Čest a zisk se nevejdou do téhož pytle – Arthur Schopenhauer
Čí chleba jíš, toho píseň zpívej – Lidové rčení
Svět patří těm, co se neposerou – Charles Bukowski
Rok se s rokem sešel. Sedím si tak poklidně u kafíčka a přemýšlím co dál. Z repráků mi hraje Word of Mouth od Mike + The Mechanics. Snad právě text této písně, který má hodně co říct k následujícímu tématu zapříčinil, že jsem se opět pustil do psaní. Ale to není úplně ten hlavní důvod. Ten se dozvíte až na konci článku. Ta píseň byla jen takovou pomyslnou kapkou, kterou pohár přetekl. Tak tedy pojďme do toho.
Jak nejlépe začít? Jedno peklo jsem opustil, ale obratem do druhého vlezl. Ale to bude jen taková malá epizoda, i když docela výživná. Možná jsem trochu masochista, ale baví mě sledovat systém, který se stal prohnilým od A do Z. A nemusí se jednat jen o Království dánské. Vezmu jedno za druhým, abych snad na něco nezapomněl, protože všechno souvisí se vším a korporátní mechanizmy jsou úzce propojené. Lidé, se kterými jsem se potkal na začátku, se jakoby náhodou, objeví až na úplném konci, ale v úplně jiných rolích.
Mé minulé vyprávění bylo ukončeno v roce +8, tedy v okamžiku výpovědi. Ale pár věcí, před úplným odchodem z firmy jsem opomněl zmínit, protože se mi v dané chvíli nezdály až tak důležité. A navíc jsem netušil, že budou postupně gradovat. Hned na úvod zmíním jednoho teamleadera, který byl na segmentu B2B hodně profláknutý. Pokud je někdo tvrďák, tak to beru. Vzpomenu na Kristýnu, která nás učila a připravovala na ostrý provoz. Ano, byla ostrá jako břitva, ale naprosto korektní. A dokázala naučit. Člověk, o kterém teď budu mluvit, férovost asi zapomněl doma pod postelí, nebo o ní nikdy neslyšel. Říkejme mu třeba Rejnok. Už za mého působení se objevovaly jisté excesy. Nejdřív jsem jim nevěnoval pozornost, pak už se to nedalo ignorovat. Uvedu první příklad. Kolegyni začal bolet zub. A bylo vidět, že to není jen obyčejná bolest. S hubou, která vám jde šejdrem, moc práce na infolince neuděláte. Šla tedy za Rejnokem a ten ji nepustil. Když přišla potřetí a bylo to hodinu před koncem směny, tak z něho vypadlo: „Jdi, ale až dorazíš k lékaři, tak se tam vyfotíš a fotku mi pošleš. Až budeš odcházet, uděláš totéž a ještě zavoláš.“ No, tohle se mi moc nelíbilo. A to nebyl případ jen této kolegyně. Za pár týdnů jsem se ocitl ve stejné situaci. Ale protože jsem tvrďák, na jeho stupidní kravinky jsem se vykašlal. Zákoník práce hovoří jasně. Potvrzení od lékaře musí stačit. Ale Rejnok spokojen nebyl. Zavolal si mě, a před celým týmem na mě začal ječet. Tady ovšem narazila kosa na kámen. Celkem v klidu jsem mu vysvětlil, že firemní pravidla platí pro všechny a že jeho výmysly hodlám ignorovat. Potom už hovor začal nabírat na intenzitě. Rejnok ovšem neuspěl. A co se nestalo. Mnozí členové Rejnokova týmu mě najednou začali na chodbě zdravit, což se nestávalo.
Další problém, který nastal, už nebyl jen o křiku. Tam šlo o zdraví, možná i o život. Vlastně o dva. Těhotná kolegyně začala ke konci směny krvácet, ale náš záporný hrdina ji nedovolil odejít k lékaři. Musela dokončit směnu. Když po směně k tomu lékaři šla, ten ji řekl, že přišla za minutu dvanáct. No a pak za ní Rejnok chodil a škemral, aby to nehlásila výš. Nakonec ji ukecal.
