Dva novináři psali kdysi dávno o svobodě tak přesvědčivě, že jejich texty sehrály podle historiků klíčovou roli při ovlivňování mysli amerických osadníků, kteří se rozhodli založit nový stát. Kdyby je někdo vydal dnes, lidé by si říkali, jak trefně popisují současnost. Další lekci o svobodě nabízejí kolegové ze Sýru zdarma
Jmenovali se John Trenchard a Thomas Gordon. Jejich články byly poprvé publikovány mezi lety 1720 až 1723 a byly podepsány pseudonymem Cato. Marcus Porcius Cato byl významným římským senátorem prvního století před n.l, z doby prvního triumvirátu, který byl obhájcem tradičních římských hodnot.
Článků, na jejichž konci stál pseudonym Cato, vzniklo 144. Jsou známy jako Catonovy, což je správný termín, nebo také Catovy dopisy. Jen do roku 1755 se dočkaly šesti vydání. V různých dopisech autoři píší (výběr, překlad, mezititulky redakce):
Pomlouvat lid je nebezpečný zlozvyk
Dosud se obecně mělo za to, že neexistují jiné pomluvy než ty, které jsou namířeny proti vrchnosti nebo ty proti soukromým osobám. Nyní se mi však zdá, že existuje třetí druh pomluv, který je stejně nebezpečný jako ty předchozí.
Mám na mysli pomluvy lidu. V antických Athénách a Římu tomu bylo jinak. Dokonce i velcí muži se museli vypořádat s přísným hodnocením svých činů, když si to zasloužili, ale o lidu, o prostých občanech, se mluvilo s nejvyšší úctou a respektem. Zaznívaly výrazy jako „posvátná privilegia lidu”, „lid má úctyhodnou autoritu” nebo „nezvratný soud občanů”.
Renesanční autor Machiavelli dokazuje v jedné knize, že lid je moudřejší a předvídatelnější než král. Proti králi nemůže nikdo mluvit bez tisíce obav z toho, co se mu stane. Pomlouvat lid má právo každý. Často jsem se divil, proč nebylo hanobení zájmů lidu a zpochybňování jeho svobod prohlášeno za zločin.
Musím přiznat, že nevím, co může být zradou, pokud není zradou v původním slova smyslu podkopávání svobod lidu.
Tolik dopis číslo 32.
Co je to svoboda?
Svobodou rozumíme pravomoc řídit své vlastní činy, právo užívat plodů své práce, svého nadání a pracovitosti, pokud to neškodí společnosti nebo jejím členům tím, že někomu něco bere nebo mu brání v užívání toho, co jeho jest.
Nechte lidi na pokoji a oni se o sebe postarají sami a nejlépe.
Pokud to neudělají, budou za svoji nedbalost potrestáni bez zásahu majestátu a jeho pokut. Je zřejmé, že taková vlezlá péče a úřední vměšování do osobních záležitostí, soukromých činů, myšlenek nebo ambicí v sobě mají více lstivosti než laskavosti. Je to jen nástroj k oklamání lidí a vytahování peněz z jejich kapes pod falešnou záminkou dobra veřejného i jejich.
Svoboda je právo utrácet si sám svoje peníze a nakládat s výtěžky své práce po svém. Právo pracovat pro svoje potěšení a zisk, ale ne pro jiné, kteří jsou zahálčiví a chtěli by žít a hýřit na jeho úkor tím, že utlačují a olupují jeho a jemu blízké.
To jsou myšlenky z dopisu číslo 62.
Skryté útoky
Jen málo lidí je tak zoufalých, aby otevřeně a bez ostychu zaútočili na práva svobodných lidí. Takoví zapřisáhlí spiklenci mohou uspět jen zřídka. Jejich pokus by selhal. I když je útok na svobody započat, cíl musí být skrytý nebo popírán. Je zásadou a politikou zrádců, aby svoji zradu maskovali věrohodnými jmény a doporučovali ji vzletnými slovy.
Zapojí svoji zemi do směšných, drahých a podivných válek, aby udržovali mysl lidí v neustálém napětí, v trvalém strachu a obavách, a tím je připraví o čas i chuť zabývat se kontrolou veřejné politiky. Všemi možnými způsoby útlaku vyvolají v lidu nespokojenost, aby z ní udělali argument pro nová nařízení a důvod, proč lidu není možné důvěřovat.
To se píše v dopise číslo 17, který nese název „Jaká opatření přijímají zlí a zoufalí ministři, aby zničili a zotročili svou zemi ”.
Bez pravdy není upřímnost
Tam, kde je majetek v nebezpečí, bude málo přičinlivosti, a tam, kde je pravda nebezpečná, bude málo upřímnosti. Kdyby byli lidé všude poctivě poučeni o pravdě a přivedeni k rozumu, nezůstal by pod sluncem jediný národ fanatiků nebo otroků. Šťastný osud je možné si vždy přát, ale nikdy ho nelze očekávat. Všude, kde je pravda nebezpečná, je svoboda nejistá.
Stojí v dopise číslo 38.
Když člověk není ani pánem svého jazyka
Bez svobody slova nemůže existovat taková věc jako moudrost. Je to právo každého člověka, pokud tím neomezuje a nekontroluje právo druhého; to je jediné omezení, které by mělo znát.
Toto svaté privilegium je natolik podstatné pro svobodnou vládu, že ochrana majetku a svoboda slova jdou vždy ruku v ruce. V těch ubohých zemích, kde člověk není pánem ani svého jazyka, může stěží vlastnit něco jiného. Kdo chce zničit svobodný národ, musí začít se svobodou slova, největší hrozbou pro veřejné zrádce.
K takovému závěru dospěli John Trenchard a Thomas Gordon před více než 300 lety ve velmi populárním dopise číslo 15.
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!




