Je to tady. Je tady to, co muselo nevývratně přijít, co jen trochu myslící pozemšťany zaměstnávalo v poněkud rajcovních diskuzích, když se nic nedělo a jen se o tom hravě blafalo, o očekávání konce, krize, války, nárazu meteoritu do země, výbuchu sopky na Islandu a tak. Jenže se zdá, že přišlo úplně něco jiného, než se předpokládalo. Udeřilo to náhle mimo diskuze, mimo čas a prostor, udeřilo to s velkou intenzitou a neděje se to na vzdáleném konci světa někomu jinému.
Nese to v sobě totalitu vymykající se elegantním teoriím o konci civilizace sdíleným v kavárnách severozápadní polokoule. Skončily teorie a nastala praxe osudu. Nese to v sobě plnost toho, čemu buddhisti říkají takovost, „suchness.“ Je to prostě takové a je to tu. Nelze o tom diskutovat či licitovat, zda to přijmeme či ne. Je v tom obsažena nemoc, strach, krize a není ve věci vůbec podstatné, zda to z laboratoří vynesli zkorumpovaní vědci nebo se to vyvinulo v tělech křídlatých černých netopýrů, kteří – zobrazení na netu – nejsou ve své temné kůži nepodobni nějakému nižšímu služebníku pána pekel.
Tyto černé potvůrky, které krásně doplňují všestrannost světa, jeho plnost krásy i ošklivosti, protože jinak by mimo tuto dualitu nemohl fungovat, byly prý snědeny Číňany. Přechovávaly v sobě jiné položivé miniaturní potvůrky, kterým se říká viry, které nejsou schopny ani žít ze svých vlastních zdrojů, to by nepřežily, ale musí se zakousnout do nějaké jiné živé buňky. A nyní svět náš vezdejší, ten neohrožený velepán přecpaný nevídanými výdobytky techniky, sítěmi, tratěmi, ropovody, éterickými vlnami, roztodivnými výrobky a výmysly, úroky, bankovními machinacemi, podvody a úskoky, čistotou a špínou a nevšední krásou, bohy a bůžky různých tvarů a velikostí, papeži a papeženci, odvěkými boji o vše, o takzvaný smysl dějin i o hovno, což z jistého vyššího úhlu pohledu vychází nastejno, velepán svět přecpán všelijakou filosofií a psychologií a pýchou všemocnosti a strachem klečí divně zkroucený před malinkým nepřítelem, jenž je s to se všemi těmi zbytečnostmi včetně chvějících se lidských existencí učinit konec. Se vším.
Jak bylo řečeno, je jedno, jakým způsobem si ten malý zákeřný omezeně životaschopný šmudlík na cestu vyšel, ale je tu. Možná, že živá Gaia, zeměkoule celý věk lidstva zraňována našimi okovanými botami zarývajícími se do její kůže, nemocná výbuchy všelikých zbraní a pum, krvácející, zaplavována v řečištích svých mořských tepen odpadky, které ustavičně dusí její nejmilejší děti velryby a delfíny a mnohé jiné její oblíbené tvory, které s láskou a moudrostí nosí na svých zádech, Gaia nemravně člověkem vyčerpávaná ze svých vnitřních podkožních žil plných energie, aby se mohla na světě odehrávat ona přebujelá marnost, Gaia, která neurvale přichází o své nádherné stromové vlasy, že nemůže ani dobře dýchat… A my, její návštěvníci, kteří jsme zapomněli, že ona nám na svém vlastním těle umožňuje bezplatný podnájem, tedy vlastně výpůjčku, protože jí nic neplatíme, jsme se časem tak pěkně rozdýchali a rozdivočili, rozežrali a také roznenáviděli, že jsme úplně přestali být schopni vnímat, že i ona má právo na život. Jenže jsme také zapomněli, že naše síla je proti její jako síla mravenečka proti síle tisíce tygrů. No a stalo se, že lhostejno, zda z těla černého netopýra či z duše bezcharakterního „vědce“ vyšel ten malý položivý tvor s neodolatelnou touhou žít a cizopasit v mnohých a snad je též přivést až na samý okraj života nebo až k té singularitě, které se říká smrt a ze které – jak se tady na zemi, když povšechně opravdové tajemné božství přestalo existovat a nahradily jej pouze vymyšlení mstiví a různě institucemi zpotvoření bůžkové sloužící toliko k manipulaci – prý není návratu.
