Policejní brutalita vs. lidská práva – D-FENS

Policejní brutalita vs. lidská práva – D-FENS

proxyLeave a comment

V kontextu vleklého řešení a pozoruhodných okolností a souvislostí v kauze ženy napadené strážníkem pražské městské policie jsem se rozhodl na celkově rostoucí policejní brutalitu krátce, věcně a ve prospěch spravedlnosti a základních lidských práv reagovat.

V rámci mých aktivit, a to ať už samostatně, nebo v občanských sdružení ve kterých se angažuji se takřka s pravidelností zabývám občanským monitoringem a analýzou činností současné Policie ČR, a mnohdy i nýmandských strážníků, a to zejména co do jejich očividné neodbornosti, tak i co do trendu nebezpečně se množících případů jejich krutosti, brutality, agresivity, arogance, vulgárnosti, a nezdvořilosti, a to při služební činnosti i mimo ni. U Policie ČR ještě také co do trendu plytkého zviditelňování se na řešení bagatelních delikvencí – a současně nezájmu o řešení závažných případů a komplikovaných kauz, jenž takříkajíc „smrdí prací, a včetně trendu mrzačení či zabíjení lidí „pod majákem“.

Mnozí policajti (nebo i takzvaní strážníci) jsou obvykle postižení syndromem moci. Čím více je pak takový policajt zatížen mindráky či jinými osobnostními komplexy – tím je na něm deformace syndromem moci zjevnější. Tací policajti již nemají schopnost vcítit se do situace druhých a vnímat jejich reakce či potřeby, trpí iluzí, že mají vždy pravdu, vyžadují, aby s nimi každý vždy a všude bezvýhradně souhlasil, a velmi často sklouzávají k tomu, že tzv. berou spravedlnost do svých rukou.

Domnělý monopol moci pak obvykle ponejvíce ukájí vulgaritou, agresivitou, brutalitou, či krutostí vůči osobám, proti kterým působí či proti kterým zakročuje – a to mnohdy na úrovni praktik z doby GESTAPA. A jsem názoru, že se tomu tak děje bohužel čím dál více a častěji.

Ono ukájení syndromu moci s oblibou maskují doprovodnými výkřiky: „jménem zákona“, a ony praktiky GESTAPA následně kamuflují žvásty o použití tzv. donucovacích prostředků a v jejich rámci pak nejčastěji bláboly o použití tzv. „navolňovacích úderů“.

Pojem „navolňovací úder“ však Zákon o Policii ČR ani Zákon o obecní policii nezná! (Tyto zákony znají pouze pojem „úder“, avšak není úder jako úder, a tím spíš ne ve světě práva a lidských práv a svobod).

Pojem „navolňovací úder“ se nejčastěji objevuje v nejrůznějších postupech a příručkách jako označení pro rychlý, překvapivý a bolestivý úder nebo šokovou techniku v rámci sebeobrany. Ano, čtete dobře – sebeobrany!

Interní normativní akty policie pojem „navolňovací úder“ sice tu a tam zmiňují, avšak pro policejní praxi jej vymezují jako techniku k překonání fyzického odporu útočníka. [neplést si s pojmem uvolňovací úder]

K tomu ještě podotýkám, že interní normativní akty však nemají sílu zákona. Neboli – zákon je nadřazen tvrzením i právní síle interních normativních aktů [o nějakých sportovních příručkách pro sebeobranu zde nemluvě].

No a nyní několik slov k institutu „Donucovací prostředky“.

Donucovací prostředky jsou zákonem povolené nástroje a způsoby chování, které mohou bezpečnostní sbory a strážníci v souladu se zákonem použít.

Tzv. donucovací prostředek tedy není institut k ukájení syndromu moci či jiných mindráků nebo poruch osobnosti.

Policista je oprávněn použít donucovací prostředek k ochraně bezpečnosti své osoby, jiné osoby nebo majetku anebo k ochraně veřejného pořádku.

Strážník je oprávněn použít donucovací prostředek v zájmu ochrany bezpečnosti jiné osoby nebo své vlastní, majetku nebo k zabránění výtržnosti, rvačce nebo jinému jednání, jímž je vážně narušován veřejný pořádek.

Neboli – aby policista směl použít tzv. donucovací prostředek, tak musí prokázat, že nastala potřeba ochrany bezpečnosti jeho samého, že nastala potřeba ochrany bezpečnosti jiné osoby, že nastala potřeba ochrany majetku anebo že nastala potřeba ochrany veřejného pořádku. Podotýkám, že k tomu nestačí jen policajtova domněnka!

Aby směl použít tzv. donucovací prostředek strážník, tak musí prokázat, že nastala potřeba ochrany bezpečnosti jeho samého, že nastala potřeba ochrany bezpečnosti jiné osoby, že nastala potřeba ochrany majetku nebo že nastala potřeba zabránění výtržnosti, rvačce nebo jinému jednání, jímž je v á ž n ě narušován veřejný pořádek [Zdůrazňuji: přítomný čas – tedy jímž je narušován, tedy nikoli byl narušen, a zdůrazňuji, že ne každé narušování veřejného pořádku lze kvalifikovat jako vážné narušování veřejného pořádku]. Podotýkám, že k tomu nestačí jen strážníkova domněnka!

Ruku v ruce s těmito zákonnými ustanoveními plyne pro policisty i strážníky povinnost aplikace principu proporcionality použití donucovacích prostředků, tj. povinnost přiměřenosti.

