FILIP ŠEBESTA
Nemohu samozřejmě mluvit za všechny, ale pro člověka z Ostravy je 17. listopad trochu neautentický svátek – pražská záležitost – bohužel. To říkám upřímně. A nepocházím přitom z žádné komunistické rodiny. Naopak. Ve straně nejbližší předci byli pradědové, jeden děda v ní nebyl, druhý vystoupil v roce 1968, žádná hrůza, ale lépe se kvůli tomu neměli.
Současná povaha 17. listopadu? Pro mě osobně zcela vyčpělá záležitost. Kýč a faleš. Kunderovské sebedojímání se nad vlastní slzou dojetí. Jak je to krásné, sounáležitost a planoucí svíčky. Jak je to krásné být společně dojat slzou ze sounáležitosti a planoucích svíček…
Dlouhodobě mi vadí a nemohu vystát zejména následující věci. Řekl bych, že nemusím být zdaleka jediný.
Za prvé, že politická reprezentace napříč spektrem není schopna nalézt vhodný odstup, který by nepůsobil trapně a pokrytecky s ohledem k vlastní minulosti toho kterého činitele. To platí pro staré kádry, ale svým způsobem i pro mladé agilní svazáky dnešní doby. Ti sice žádnou problematickou minulost nemají, zato jsou správně freneticky fanatičtí. Přitom se obávám, že většina z nich by funkcionařila v SSM, kdyby dostali onu historickou „příležitost“, jež nebyla odepřena těm prvním. To ostatně vehementně dokazují tím, jak část starých kádrů vynášejí na nebesa a druhou část stejnou měrou nenávidí. Konformisté dnešního typu.
Za druhé nemohu vystát to, že se zde pateticky svobodou a demokracií jednou rukou křižují osoby, které druhou rukou tu svobodu a demokracii ničí, můžeme si jmenovat konkrétně čím: zelený úděl a další a další regulace, kultura problematice svobody slova a kultura ostrakizace nemainstreamových názorů, stavění proti sobě skupin občanů, vytváření vnitřního nepřítele a otravovaní společenského klimatu, který stále více nepřeje smysluplné debatě, demontáž suverenity přesouváním jejich větších a větších částí do Bruselu atd. atd.
Za třetí, a to je možná nejvíc. Vadí mi extrémně zneužívání tohoto svátku a historie k současnému politickému boji. Jsou tady „demokratické strany“ a jejich politici, kteří se jakoby pasují do role studentů, zatímco z ostatních dělají pomalu členy lidových milic a pořádkových oddílů. Strany jakoby „pro listopad“ a ty druhé „proti němu“. Strany směrování na Západ a strany pro Východ. Vadí mi tahle falešná dilemata, která listopad, a vše pozitivní co přinesl, v hlavách běžných lidí oprávněně nespokojených s vládou, jež se na listopad naroubovala, pouze dál diskreditují. Když dělají z volby části lidí volbu, která odporuje listopadu nebo chce ten listopad zvrátit, pak ti lidé logicky na nějaký listopad kašlou. Hodí ho do koše spolu s Fialou, ale i širší skupinou metropolitní a kulturní elity zastávající obdobný pohled. Čehož tento společensko-politický „tábor“ samozřejmě vždy rád využije a pouze tak druhou skupinu lidí ještě více zatvrdí. Společenské rozdělení se tím jen dál prohlubuje.
Nikoho opravdu dnes nezajímá, kolik si za průměrný plat koupil tehdejší Čechoslovák másla a kolik kilo ho může mít dnes. A jestli to někoho zajímá, pak jsou to, řekl bych, paradoxně spíše lidé, kteří ani nevědí, kolik to máslo stojí, protože to takzvaně „nemusí řešit“, jednoduše si ho koupí v okamžiku, kdy potřebují. Paternalistická a vrchnostenská lekce z hospodářských dějin a statistiky tohoto typu není odpovědí na dnešní reálné starosti lidí. Respektive to odpověď je, ale poněkud odtržená. Opravdu nikdo se na základě něčeho takového neťukne do čela a neřekne si, jsem já to ale vůl, já se mám vlastně dobře…
Lidi nelze o tom, že by měli být spokojeni, přesvědčovat statistikami. Co se jim tím vlastně vzkazuje? Jste hloupí, že nevíte, jak se máte dobře? To přeci není přesvědčivá argumentace. Lidi zajímá, kolik dnes stojí elektřina, plyn, kolik bydlení a pamatují si kolik to stálo před pěti lety, ne co bylo před pětatřiceti. Je to asi stejné jako když by v roce 1953 připomínali c. k. Rakousko nebo v roce 1980 říkali lidem, jak se mají dobře v porovnání s rokem 1945. Měli se sakra líp, a přesto…
Ale to je asi vše nevyhnutelný osud každé historické události, že čím méně je přímých účastníků a čím méně toho zůstává ve všeobecné společenské paměti a povědomí, tím více je skutečný prožitek té události a její význam překryt potřebami aktuální interpretace.
Kdyby z toho všeho alespoň podivně nečouhala jak sláma z bot ta topornost dobrovolně povinného častuškování a svátečního juchání jako za komunismu. Protože právě nad tím se chce vnitřně svobodnému a kriticky myslícímu člověku jednoduše jen mávnout rukou. Odpůrce davového konformismu, někdo, komu bývá trapně za druhé, se dokonce možná v takových chvílích otočí zády a někam si raději na těch pár hodin, než se to vše přežene, zaleze. Ne z odporu ke svobodě, ale naopak z úcty k ní.
Filip Šebesta, deník TO