A pak nastal čas zlomu. Náš tým, kterému šéfoval Jaroušek, měl být spojen právě s tím týmem, kterému velel Rejnok. Tady jsem už měl jasno. Pracovat pod člověkem, který postrádá základy slušnosti, a empatie mu je cizí, ten mi šéfovat nebude. No a výpověď byla na stole. Od tohoto
okamžiku nastoupila pasivní rezistence. Hovory jsem přijímal a řešil potřeby zákazníků. Prodej jsem naprosto ignoroval, a pokud zákazník měl o něco zájem, kontakt jsem předal právě té kolegyni, která se musela fotit u zubaře.
A tak jsem v roce +8 k poslednímu dubnu odešel. Plánoval jsem, že si dám pár měsíců maximální relax. První dva měsíce jsem si užíval maximálně. Ve třetím se ale ozval kolega, který už přímo ve firmě nepracoval. A tady bude potřeba trochu odbočit a pár věcí vysvětlit. Můj zaměstnavatel, tedy velká telekomunikační společnost, vytvořila tým, který byl jen prodejní. Ze začátku byl součástí firmy, ale pak se úplně oddělil a fungoval jako samostatná firma. Měl jiný název, ale v hovorech se identifikoval jménem operátora. A tam pár bývalých kolegů přešlo. A teď hledali lidi na doplnění týmů. Tak mě bývalý kolega Felix oslovil, jestli bych to ještě nechtěl zkusit. To bylo ovšem slovo do pranice. V té době jsem ještě práci nehledal a ani nic nebylo ve výhledu. A Felix navíc argumentoval tímto stylem: „Tady vůbec neřešíš problémy zákazníků, jenom prodáváš a to ty přece umíš.“ A tak jsem mu na to kývnul. Od prvního září jsem nastoupil. A jak jsem poznal okamžitě, sežral jsem hada, protože o tom co následovalo, Felix neříkal vůbec nic. Spadl jsem do týmu telesales, tedy aktivního navolávání. To jsou ti otravní lidé, kteří volají a nabízejí hovadiny, o které nikdo nestojí. Osmdesát procent zákazníků zavěsí po první větě. Dalších deset procent si hovor poslechne, ale nabídku odmítne. A zbylých deset se nechá ukecat a potvrdí objednávku. Ale z toho pět procent ji nepřevezme. Takže efektivita téměř nulová. A tak nadřízení začali vymýšlet, v rámci tahu na branku, „zajímavé“ prodejní taktiky. Byly většinou na hraně, mnohdy i za hranou. Ale to už se vůbec neřešilo, neboť výsledková tabulka na konci směny je daná.
Nyní se vrátím k úplnému začátku. Našemu prvnímu týmu v roce +0 šéfovala Terka. Tady se najednou objevila taky, ale už jako vyšší manager celé firmy. A kdo byl na nejvyšším postu? To neuhodnete, byl to Arnošt. A já byl rád, že jsem tam našel staré známé. Radost ovšem nevydržela dlouho, ale to už hodně předbíhám. A teď se vrátím opět k té službě, o které jsem už mluvil v roce +4, a která se objevila také zde. Jedná se opět o internetovou televizi. A protože firma striktně vyžadovala, že TV musíme prodávat, byl tlak na prodej obrovský. Aby prodej ještě víc rostl, vymysleli nadřízení takzvanou dorážečku. Když zákazník bude na vážkách, ale pořád neřekl ANO, můžeme mu na dva měsíce dát tuto službu zdarma. A on si ji buď nechá, nebo ji zruší. A protože moc velký zájem nebyl, občas se dorážečka využila. A když ke konci směny nebyla čísla, teamleader dorážečky striktně vyžadoval. V tom bych problém neviděl. Celý systém se zvrtnul až později. Jen jsem si vzpomněl, že když jsem pracoval na info lince, tato sleva byla zakázaná.
