Státní politika v oblasti péče o děti musí vycházet z toho, co malé děti potřebují od nás, ne my od nich. Dochází-li ke střetu zájmů malých dětí a dospělých, naše pozornost, naše úsilí a naše veřejné prostředky by měly směřovat k prosazování nejlepších zájmů našich dětí – nikoli našich vlastních.
Letos na jaře spuštěný přelomový program univerzální péče o děti v Novém Mexiku se ocitá v centru pozornosti hlavního proudu americké politiky. Nové Mexiko se stalo prvním státem Unie, který rodičům kompletně proplácí registrovanou péči o děti, a to od narození až do 13 let věku dětí. Následovat se chystají další státy, přičemž program je prezentován jako řešení „krize v péči o děti“, charakterizované vysokými náklady, omezeným a nerovným přístupem a nedostatečnou nabídkou. Levice dodává, že komplexní péče o děti je nezbytná pro zvýšení příjmů rodin a umožnění kariérního růstu žen; zrušení finančních limitů zpřístupní péči a vzdělání i dětem z chudých rodin.
Program lze jistě hodnotit z řady ekonomických i politických hledisek. Kritici namítají, že program je ukázkovým příkladem toho, jak progresivní snaha o „státní dobro“ v realitě naráží na ekonomické zákony, vytváří masivní skryté dluhy, deformuje trh, připravuje rodiny o možnost volby, vytváří novou byrokracii a dává politikům nekontrolovanou moc utrácet veřejné peníze.
Tuto kritiku nechme pro tuto chvíli stranou a ptejme se, v zájmu koho, v čí prospěch je program konstruován? O tom, co je nejlepší pro malé děti – pro ty, o které jde nejvíce a pro které je program navržen – o tom se ve skutečnosti nikde nemluví.
Kariéra žen je důležitá. Silná pracovní síla je důležitá. Ekonomika je důležitá. Ale ti, jejichž životy jsou nejhlubším způsobem formovány právě navrhovaným „programem univerzální péče“, jsou dospělými, kteří program vymysleli a prosazují, zmiňováni jen okrajově. „Program je nezbytný pro stabilitu rodin, účast na trhu práce a budoucí prosperitu Nového Mexika,“ chlubí se guvernérka Lujan Grishamová. A zeptal se někdo, jestli je stejně tak nezbytný i pro ty malé děti, kterým má sloužit?
Co malé děti potřebují
Toto opomenutí je o to nápadnější, že nikdy dříve jsme nevěděli tolik o tom, co malé děti přesně potřebují. Vývojová psychologie prokázala, že základ pro lidský rozkvět se utváří v prvních letech života – nikoli prostřednictvím kartiček s obrázky a kruhových her, ale prostřednictvím trvalého, intimního vztahu s milujícími pečovateli, který podporuje vývoj mozku a klade základy pro všechno, co poté následuje.
Již od prvních měsíců si děti vytvářejí hluboké citové vazby k několika lidem, kteří jsou jim nejblíže – k těm, kteří je znají nejlépe a citlivě a důsledně na ně reagují v tisících drobných každodenních interakcí. V rámci těchto prvních vztahů se u dítěte utváří pocit bezpečí, sebevědomí a schopnost důvěřovat ostatním a navazovat s nimi vztahy, což tvoří základ pro celoživotní pohodu.
Jakákoli politika, která dramaticky mění to, kdo a jak se o malé děti stará a kolik hodin denně, přímo zasahuje do tohoto základu. První otázkou, kterou si tedy v souvislosti s rozšiřováním péče o děti musíme položit, je: jak to ovlivní každodenní láskyplnou interakci, na níž závisí zdravý vývoj malých dětí?
Malé děti se však neúčastní politických debat, a proto se tato otázka klade jen zřídka. V konfrontaci s preferencemi dospělých a ekonomickými prioritami se jejich potřeby snadno odsunou stranou. Když se zdůrazňují potřeby dětí, zastánci péče o děti se odvolávají na ekonomické imperativy a strašák žen posílaných zpět domů „bosých a těhotných“, čímž přesměrovávají debatu zpět k zájmům dospělých.
Co ukazují důkazy
Nejdůležitější americká studie o dopadech péče o děti, studie NICHD o rané péči o děti a vývoji mládeže, naznačuje něco jiného. Studie sledovala téměř 1 000 dětí od kojeneckého věku až do dospělosti a zjistila znepokojivé dopady na celý jejich vývoj. Ve věku 15 měsíců předpovídal delší pobyt v péči o děti zvýšené riziko nejistého citového pouta mezi dítětem a matkou. Ve věku 24 měsíců se objevily známky problémů s chováním. Ve věku 3 let se zdálo, že tyto dopady zmizely, a mnozí usoudili, že obavy pominuly. Když však výzkumníci provedli nové hodnocení ve věku čtyř a půl let, vynořil se zcela odlišný obraz.
Mezi dětmi, které v průměru strávily méně než 10 hodin týdně v skupinové péči mimo rodinu během prvních čtyř a půl let života, mělo zvýšené problémy s chováním pouze 5 %. U dětí, které v těchto zařízeních trávily od kojeneckého věku alespoň 30 hodin týdně, však byla třikrát vyšší míra sociálně-emocionálních obtíží, včetně nižší sociální kompetence, častějšího externalizujícího chování a více konfliktů s učiteli a vrstevníky. Tyto účinky přetrvávaly po celou dobu základní školy a v období dospívání se projevovaly jako impulzivita, rizikové chování a užívání návykových látek. Zůstaly zachovány i po zohlednění kvality programu, vzdělání matky, příjmu rodiny a temperamentu dítěte. Je pozoruhodné, že doba strávená ve skupinové péči mimo rodinu předpovídala problémy s chováním výrazněji, než rodinný příjem.
