Jen málo generálů 20. století si vysloužilo tak legendární pověst jako Erwin Rommel přezdívaný „Liška pouště“. Rommel byl jedním z nejslavnějších německých velitelů druhé světové války. Kdo byl vlastně Erwin Rommel a čím si zasloužil takovou slávu?
Rommel sloužil v 1. světové válce jako důstojník pěchoty a dělostřelectva. Byl odvážným velitelem a nejvýznamnějšího úspěchu dosáhl v říjnu 1917 na italské frontě. V rámci tehdejšího útoku v údolí řeky Isonzo vedl Rommel svůj oddíl přes západní hory. Postupoval z vrcholu na vrchol a porazil síly, které byly mnohem početnější než jeho vlastní. Za dva a půl dne ztratil jeho oddíl pouze šest mrtvých a měl 30 raněných. Na oplátku se zmocnil tisíců italských vojáků, 80 dělostřeleckých zbraní a řady takticky významných výšin. Za své činy byl Rommel vyznamenán řádem Pour le Mérite, nejvyšším německým vyznamenáním za odvahu.
Foto: Rommel ve svém velitelském vozidle Sd.Kfz. 250/3 „Greif“ v červnu 1942 | Bundesarchiv, Bild 101I-443-1589-09 / Zwilling, Ernst A. / CC-BY-SA 3.0
Díky Rommelovi byl postup na Isonzu úspěšný, přestože jeho nadřízení z tohoto úspěchu nedokázali vytěžit maximum. Poté byl vyslán mimo bojové akce, kde získával velitelské a štábní zkušenosti. Po první světové válce bylo v poražené a zmenšené německé armádě méně příležitostí k postupu. Rommel pokračoval ve službě a jedenáct let strávil jako velitel roty u 13. pěšího pluku.
V roce 1929 se stal instruktorem na pěchotní škole v Drážďanech. Během svého působení zde napsal knihu nazvanou Taktika pěchoty, v níž popsal své zkušenosti z fronty a závěry, které z nich vyvodil. Kniha se stala bestsellerem a upoutala pozornost Adolfa Hitlera, vůdce nacistické strany.
V následujících letech Rommel střídal funkce instruktora a velitele. Hitler mezitím získal kontrolu nad zemí. V roce 1938 byl Rommel pověřen velením vůdcovy osobní bezpečnostní jednotky. Doprovázel Hitlera během mnichovské krize v roce 1938 a invaze do Polska v roce 1939. Hitler si Rommela oblíbil, protože byl odvážný, statečný a na rozdíl od mnoha německých důstojníků nepocházel z aristokratické rodiny.
Po invazi do Polska se Hitler Rommela zeptal, čemu by chtěl velet příště. Rommel požádal o tankovou divizi. První zkušenost s velením tankům v poli získal Rommel v květnu 1940 při německé invazi do Francie přes Nizozemsko a Belgii. Postupoval neuvěřitelnou rychlostí. Uháněl před ostatními divizemi, postavil most přes řeku Ourthe a druhý den za úsvitu ji překračoval. Spojenci věřili, že se jim podaří udržet řeku Mázu po dobu jednoho týdne, ale 13. května si zde Rommel vynutil přechod během jediného dne.
Rommelova ochota vést jednotky z jejich čela byla pro vojáky inspirací. Připojil se ke svým ženistům, kteří se pod palbou děl brodili řekou, aby postavili most. Po vytvoření předmostí přes řeku Mázu rozdělil Rommel svou divizi na dvě části. V čele jedné kolony spěchal vpřed. Jeho náhlé objevení se kilometry za nepřátelskými liniemi vyneslo jeho jednotkám přezdívku „divize duchů“.
Na Maginotově linii zahájil Rommel lstivý noční útok, při němž použil dělostřelecké palby, obrněná vozidla a pěšáky, aby opevnění prorazil. V okolí Arrasu se Rommel setkal s britskými expedičními silami a málem byl zajat, když byla jeho doprovodná skupina odříznuta. Jeho síly byly také předvojem postupu na Dunkerque. Poté se vydaly na jih, urazily 240 kilometrů za jediný den, aby se zmocnily námořní základny v Cherbourgu.
Z Francie se Rommel přesunul do severní Afriky. Tam měli Britové kvůli neúspěchům italské armády převahu. Němci zasáhli, aby zabránili pokoření svého spojence a především aby zajistili zásobovací trasy přes Suezský průplav a Středozemní moře.
Severoafrické pouště byly místem, kde Rommel dosáhl vrcholu své slávy. Na jaře 1941 odvážnými obchvatnými manévry, pečlivým využíváním zpravodajských informací a přehledem o potenciálu tanků zahnal Spojence zpět na východ. Německé zdroje však byly poté přesměrovány na ruskou frontu. Britové pod vedením Montgomeryho se poučili a obrátili stejné manévrovací a zpravodajské nástroje proti Rommelovi.
Úspěchy v poušti byly střídavé až do příchodu anglo-amerických posil, které se vylodily na západě v rámci operace Torch, prakticky v německém týlu. Rommel se ocitl v pasti mezi dvěma armádami a hrozilo mu, že bude rozdrcen. Teprve pak, jako zoufalé poslední opatření, byly vyslány jednotky, které mu mohly vyhrát tažení na začátku války. Bylo však příliš pozdě. Stáhl se do Tuniska, odkud byly německé síly staženy na Sicílii a do Itálie. Rommel se stal v Africe legendou. Vysloužil si přezdívku Pouštní liška. Stal se takovým postrachem Britů, že jejich důstojníci museli mezi svými muži šířit propagandu, která jeho legendu rozptylovala.
Po africkém tažení pomáhal Rommel bránit Itálii. Koncem roku 1943 byl pak přesunut do severozápadní Evropy v očekávání spojenecké invaze. Připravoval německé pozice na obranu Normandie, ale když 6. června 1944 došlo k vylodění v Den D, byl na dovolené v Německu. Rommel spěchal zpět do Francie, aby se chopil velení. Věřil, že nejlepší šancí na vítězství je uzavřít a zničit předmostí, ale spojenecká letecká síla to znemožnila – Němci neměli šanci ve dne přesunovat větší množství sil a techniky, aniž by byli napadáni taktickým letectvem a trpěli nepřijatelné ztráty.
Když se snažil Spojence zadržet, dostal se do střetu s Hitlerem, který otevřeně kritizoval Rommelovo vedení obrany Normandie a odmítl mu dát svolení k vedení války podle jeho zásad. Rommel chtěl takticky ustoupit, zatímco Hitler chtěl, aby zůstal stát do posledního muže na místě. Podobně jako u Stalingradu a na řadě dalších míst stála Hitlerova omezenost Němce zbytečné ztráty a významně přispěla ke spojeneckému vítězství.
Dne 17. července bylo Rommelovo auto napadeno stíhacím bombardérem a havarovalo. Maršál byl hospitalizován. O tři dny později se nezdařil pokus o atentát na Hitlera, který provedli vysoce postavení němečtí důstojníci. Při výslechu do spiknutí zapletli také Rommela. Dostal na výběr – veřejný soud a pronásledování jeho rodiny, nebo sebevraždu maskovanou jako infarkt. Vybral si sebevraždu a byl mu vystrojen státní pohřeb, přičemž byl veřejností a armádou stále považován za hrdinu.
Zdroj: warhistoryonline