Ale televize nebyla jediný produkt, který byl z hlediska prodeje problémový. Zase budu chvíli hovořit technicky. Pro firmu byl prioritní pevný internet. Tedy VDSL nebo optika. Ale může se stát, že v některých oblastech není dostupná žádná z těchto technologií. I na to někdo myslel. Firma nabídla i takzvaný zástrčkový internet, tedy ten na bázi 4G a 5G. To je samozřejmě zcela v pořádku. Kde není jedna technologie, nabídneme jinou a všichni budou spokojeni.
Ještě jeden měsíc jsem pracoval na telesales a pak mě Felix doporučil do týmu, kde byl prodej pasivní. Vysvětlím podrobnosti. Na firemních WWW stránkách, v pravém dolním rohu vyskočí okénko tohoto znění: „Zadejte svoje telefonní číslo a náš specialista vás bude kontaktovat“. Pokud zákazník číslo zadal, na mé obrazovce se objevila zpráva a já mohl okamžitě zákazníka oslovit. To už byla úplně jiná liga, protože jsem oslovoval zákazníky, kteří měli o nějakou službu zájem. Takže jsem prodával jako z partesu. Tomuto oddělení šéfoval Robin a jeho zástupkyní
byla Dana. Tato jména začnou být později důležitá.
Prodej byl úžasný, skoro jsem litoval, že jsem se nepřesunul dřív. Mohl jsem být v těžkým balíku. Tak ubíhal měsíc za měsícem a já se z firmy přesunul na home office. I to bylo fajn, něco málo jsem ušetřil za benzín. Čas od času jsem se podíval do svých statistik, jak mi ten prodej jde. Trochu vysvětlím, co to jsou ty moje statistiky. Kdysi dávno, ještě u Terky v týmu v roce +0, mi snad přímo ona poradila, abych si své prodeje podrobně zapisoval. A i když to byla práce navíc, vždy po úspěšném hovoru jsem si napsal do Excelu jeden řádek, kde bylo datum, číslo objednávky, název služby, její cena, délka smlouvy a pár dalších údajů. Zápisky byly podrobné a kdykoliv jsem mohl ve firemním systému dohledat, jak to se kterou objednávkou dopadlo. Jestli ji zákazník převzal, jestli ji ve čtrnáctidenní lhůtě zrušil nebo jestli službu stále používá. Je dobré být v obraze, i když statistika může být hodně nudná. Ale vězte, že tomu tak není.
Doposud bylo všechno v pořádku a tento stav pokračoval ještě pár měsíců. A jak už to někdy bývá, něco se musí zvrtnout. Zatím to zvrtnutí bylo jen takové nenápadné. Pravidelné porady jsou jistě potřeba. Většinou byla aspoň jedna v měsíci. Čekal bych, že je nejlepší ji udělat na začátku měsíce, aby bylo jasné, co nás za toto období čeká. Pak se ale stalo, že porada byla až v polovině měsíce. Ovšem nová pravidla, která nám byla sdělena, platila už od začátku. Poprvé jsem si toho ani nevšiml. Ale když se to stalo podruhé, začal jsem být trochu ve střehu. Jak mám něco plnit, když se o tom dozvím se zpožděním? Ve třetím měsíci se ale všechno zvrtlo totálně. Robin s Danou nám nařídili, že všichni, i ti z home office, se ve středu dostaví do sídla firmy. Nikdo netušil, o co se jedná. A pak to začalo být hodně nepříjemné. Hned na začátku porady nám bylo sděleno, že všichni přijdeme o bonusy, protože už delší dobu okrádáme firmu a nejsou to malé