Dnes si povíme zběsilý příběh o tom, kterak ponorka potopila letadlovou loď, zničila raketami město a vyhodila do vzduchu vlak. Tak moment Kabinete, to už poněkud přeháníš! Jak může ponorka zničit vlak?! Ale to je přeci prosté, žádné přehánění. Zde je krkolomný příběh ponorky USS Barb.
USS Barb (SS-220) byla ponorkou třídy Gato a z hlediska potopené tonáže čtvrtou nejúspěšnější americkou ponorkou druhé světové války – potopila celkem sedmnáct nepřátelských lodí o celkovém výtlaku 96 628 tun. V úvodu kariéry sloužila v Atlantiku, ale brzy brzy našla nové místo k působení v Pacifiku, kde na ni čekala spousta tučné kořisti. Dne 17. září 1944 potopila japonskou doprovodnou letadlovou loď Unjó. V noci na 23. ledna pronikla do Namkwanského přístavu na čínském pobřeží a napadla zde konvoj třicet plavidel, vypálila deset torpéd. Bylo napočítáno osm zásahů a uznány tři potopené lodě. Kapitána Luckyho Fluckeyho (1913-2007) čekala Medaile cti a ponorku Prezidentská citace. S nepřítelem však ještě USS Barb neskončila. Ponorka prošla opravami a úpravami – byla experimentálně vyzbrojena palubním 5palcovým raketometem (ráže 12,7 cm) pro ostřelování cílů na pevnině, a stala se tak vlastně první “balistickou ponorkou”.
Její dvanáctá patrola započala 8. června 1945. Šlo o ofenzívní misi severně od ostrova Hokkaidó a východně od Karafuta, kam dorazila 21. června. Dělem potopila dvě malé lodě a druhého dne ráno zaujala pozici asi 5 km od centra města Šari v podprefektuře Ohocuku. Jejích dvanáct raket zasáhlo střed města, ale velké škody nezpůsobily. Japonci považovali tento historicky první raketový ponorkový útok za letecké bombardování. Ponorka nebyla napadena a několik dní se poklidně věnovala konvenčnější bojové činnosti. Dne 2. července 1945 se USS Barb vynořila asi kilometr od města Kaihjó na Tulením ostrově, východně od Sachalinu. Vypálila na něj několik salv ze svého raketometu a současně protiletadlovým kanónem ráže 40 mm umlčela obránce. Bylo zničeno na 20 budov, což představovalo 60 % města. Od plánovaného výsadku velitele odradila čtyři kulometná hnízda, a ponorka pokračovala ve svých nájezdech jinde – dvanáct raket vypálila proti městu Šikuka, následně potopila malou dopravní loď a unikla její eskortě obratným manévrováním na okraji minového pole, a 18. července vypálila svá poslední zbývající torpéda a potopila loď pobřežní obrany. A ač hlavní zbraň již nemohla použít, stále jí zbýval palubní kanón a raketomet. Mise tedy pokračovala.
Druhého dne si velitel povšiml, že poblíž města Otasamu na východním pobřeží ostrova Karafuto vede velmi blízko pobřeží železniční trať. Tři dny trať pozoroval a udělal si přesný obrázek o japonském “jízdním řádu” a naplánoval útok. V noci na 23. července osm dobrovolníků z řad posádky tak provedlo malou invazi na japonskou půdu. S určitými potížemi a velkou dávkou štěstí se amatérským sabotérům podařilo trať nalézt a pod koleje umístit nálož o hmotnosti 25 kg. Rozbušku později inicioval projíždějící vlak. Operace slavila úspěch. Vykolejilo dvanáct nákladních, dva osobní a jeden poštovní vagón.
Ponorka v následujících dnech podnikla ještě několik raketových útoků proti pobřežním městům, potopila množství malých lodí, a svou poslední oběť (malou rybářskou loď) dorazila taranem. Dne 15. srpna 1945 ji na domovské základně zastihly zprávy o japonské kapitulaci. Koncem roku 1954 byla předána italskému námořnictvu, a sloužila zde pod jménem Enrico Tazzoli až do roku 1972. O tři roky později však byla sešrotována a tím se její neobyčejný příběh uzavřel. Její bývalý kapitán Eugene Bennett Fluckey dosáhl v roce 1960 hodnosti kontradmirála a v roce 1972 odešel do výslužby. Zemřel v roce 2007 ve věku 93 let, a je pohřben na hřbitově Námořní akademie Spojených států.
Zdroj obrázku DeviantArt
