…Ráno 22. března 1943 jel Hans Woellke v jednom ze tří vozidel po hlavním silničním tahu u Minsku, když jeho konvoj přepadli sovětští partyzáni a střelili ho do ramene. Zraněný Woellke se vypotácel z vozidla, aby byl znovu střelen do zad, tentokrát smrtelně. Toho rána byli další tři jeho muži během bojů zabiti a po útoku se partyzáni stáhli do nedaleké vesnice Chatyň, která se nacházela přibližně 50 kilometrů severovýchodně od Minsku. Než nacistické jednotky a jejich kolaboranti dorazili, partyzáni už z vesnice utekli a zůstali tam jen civilisté. Kvůli nedostatku mužů nacisté raději partyzány nepronásledovali a místo toho si rádiovým spojením přivolali posily. Na zpáteční cestě popravili 20 až 25 lesních dělníků, protože je podezřívali z podpory partyzánů.
Odpoledne dorazila posila – příslušníci Dirlewangerovy jednotky, kteří se připojili k četě z praporu 118 pod velením bývalého nadporučíka Rudé armády a nacistického kolaboranta Grigorije Vasjury. Společně obklíčili vesnici. Skutečnost, že partyzáni zabili olympijského medailistu, pravděpodobně ovlivnila extrémní míru odvety, která na vesničany čekala. Aniž by věděli o předchozím útoku na nacistický automobilový konvoj a o smrti německého důstojníka, byli civilisté – mladí i staří, ženy a děti – násilím vyhnáni ze svých domovů a pod hrozbou namířených zbraní nahnáni do stodoly. Jakmile byli všichni lidé uvnitř, nacisté zamkli dveře, budovu pokryli slámou, polili benzinem a zapálili. Když se plameny rozšířily, podařilo se uvězněným vesničanům vyrazit dveře, ale ti, kteří se pokusili o útěk, se stali terčem kulometné palby. Mezi uhořelými oběťmi byly také ženy s kojenci v náručí a mladá žena, kterou Dirlewangerovi muži, než ji spolu s ostatními zavřeli v kůlně, znásilnili. Přibližně 149 lidí, včetně 75 dětí mladších 16 let, bylo upáleno, zastřeleno nebo se udusilo kouřem. Poté byla vesnice vyrabována a vypálena.
Osm obyvatel vesnice přežilo, z toho šest bylo svědky masakru – pět dětí a jeden dospělý.
Viktora Andrejeviče Želobkoviče, kterému bylo v době masakru osm let, zachránila jeho matka. Po válce vyprávěl, jak byli lidé během masakru bez sebe strachy, když si uvědomili, že budou upáleni.
V jednu chvíli chtěl vstát, ale matka mu přitlačila hlavu k zemi a řekla mu: „Nehýbej se, synku, lež klidně.“ Pak ho něco silně udeřilo do paže a on matce řekl, že krvácí, ale ta mu neodpověděla, protože už byla mrtvá. Požár v kůlně nakonec přežil tak, že zůstal skryt pod matčinou mrtvolou.
Další přeživší, Juzif Kaminsky, byl jediným dospělým, který z masakru vyvázl živý, a na děsivou scénu vzpomínal takto:
„Můj patnáctiletý syn Adam a já jsme byli blízko zdi, padali na mě zavraždění lidé, ti, kteří ještě žili, se kolem nás tlačili jako vlna, z těl raněných a mrtvých se valila krev. Hořící střecha se zřítila, šílený, strašlivý řev lidí zesílil. Ti pod střechou hořeli zaživa, křičeli a zmítali se v křečích, střecha se doslova protáčela.“
Po válce byli někteří z pachatelů masakru v Chatyni nakonec pohnáni k odpovědnosti a postaveni před soud.
V roce 1946 byl Bruno Pavel, důstojník, který masakr nařídil, stíhán v rižském procesu a byl popraven. Ivan Melničenko, člen jednotky Dirlewanger, byl v únoru 1946 smrtelně postřelen agenty sovětské tajné policie, když kladl odpor při zatýkání. V 60. a 70. letech 20. století bylo souzeno také několik kolaborantů, kteří se na masakru podíleli, a někteří z nich byli popraveni.
Velitel jedné z čet 118. praporu, bývalý sovětský mladší poručík Vasyl Meleško, byl souzen před sovětským soudem a v roce 1975 byl popraven. Náčelník štábu téhož praporu, již zmíněný Grigorij Vasjura, byl souzen v Minsku v roce 1986 a byl shledán vinným ze všech svých zločinů. Vojenský tribunál běloruského vojenského okruhu ho odsoudil k trestu smrti a v roce 1987 byl popraven.
Státní památník v Chatyni dnes připomíná nejen masakr ve vesnici Chatyň, ale i dalších 185 běloruských vesnic, které nacisté vyhladili podobným způsobem. Jako připomínka frekvence, s jakou během války přicházeli Bělorusové o život, v Chatyni každých 30 vteřin zní pamětní zvony. Během druhé světové války zahynuly více než dva miliony Bělorusů, přibližně 25 % z celkové populace, nejvyšší podíl ze všech zemí zapojených do války.
Upozornění: Všechny níže uvedené názory a komentáře jsou od členů veřejnosti a neodrážejí názory kanálu World History.
Neakceptujeme propagaci násilí nebo nenávisti vůči jednotlivcům nebo skupinám na základě atributů, jako jsou: rasa, národnost, náboženství, pohlaví, sexuální orientace. World History má právo zkontrolovat komentáře a smazat je, pokud jsou považovány za nevhodné.
► KLIKNĚTE na tlačítko ODEBÍRAT pro další zajímavá videa: https://www.youtube.com/channel/UCMkZyKwX-pLboRxgOeJUNCQ/?sub_confirmation=1
#historie
#dejiny
#holocaust
#holokaust
#ww2