peníze. Jde o 3.8 miliónu. Snad jen tři lidé (z celkového počtu šedesát + ) dostanou alespoň část těch bonusů. A nejedná se jen o tenhle měsíc. I dalších osm měsíců budeme bez. Všem spadla čelist a koukali do podlahy. Jen já se ozval a žádal vysvětlení. A byl jsem sakra nasranej. Vysvětlení bylo následující. Jde o internetovou televizi. Vy jste ji na dva měsíce dávali zdarma a to je podvodný prodej. To už jsem vybuchl jako sopka a chtěl čísla objednávek, kdy se to v mém případě stalo. Navíc to bylo nařízeno přímo od vedení, že tu dorážečku máme využívat. Najednou se objevil mlžný opar, protože z nadřízených nikdo nic nevěděl. A Dana s Robinem se do mě ještě pustili, že tohle si přece nemůžu dovolit. Ale já trval na svém. Celé to přišlo jako hlášení přímo z hlavní firmy bez jakýchkoliv podrobností. A to už mi nesedělo vůbec. Podrobnosti se prý dovíme časem, až přijdou podrobné reporty. A tak jsem si sedl, vytáhl svoje statistiky, nahlížel do systému a vyhodnocoval všechny objednávky za tu dobu. Padl na to celý víkend. Ale já měl čísla v ruce a mohl jsem argumentovat. Televizí jsem prodal padesát devět, na sedm jsem vystavil slevu a z těch sedmi zákazníci dvě vrátili. Ale ne proto, že by se jim služba nelíbila, ale kvůli technickým problémům. Neměli dostatečně rychlý internet, aby tu televizi utáhl. Takže bylo naprosto jasné, že já firmě vydělal sakra velký balík a pokud by skutečně šli po těch poskytnutých slevách, pak by to dělalo 2500 Kč. Ale ne aby mi sebrali celé bonusy za několik měsíců. Já v tom měl zcela jasno a na další poradě jsem si od Dany vyžádal čísla objednávek, kde jsem pochybil. Okamžitě začala mlžit, že podrobné reporty stále ještě nemají. A všiml jsem si, že ji moje dotazy docela dost iritují. Kdyby pohled uměl zabíjet, už bych byl na pravdě boží. A pak hystericky vykřikla: „Já nesu kůži na trh, bojuju za vás a riskuji svoji pozici, abych aspoň nějaké bonusy zachránila“. K tomu už nebylo co dodat. Snad jen to, že těch pár lidí, kteří bonusy částečně dostali, bylo zcela náhodně z jejího týmu.
A potom se začaly šířit podivné zvěsti. Operátor posílal pravidelně naší firmě na bonusech něco
kolem půl mega. A pokud se ty bonusy nevyplatí, kdepak asi ty peníze zůstanou? No to je otázka za milión. Ale protože to byly informace z JPP zdroje, při poradách jsem se na to nezeptal, i když mě jazyk sakra svrběl. Ale stále jsem chtěl podrobné informace, kde jsem pochybil a o kolik peněz jsem firmu okradl. Podrobné reporty stále nebyly k dispozici a Robin na čtrnáct dnů náhle onemocněl. A další info z JPP agentury bylo následující. Na vrcholu té pyramidy stojí Arnošt a odtud vítr fouká. A teď to začne být zajímavé. Když jsem se začal takto ostře dožadovat odpovědí, najednou jsem v systému zjistil, že mi začala klesat interní kvalita. Prostě ten, kdo poslouchal moje hovory, tam najednou objevil množství chyb, byť jsem před tím byl dáván ostatním za vzor, jak se hovor má vést. No, nevyplatí se držet hubu a krok?
