylo rozumět.
Usoudil jsem, že kampaň nebyla dostatečně důrazná, a tak jsem přitvrdil: „Soudruzi důchodci, přece kvůli několika tisícovkám nenecháme padnout svobodu a demokracii! Kde na to ta vláda chce vzít peníze? Vždyť se kvůli tomu zadluží! Ať ty peníze raději dá našim dětem, jako jsme jim my dali všechny svoje. Když si už neužijeme demokracie my, ať si jí užijí naše děti, nebo jejich děti.“
Parafrázoval jsem slova vůdce světového proletariátu V. I. Lenina a doufal jsem, že důchodce, kteří prodělali školení z „marxáku“, tj. z marxizmu-leninizmu, tento apel na mládí probere. Probudil se však pouze důchodce Tonda, který již hodinu pomočený spal na vozíku a začal sprostě nadávat: „Kde jsou ty kurvy!“ Nevím, jestli tím mínil naše ošetřovatelky, které nás občas zanedbávají a okrádají, nebo stranickou a vládní reprezentaci bývalé ČSSR.
Je však možné, že jej ovlivnila neustále zapnutá televize, při které jako obvykle pospával. Právě před chvílí tam říkali, že Putin někoho nevalně otrávil novičokem. Pak po této zaručené zprávě byla reklama na přípravek pro erekci. Možná, že se v Tondovi ozvalo bujaré mládí, kdy se žádné problémy s erekcí nevyskytovaly, ale spíše opačné. Také vás zaráží, že ti mladí fešáci v bedně berou prášky na prostatu?
Můj předvolební mítink začal nabývat na síle. Rozhrnul jsem si košili na prsou a začal se odvážně bít v prsa jako naši Tchajwanci na Tchaj-wanu a volal: „Vzdáme se svých důchodů! Nebudeme plenit státní rozpočet! Ať vláda raději koupí gripeny nebo chřipku. Nenecháme se manipulovat důchody! Přece byste nechtěli, aby se komunisti vrátili!“
Před ztrátou vědomí jsem na hlavě pocítil tupý úder. Jak mi posléze po oživení na ošetřovně sdělili, důchodkyně Nováková mne praštila svojí duralovou holí. Což o to, byla to rána pěkná, ale s mojí předvolební agitací byl konec. Vysvětlilo se, že úder do mé kebule nebyl veden železnou pěstí dělnické a rolnické třídy, ale Nováková si myslela, že se svlékám do naha a chystám se ji znásilnit. Novákovou? Tu ani za nic, i kdyby byla z jedné strany…