Negativní účinky, které výzkumníci pozorovali, se neprojevily okamžitě. Objevovaly se v průběhu let a často zůstávaly skryté, dokud děti nezačaly chodit do školy. A tyto účinky se neprojevily v kognitivních výsledcích, ale v sociálně-emocionálním vývoji – tedy právě v těch schopnostech, které se u dětí utvářejí v rámci jejich nejranějších láskyplných vztahů.
Vědci zjistili podobné vzorce ve studiích o péči o děti po celém světě, včetně Německa, Chile a Francie. Mnohokrát zkoumaný univerzální program péče o děti v Quebecu, který byl spuštěn v roce 1997 s cíli podobnými těm, jimiž se nyní řídí návrhy v USA, byl spojován se zvýšenou úzkostí, agresivitou, hyperaktivitou, horšími vztahy mezi rodiči a dětmi a nižší životnou spokojeností uváděnou samotnými dospívajícími. V období rané dospělosti se negativní účinky projevily až 22% nárůstem míry odsouzení za trestné činy.
Ve snaze vyvrátit tyto hromadící se negativní závěry zastánci péče o děti nedávno zdůraznili analýzu kombinovaných dat ze sedmi významných longitudinálních studií, která údajně neprokázala žádné nepříznivé účinky času stráveného dětmi v kolektivní péči. Otázka, kterou však tato analýza zkoumala, byla, zda krátkodobé zvýšení počtu hodin strávených mimo rodičovskou péči předpovídá krátkodobé zvýšení problémů s chováním u dětí. Metodika, kterou výzkumníci použili, prostě nebyla navržena tak, aby odhalila to, co zjistila studie NICHD: že právě kumulativní dopad dlouhých hodin strávených mimo domov v období kojeneckého věku, batolete a předškolního věku je to, co děti vystavuje riziku v následujících letech.
Důvod k obavám
Bylo by chybou dělat z těchto výsledků katastrofické závěry. Jistě ne u všech dětí, které tráví dlouhé hodiny v skupinové péči mimo rodinu, se projevují negativní účinky a problémy s chováním obecně nedosahují úrovně klinické poruchy. Některé děti z kvalitních programů mimorodinné péče jednoznačně těží, zejména ty z méně stabilních rodin s nižšími příjmy. Tyto děti si zaslouží naši investici a maximální úsilí, abychom jim poskytli skutečně kvalitní programy. Širší výzkum však potvrzuje závěr, který jsme příliš rychle zavrhli: dlouhé pobyty v mimo-rodinné, často ústavní skupinové péči nejsou pro většinu malých dětí optimální.
Negativní zjištění ze studií lze alespoň částečně vysvětlit fyziologickým mechanismem: reakcí dětí na stres v péči o děti, měřenou pomocí kortizolu, tělesného stresového hormonu. Během prvních měsíců života si malé děti vyvíjejí normální denní rytmus kortizolu s nejvyššími hladinami ráno, které poté postupně klesají. Výzkum však soustavně zjišťuje, že u mnoha dětí v celodenní péči se tento vzorec obrací: hladina kortizolu v průběhu dne stoupá a k normálnímu rytmu se vrací pouze ve dnech strávených doma. Méně hodin mimo domov a pečovatelé, kteří více reagují na potřeby dětí, tento efekt tlumí, ale základní vzorec zůstává. A víme, že dlouhodobý stres v prvních letech života může představovat hrozbu pro dlouhodobé zdraví a vyvíjející se mozek.
Tyto výzkumné poznatky nejsou ojedinělým signálem toho, že nedokážeme uspokojovat potřeby dětí. Míra úzkosti, deprese a sebevražedných sklonů u dětí a dospívajících dramaticky vzrostla. Příčiny tohoto nárůstu jsou sporné; jeho skutečnost však nikoli. A dochází k němu právě v oblasti, kde výzkum péče o děti odhalil negativní dopady: v sociálním a emocionálním blahobytu dětí.
Čí zájmy jsou uspokojovány?
Proč jsme tak ochotni odsunout potřeby dětí stranou? Protože orientace na práci zastínila orientaci na rodinu – lidskou identitu a hodnotu nyní do značné míry spatřujeme spíše v placené práci než v rodině a vztazích. To, co malé děti potřebují ze všeho nejvíc, nelze uspokojit prostřednictvím někoho jiného – pouze těmi konkrétními lidmi, ke kterým jsou hluboce připoutány.
Cílem rozšiřování mimorodinné péče o děti je maximalizovat čas, který rodiče tráví mimo dosah svých malých dětí – a tím minimalizovat právě to, co ony nejvíce potřebují. Stručně řečeno, státní politika péče o děti je politikou dospělých, nikoli politikou raného dětství – je navržena tak, aby zvyšovala blahobyt dospělých, nikoli malých dětí.
Politika v oblasti raného dětství musí vycházet z toho, co malé děti potřebují od nás, a ne my od nich. Když dochází ke střetu zájmů malých dětí a dospělých, naše pozornost, naše zasazování se a naše veřejné prostředky by měly směřovat k prosazování jejich nejlepších zájmů – nikoli našich vlastních.
(Zpracováno s použitím podkladů Institute for Family Studies)
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