Dana již na porady nechodila, neboť také náhle onemocněla. Robinova choroba byla zřejmě extrémně nakažlivá. Při průběžných poradách, kdy stále nebyly podrobné reporty, teamleader přišel s dalším omezením. Nyní již nebylo možno dát zákazníkovi jakoukoliv slevu nebo kompenzaci. A to ani v případě, kdy firma udělala chybu, a zákazník byl poškozen. Za to nám vyhrožovali hodinovým vyhazovem. A druhá věc, která vylezla na povrch, byl zástrčkový internet. Ten se totiž prodával dvěma způsoby. Opět vysvětlím. Zákazník zavolal a chtěl internet. Asistent ověřil, že v dané lokalitě není dostupný internet kabelem, nabídl tedy ten zástrčkový. Začal vytvářet objednávku, zadal adresu a ejhle. Ani tam internet, tedy ten zástrčkový, dostupný nebyl. Ale co s tím? Prodávat se musí, takže nějaký chytrý manager vymyslel, že se tato služba nebude zadávat podle adresy, ale podle souřadnic. Tady už byl nutný složitější postup. Asistent musel otevřít mapu pokrytí, najít to místo a ověřit dosah vysílačů. A potom se objednávka zadala přímo na GPS souřadnice. Co to tedy ve skutečnosti znamenalo? Asistent našel na mapě místo, které bylo ještě v dosahu signálu, ale skutečné bydliště zákazníka bylo od toho bodu dost vzdálené. Ale to už byl karambol, protože tato místa už pokrytá nebyla a zákazníkovi buď ten internet stejně nešel, nebo fungoval špatně. Navíc se v lokalitě, přidáním dalšího zařízení, zhoršil signál i stávajícím uživatelům. Ale na konci směny bylo splněno. Tyto technické detaily jsem se dověděl až později, přes kolegy z technické podpory. A ti se chytali za hlavu, jaký prasárny tam vytváříme.
Teď už jsem se nutně musel ptát. Proč jsme mohli tak dlouho využívat televizní dorážečku a objednávat internet na souřadnice, když obojí bylo v hlavní firmě striktně zakázané? Že by si tady někdo začal účelově ohýbat pravidla? Následují další otázky, a berte je jako řečnické. Proč nám vše ohledně celé té finanční újmy, nikdo nic nesdělil písemně, ale vše se řešilo pouze na brífech ústní formou? A když kolega požadoval písemné vyrozumění, byl odkázán do … Proč Robin svoji kancelář označil jako „red zone“ a nikdo ze zaměstnanců tam už neměl přístup? Pokud s ním chtěl někdo mluvit, tak pouze po předběžném schválení a pouze tehdy, pokud ho doprovázel teamleader. Na závěr jedna malá matematická úloha. Kolik je, baj voko, půl mega násobeno osmi? I matematicky to sedí.
JPP agentura spekulovala dál. Co když všechno bylo úplně jinak? Co když si někdo v hlavní firmě všiml, že se slevy z dorážeček rozrostly do obrovských rozměrů a zároveň začal růst počet hlášení na technickou podporu na nefunkční zástrčky? Pak chápu, že Robin s Danou hodili odpovědnost na ty dole a sami se z odpovědnosti vyzuli. A pokud přišla menší částka na bonusy, pak je celkem jasné, že sobě je nevezmou. Jak prosté, milý Watsone. Potom ten průser musel být opravdu kolosální, když ho ani Arnošt nedokázal hned na začátku eliminovat. Aby ne, když v tom lítá skoro čtyřka.
A budu ještě pokračovat, protože problémů přibývalo. Stále častěji jsme dělali takzvanou výpomoc hlavnímu operátorovi. Jeho infolinka nestíhala, jelikož vedení začalo propouštět. Polovinu směny nám přepínali klasické hovory, které infolinka řeší. Jak takový hovor probíhal? Nechat se seřvat, protože na IL volají většinou jen naštvaní zákazníci. Problém vyřešit, ale bez možnosti kompenzace, tu už nám zakázali. No a nasranému zákazníkovi těžko něco prodám. Tak kde to jsme, pane Daniel? A proč vůbec řeším nějaký prodej, když opět nastoupila pasivní rezistence?
Po čtrnácti dnech bylo zřejmé, že překročím Rubikon. Robin i Dana byl již zdrávi a na pátek svolali poradu. Ale mně bylo sděleno, že se jí účastnit nebudu. Já budu mít samostatné sezení s Robinem další pracovní den. Už to začínalo být hodně úsměvné. A tak přišlo pondělí, desátá dopolední. U stolu seděl Robin a tvářil se, že je těžce nad věcí. Dana mě sledovala se zarytým pohledem sveřepého šakala. A už to začalo. A ještě rychleji skončilo. Robin pronesl větu, kterou odkryl karty: „Jako jedinému ti bonusy vyplatíme, protože jsi nepochybil. Ale ty nemáš úctu a respekt k nadřízeným, takže smlouva ti již nebude prodloužena“. Jen jsem pronesl, že respekt si nadřízený musí zasloužit a ne si ho vyvzdorovat a pak už jsem raději šel. Další rozhovor byl zcela zbytečný. Jen jsem cítil v zádech, jak mě pohled sveřepého šakala propaluje až do morku kostí. Ale já odcházel jako morální vítěz a pohledy těch za mnou jsem měl totálně u … Jo, přesně tam.
