Jsme svědky justičního puče v přímém přenosu za naprostého nezájmu Bruselu?
Polsko má za sebou dramatický víkend. Prezident Karol Nawrocki kvůli chaosu na Ústavním soudu dokonce otočil letadlo směřující do Senegalu a vrátil se do Varšavy. Místo diplomatické cesty ho doma čekala otevřená ústavní krize: přetahování o legitimitu a vzpouru soudců za asistence bezpečnostních služeb.
Jak začala válka o soudce
Tento vyhrocený střet však odkrývá hlubší, systémový paradox moderních republik. Na jedné straně stojí demokratické, republikánské výsledky svobodných voleb. Na straně druhé přežívá anachronismus připomínající feudální ceremonie – například skládání slibů zvolených soudců do rukou hlavy státu a z toho plynoucí potvrzení legitimity jejich úřadu. V těchto takřka „feudálních“ kulisách se odehrává právní spor, který je více než aktuální: Má prezident právo odmítnout přijmout slib od řádně zvoleného soudce? Má soudce právo ujmout se funkce bez složení slibu do rukou hlavy státu?
Právě tyto ústavní nejasnosti poskytují obrovský prostor k ohýbání vůle voličů. Nabízí se znepokojivá otázka: Chtěl zákonodárce tento chaos záměrně? A nemáme k něčemu podobnému, kvůli nejasným formulacím v ústavě, našlápnuto i u nás v České republice?
Kořeny tohoto chaosu na polském ústavním soudu sahají do roku 2015, kdy tehdejší dosluhující liberální vláda Občanské platformy (PO) těsně před prohranými volbami protlačila předčasnou volbu pěti ústavních soudců – včetně těch, jejichž mandáty měly vypršet až ve volebním období nové reprezentace. Chtěla si tak pojistit vliv v justici. Když volby drtivě vyhrálo konzervativní Právo a spravedlnost (PiS), nová většina tento krok odmítla a zvolila soudce vlastní.
Dvojí standardy právního státu?
Nynější vyvrcholení krize však ukazuje novou, ještě nebezpečnější dynamiku. Současný Sejm ovládaný Donaldem Tuskem sice řádně zvolil nové soudce, včetně Anny Korwin-Piotrowské, na místa těch z éry PiS, kterým standardně vypršelo devítileté funkční období. Jenže narazil na zmíněný rituál hlavy státu. Konzervativní prezident Karol Nawrocki odmítl od těchto liberálních kandidátů přijmout ústavní slib a spolu s opozicí tvrdí, že Sejm při volbě porušil ústavní pravidla a procedury, např. zásadu individuálního posuzování kandidátů, a proto je považuje za nelegitimní, jakož i celou Tuskem vedenou „nápravu justice“.
Následoval absolutní rozvrat institucí. Noví soudci složili slib netradičně pouze v Sejmu, načež je dosavadní předseda soudu Bogdan Święczkowski, dosazený v éře PiS, odmítl pustit do budovy a k soudní činnosti. Frustrovaní liberální soudci se proto rozhodli pro silové řešení. Za asistence bezpečnostních složek vnikli do budovy, soudkyně Korwin-Piotrowska svévolně prohlásila staré vedení za „suspendované“ a sama se jmenovala do čela instituce. Pravicová opozice (PiS) a prezident to okamžitě označili za nezákonný justiční puč a uzurpaci moci ze strany osob, které prý kvůli chybějícímu slibu u prezidenta vůbec nejsou řádnými soudci.
Celý polský příběh navíc ukazuje naprosté pokrytectví Bruselu. Když byla u moci konzervativní strana PiS, Evropská unie nešetřila municí. Za reformu disciplinárního systému soudců uvalila na Varšavu drastickou pokutu 1 milion eur denně (později sníženou na půl milionu), celkově v unijních sankcích zablokovala miliardy a spustila řízení podle článku 7.
Když ale po volbách nastoupil liberál Donald Tusk, rétorika se přes noc změnila. Tuskova vláda pouze představila „plán“, reformy ani zdaleka nedokončila, a Brusel přesto okamžitě otočil kohoutkem a uvolnil 137 miliard eur. Najednou bylo kolem polského porušování procedur, silového přebírání institucí a nejasných výměn na soudech ticho po pěšině. Nebo jen mainstreamová a ta takzvaná „veřejnoprávní“ média úmyslně hleděla jinam?
Na hraně suverenity
Závěr je jednoznačný. Evropská unie dlouhodobě měří dvojím metrem. Právní stát pro ni není univerzální hodnotou, ale pouhou politickou zbraní. Sankce a dotace Brusel nestoudně používá k přímému ovlivňování politického dění a k trestání občanů členských zemí, pokud si ve svobodných volbách dovolí zvolit „špatnou“, tedy konzervativní alternativu.
Tento stupňující se unijní diktát už vyvolává i zásadní existenční otázky. Lídr polské pravice Jarosław Kaczyński již před propuknutím krize otevřeně prohlásil, že pokud v EU nedojde k hluboké reformě, která vrátí suverenitu národním státům, mělo by Polsko začít jednat o podmínkách vystoupení z Unie. Není to planá hrozba, ale varování: právní stát v unijním podání totiž přestal být zárukou spravedlnosti pro všechny. Stal se z něj politický nástroj pro ty „správné“, Bruselu loajální progresivisty.
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