Neboli – policista je povinen užít takového donucovacího prostředku, který umožní dosažení účelu sledovaného zákrokem a je nezbytný k překonání odporu nebo útoku osoby, proti níž zakročuje. Při tom policista musí dbát na to, aby nezpůsobil osobě újmu z ř e j m ě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání.[Zdůrazňuji: „zřejmě“ nikoli „zjevně“].

Strážník je povinen užít takového donucovacího prostředku, který je nezbytný k překonání odporu nebo útoku osoby, proti níž zakročuje. Při tom musí dbát na to, aby použitím donucovacích prostředků nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání.

Neboli – použití donucovacích prostředků, resp. každého jednoho donucovacího prostředků, jako i použití vícero z nich musí jak policista, tak strážník volit vždy ten z donucovacích prostředků, který ještě splní účel.

O tom, který z donucovacích prostředků použije, rozhoduje policista i strážník podle konkrétní situace tak, aby dosáhl účelu sledovaného zákrokem.

Připomínám také zákonná omezení v použití donucovacích prostředků, dle kterých:

policista nesmí při zákroku použít donucovacích prostředků proti zjevně těhotné ženě, osobě zjevně vysokého věku, osobě se zjevnou tělesnou vadou nebo chorobou nebo osobě zjevně mladší 15 let, vyjma případů, kdy útok takové osoby bezprostředně ohrožuje život nebo zdraví policisty anebo jiné osoby nebo hrozí větší škoda na majetku a nebezpečí nelze odvrátit jinak [tedy škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč],

Strážník nesmí použít donucovacích prostředků při zákroku proti zjevně těhotné ženě, osobě zjevně vysokého věku, osobě se zjevnou tělesnou vadou nebo chorobou nebo osobě zjevně mladší 15 let, vyjma případů, kdy útok těchto osob bezprostředně ohrožuje život a zdraví strážníka nebo jiných osob nebo hrozí větší škoda na majetku a nelze-li nebezpečí odvrátit jinak [tedy škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč].

Připomínám také, že jak strážník, tak policista musí být k použití zvoleného donucovacího prostředku vycvičen. Resp. po použití donucovacího prostředku policajtem by měla být Policie ČR schopna prokázat, že policajt, který toho či onoho donucovacího prostředku použil, je k jeho použití řádně vycvičen. A obdobně by tak měla být schopna obec po použití donucovacího prostředku strážníkem.

Za důležité považuji zmínit, že oprávnění k zákroku automaticky nevylučuje trestní odpovědnost za zákrok, zejména tak trestní odpovědnost za zvolený donucovací prostředek, postup, nepřiměřenost, následek, apod. Neboli – oprávnění policajta či strážníka představuje pouze právní základ pro to, aby dotyčný mohl do práv jiné osoby vůbec zasáhnout. Automaticky však nezaručuje policajtovu či strážníkovu beztrestnost.

Za důležité a potřebné také považuji připomenout, že mučení či podrobení krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu je v České republice protiprávní, resp. protiústavní, a proto ho za žádných okolností nelze považovat za legitimní úřední úkon nebo oprávněný zákrok úřední osoby – např. tedy policisty či strážníka, byť by ho za úřední úkon prohlašovali. Naopak – mučení a jiné nelidské a kruté zacházení v souvislosti s výkonem pravomoci orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci působí jinému tělesné nebo duševní utrpení je v ČR závažný trestný čin [§ 149 Tr.z., popř. 329 téhož zákona].

Pokud tedy úřední osoba (tedy jak strážník, tak policista) způsobí někomu mučivé útrapy, jedná se o exces, neboli vybočení z pravomocí, a takové jednání okamžitě ztrácí charakter zákonného postupu a zakládá přímou trestní odpovědnost daného jednotlivce – obvykle strážníka či policisty). Občan má v takovém případě právo se zákonným způsobem bránit (a stát nese odpovědnost za způsobenou škodu).

Občané – buďme si vědomi toho, že policajt ani strážník není Bůh na Zemi, a že ve smyslu Ústavního pořádku si vůči nám může dovolit výhradně a jen to k čemu ho zákon opravňuje či co mu zákon ukládá, a to jen v případech, v mezích a způsoby, které zákon stanoví.

Nárůst policejní brutality bývá také zásadním příznakem toho, že politická moc řeší sociální a politické problémy represí namísto dialogu.

Když ve společnosti roste nerovnost, politická frustrace nebo nespokojenost s vládní politikou (stav nespokojenosti, bezmoci a zklamání občanů z politického systému i představitelů moci, politici nekonají pro dobro občanů a sledují jen vlastní prospěch, sliby politiků se liší od reálných kroků a systém se nemění k lepšímu, hlas běžného člověka nic neovlivní a dění v zemi jde mimo něj), tak policie se často ocitá v roli „štítu“ mezi elitami a nespokojenou veřejností.

Ani taková situace však nikdy není vinou občanů.

Pokud moje názory a sdělení pomohou byť jen jediné oběti policejního násilí, pak jsem nesmírně potěšen.

Zbyněk Prousek

předseda Spolku věřitelů a přátel práva. Publicista, iniciátor i praktik specializující se na dosažitelnost práva a spravedlnosti i v ČR, a tak i kritik nedostatků v činnosti policie, prokuratury a justice.

pro portál D-Fens

v Mělníku dne 5. října 2026

Související články:

2 známkování, průměr3,00

60x přečteno