Předchozí odstavec jsem věnoval pondělku. Ale pracovní týden končí až v pátek. I v tento den šaráda zdárně pokračovala. Robin nechal předvolat na soukromý pohovor dalších pět zaměstnanců, kteří také nerespektovali nadřízené a neprojevovali dostatek úcty. Oficiální důvod zněl ale jinak. Dlouhodobé neplnění prodejních cílů. Tito lidé odešli bez bonusů. Já měl nabito ostrými, oni měli prázdný zásobník. Jak by řekl major Borovička v Tankovém praporu: „Já s váma zatočím po bolševicku“. A přesně tohle Robin s Danou udělali. Protože jsem svoje povídání zahájil třemi citáty, přidám ještě čtvrtý, který tuto situaci vystihuje docela přesně: „Lepší hrozný konec, než hrůza bez konce“. Ale ten konec v podstatě hrozný nebyl. Následovalo jen obrovské uvolnění.
Tímto by se dalo říct, že moje působení v tomto slzavém údolí bylo u konce. Nastal čas, kdy mi vypršela smlouva. Já vrátil počítač a další věci a už jsem byl mimo telekomunikační prostor. Hodně zajímavá a poučná etapa života, i když závěr nebyl jako z pohádky. Přibližně po třech měsících se ukázalo, že na informacích od JPP agentury bylo něco pravdy. Robin i Dana šli okamžitě a Arnošt, který to měl celé pod palcem, také. Ale ten nešel hned, čas měl do konce roku. A všude vykládal, jak je z této práce unavený a jak musí zkusit něco jiného. Vůbec jsem mu to nežral. Pár kontaktů z minula, mi potvrdilo, jak se věci mají. Měl jsem pravdu. A to nejlepší na závěr. Podrobné reporty nikdy nedorazily. Ještě malá poznámka k Arnoštovi na úplný konec. Jednou přišel do našeho spacu a vyhlédl si kolegu, který tam nebyl moc dlouho, a měl právě slabší prodejní chvilku. Touto mrazivou větou mu oznámil, že ukončuje jeho pracovní poměr. Ta věta zněla: „Mrtvý maso musí pryč“.
A pak mi to celé docvaklo a vše do sebe začalo zapadat jako dílky do skládačky. Houby úcta, houby respekt k nadřízeným. Já jim těmi statistikami a ošemetnými dotazy hodil vidle do celého toho zrůdného systému. A kdybych s tím někde vyrukoval oficiálně, celý ten bordel by se zhroutil jak domeček z karet, což se také stalo. Oni totiž žádná čísla nikdy neměli. Podrobné reporty byla jenom zástěrka, abychom všichni drželi hubu a krok. Proto jsem musel z kola ven.
Mohlo by se zdát, že už je mému povídání konec. Ale není. Na práci v oblasti komunikací jsem se úplně vykašlal a vrátil se ke své původní profesi. A jsem spokojen. Uběhl rok a najednou se ozval jeden kontakt z mého prvního telekomunikačního působiště. Bossing a prasárny od Rejnoka nabírají tak moc na intenzitě, že se zaměstnanci rozhodli toto řešit přímo na centrále u nejvyššího vedení. Protože předchozí stížnost na Prahu tak nějak vyšuměla, nyní ji poslali ještě výš. A tady nebudu konkrétní. Prostě do zahraničí, na místo kde sedí vrchnost. A tak stížnost odešla. To byl tuším říjen. Teď je březen a nic moc se neděje. A právě teď vzpomenu na úplný začátek, kdy jsem k operátorovi nastoupil jako nováček. Při úvodních školeních nás varovali, že jsou určité věci, které nesmíme nikdy udělat. Pokud je uděláme, přijde pán v šedivém saku, poklepe na rameno a to znamená jediné. Zvednete se, vše necháte jak je, odcházíte mimo firmu a již nejste zaměstnancem. Tomu pánovi budu říkat Kavalír, protože přesně takto jsem ho už pojmenoval v minulém článku v předposledním odstavci.
