Pánové, než vzplanete spravedlivým hněvem, zadržte. Znám a vážím si mužů, kteří jsou skutečnými chlapy, majákem jistoty a partnerem v pravém slova smyslu. Těch se následující řádky vůbec netýkají. Tento článek posílám s úsměvem všem těm rozumbradům, podle kterých je žena bez mužského elementu jen poloviční bytost čekající na spasení.
Někteří pánové, víte, co mě vážně baví? Vaše dojemné dotazy na to, co si proboha bezmocná žena počne bez muže. Podle některých z vás jsme nejspíš tvorové neschopní samostatného bytí a vy jste ten jediný pevný pilíř, o který se můžeme celou svou vahou opřít. Přitom ruku na srdce – občas neochráníte ani sami sebe, natož ženu. Kde se ve vás jen bere ta roztomilá nabubřelost o vlastní výjimečnosti?
Znám spoustu žen, které se po rozvodu už nikdy nevydaly k oltáři. Naskakuje jim totiž kopřivka už jen při pouhé myšlence, že by se zase měly dělit o svůj životní prostor, prát někomu ponožky, uklízet po něm drobečky a vařit teplé večeře na počkání.
Občas se dokonce najde takový ťuňta, který mi se vší vážností napiše: „Pořiď si konečně nějakého chlapa, ať nejsi tak naštvaná.“
Jako proč by to proboha žena měla dělat, když nechce? Jsou pánové vůbec schopni pochopit, že ne každá žena má potřebu dělat někomu v životě roztomilý přívěsek? Že se naopak mnohé z nás cítí konečně svobodně a volně? Můžeme si dělat, co chceme a kdy chceme. Užíváme si život podle vlastních pravidel a zbytečné mužské tlachy o tom, jak moc vás k životu potřebujeme, nás už neoslovují.
Už to úplně živě vidím! Jak nad těmito řádky protáčejí panenky a říkají si: „No jo, další blbá feministka…“
Chyba lávky, pánové. Pěkně vedle. Já bych naopak hrozně ráda viděla chlapa, co je ještě chlapem. Chodí poctivě do práce, dokáže velkoryse zabezpečit rodinu, přinese ženě kytku jen tak pro radost a ctí ji jako svou jedinou ženu a matku svých dětí. Jenže tohle výsadní místo si pánové tak nějak neuměli udržet. Mnohdy nedokázali tu rodinu ani pořádně uživit.
A tak prostě přišla doba žen. Doba, kdy se chodit do práce stalo čistou nutností. Tím sice začala ženská nezávislost, ale když už žena musela makat, chtěla mít logicky i stejná práva. A muži ze svých pozic ustupovali docela ochotně a rádi. Jen ať si ženská odpracuje dvě směny! První v zaměstnání a druhou doma. Chlap má přece práci jen jednu a doma ho čeká hýčkání se všemi těmi slavnými „P“ – pěkná, poctivá, pracovitá…
No není to bomba? Ráno služka, co všechny obstará a vypraví, pak maže do práce, z práce pro děti, navařit oběd, napsat úkoly, uklidit, navařit večeři… A po tomto maratonu se ještě musí mávnutím proutku proměnit v osudovou svůdnici z vykřičeného domu a mít dost sil věnovat se chlapovi, který se po celém dni zmohl jen na válení u televize.
Vážně si někteří pánové myslíte, že být vdaná je za těchto podmínek nějaká výhra v loterii? Není. A proto se mnohé z nás rozhodly žít tak, jak samy chtějí, a nenechat si do toho od nikoho kecat.
Kam to celé vede? Inu, možná do pekel. Ženám už se totiž do takového modelu rodiny moc nechce a chlapi rodit zatím neumí. Co bude dál? To netuším. Možná vymřeme po přeslici… nebo už zítra po meči?
Autor: Milena Doušková