Kavalíra osobně neznám, nikdy jsem ho neviděl. Ale musel být sakra hodně blízko. Jednou, pár minut před osmou, jsem s Josem kecal u cigára s tím, že se sejdeme na rauch pauze zase před desátou. José nepřišel, nebo spíše nepřijel, jak by řekl Pepa Náhlovský. Kavalír mu poklepal na rameno, což je totéž co polibek smrti. Nebudu zacházet do podrobností a popisovat, co José provedl. Bezpečnostní směrnice a postupy prozrazovat nebudu. Ale José nebyl sám. Pan Kavalír do našeho města jezdil opravdu dost často. Tímto by se dalo usuzovat, že Kavalír věděl naprosto o všem, co se ve firmě šustne. Opravdu o všem?
A proč o tomto člověku mluvím? On totiž dostal za úkol vyšetřit ty věci okolo Rejnoka. A co jsem se doslechl, měl oslovit jak současné zaměstnance, tak i ty, kteří kvůli Rejnokovi odešli nebo byli odejiti. A nebylo jich málo. A já měl najednou takový slabě hřejivý pocit, že se konečně rozsvítilo aspoň malé světýlko v té děsivé korporátní temnotě. Ten pocit ale trval opravdu jen chvíli. Pan Kavalír totiž oslovil jen současné zaměstnance. Ti odejití ho už naprosto nezajímali. Problém se totiž nesmí dostat ven, a kdo v té firmě zůstal, toho si ohlídáme, aby dodržoval zásady komunity. A já najednou pochopil, že tenhle člověk nemá vyřešit bossing a všechny prasárny, které tam Rejnok provádí. On to celé totiž jen tiše zamete pod koberec. Takže jedna velká chrocht chrání tu menší a ruka ruku myje. Nebýt Kavalíra a jeho zametacího přístupu, nejspíš bych tenhle článek nikdy nenapsal. Ale píšu, protože hovadům to nesmí procházet. A jestli projde, tak věřím, že pero je mocnější než meč. A tohle je opravdu poslední věta, kterou jsem o tomto slzavém údolí napsal. Opravdu poslední?
Poznámka pod čarou: Na konci minulého článku jsem jmenovitě zmínil ty, kteří zůstali na té správné straně. Většina z nich už ve firmě není. Ti, kteří setrvali, postoupili výš a tvrdě hájí korporátní systém. Snad jen jedna osoba nezměnila post, ale tu už jmenovitě neuvedu. A ještě jednu statistiku na závěr. Když jsem nastupoval v roce +0, moje zaměstnanecké číslo bylo na hodnotě deset tisíc. V roce +8 již nově příchozí zaměstnanci byli nad padesáti tisíci. A protože mi v určitém okamžiku docvaklo, že je něco hodně špatně, začal jsem si psát poznámky a sbírat podrobný materiál. Jen namátkou uvedu: jak probíhal nepovinný teambuilding, jak se vyplňuje anonymní zaměstnanecký dotazník, nebo jak se náš operátor pravidelně stává nejlepším zaměstnavatelem v oblasti telekomunikací? Případně jak otestovat rychlost reakce Kavalírova oddělení. Mohl bych se ptát dále. Jak funguje oddělení sociálních sítí, které udržuje reputaci operátora? Třešničku na dortíku si nechám na konec. Jak propustit x zaměstnanců pro nadbytečnost a obratem vydat inzeráty, že jsou tyto pozice volné? Mám pokračovat? Dalo by se. Ale tak nějak tuším, že tohle nechcete vědět.
19.04.2026 Milan Zelenka
Související články:
902x přečteno