https://www.googletagservices.com/tag/js/gpt.js
Zprvu to byla velká legrace, internet se zamořil vtipy na téma toho malého tvorečka a byla to drobná terapie národa, z něhož vyšel dobrý voják Švejk. Poznenáhlu však, když do země doběhly obrázky z nejhůře zasaženého Bergama, malebného lombardského městečka v předhůří Alp shlížejícího shůry na svět ponořený do hlubokého údolí, humor vtipálky přešel. Bylo vidět, jak nocí městem projíždějí vojenské antony, nebo jak se jim v Itálii říká, které byly naplněné mrtvými skolenými malou potvůrkou, jehož velikost se měří v nanometrech. Nočními ulicemi se pomalu plížily jako velký had a přijížděly k otevřeným vratům krematoria jakoby ta vrata vedla … No kam asi? Auta zastavovala před vraty čekajíce až se vybaví dodací listy, ve kterých stálo dvacet mrtvých, třicet mrtvých, třicet rakví, těžko říct. Měli mrtví na dodácích taky nějaká jména? Nebo v době, ve které nyní žijeme, nejde o jména, ale již jen o čísla? Už se jenom počítají mrtví a jména bolestně pociťují jen rodiny, ze kterých tak náhle odešel někdo blízký? Pak také v následném čase bylo řečeno, že krematoria v té oblasti již nestačí nebožtíky spalovat, a tak se prý budou, jak bylo dávno činěno, odkládat do chladných rukou Matky země, která dávno ví sama, jak si je něžně vzít.
V krásné bergamské katedrále S. Maria Maggiore a Cappella Colleoni se činil kostelník. V dlouhých řadách vedle sebe stály dřevěné rakve. Ten muž vybíral z krabičky dlouhé štíhlé hřeby a přiklekal na osmi místech k jednotlivým rakvím a těmi hřeby zatloukal nebožtíky na jejich cestu na věčnost. Musely být dobře zatlučeni, protože tady na zemi nikdo neví, jak je ta cesta dlouhá a neví ani, kudy vede. Pak bylo v té katolické zemi chovající ve svém lůně po dva tisíce let papeže také řečeno, že pohřby budou nadále neveřejné.Všechny vžité zákonitosti povrchního světa padaly a člověk se tak nějak v Bergamu přibližoval k pramenům pravdy.
Svatá Maria Maggiore, tedy velmi vysoko postavená Marie na výsostech, hleděla svýma vlídnýma očima na to, jak padají umělé modly, podstavce a berly tohoto světa a nebylo ani jisté, zda ví, co bude dál. Na některých svých vyobrazeních měla na hlavě korunu a její koruna nebyla nepodobná korunce, kterou vytvářel vir svým proteinem, z čehož též odvozoval své hezké jméno – korunní virus.
To, co bude dál, nevěděl v těch dnech na světě nikdo, ani jeho nejvyšší vládcové, prezidenti a premiéři, ropní magnáti a další nepřehledné počty různých níže i výše postavených osůbek a sebesnaživých mafiánů, ani duchovní rozličných církví plni nepoužitelných liturgických pouček. Někteří z nich se však vydali podle pokynů svého nejvyššího bosse papeže Jana Františka k nemocným a zemřeli. Tak skrze ty nejmenší, jak o nich mluvil Ježíš Kristus, naplnilo oněch šedesát italských kněží svůj osud zde na zemi. Nejhorší bylo, jak sdělovali mnozí lékaři, umírání. Bylo osamělé. Bože, bože, proč si mě opustil. V těch dnech proto nezbývalo nic většího ba ani menšího, než sedět se zavřenýma očima a ponořit se do vlastního nitra, toho božského zdroje uvnitř člověka, a tam hledat klid.
Na světě se zastavovaly různé nepotřebné výroby, a že jich bylo mnoho, a kola průmyslu se obrátila na jedinou obří produkci – na výrobu svaté roušky. Dřívější tak zvaní kamarádi v Evropské unii, dnes již bývalí, si začali krást a rvát se o tuto jedinou smysluplnou komoditu, která v té době překonala svou vnitřní hodnotou hodnotu jachet a parfémů a stylových šatiček a nových aut a zlatých prutů a… snad mohla překonat i smrt. Nebyla sice samospasitelná před tím položivým miniaturním zvířátkem, ale stala se symbolem naděje. U hloupých nebo cynických náhle začala představovat předmět módy, když se na sociálních sítích ukazovali v rouškách neuvěřitelných vzorů a barev, které si sami ušili. Svatá rouška se stala módou a možná, že nebude dlouho trvat a Dior a Fendi a Chanel vyrobí vbrzku roušky značkové.
Stala se ještě jedna divná věc. Mnohomluvná Evropská unie zmlkla. Bylo zřejmé, že její důležitá agenda se stala nadbytečnou. Byla to velká úleva pro všechny. Blábol skončil. Projevilo se to, co se již dávno vědělo, ale málo z politiků mělo koule říci to nahlas a také se podle toho chovat, že její potenciál se vyčerpal, že nemá co říci v době normální, neřkuli v době opravdové krize. Vystoupila Uschi Leyenová s beztvarými projevy o solidaritě a otevřenosti hranic, o čemž všichni soudní věděli, že se tato doktorka medicíny strašně mýlí, a zavřeli své hranice. Za pár dní ta nešťastná žena, spolupředsedající velké části kolosu zvaného Evropa, se opět vynořila z bruselských bažin s prohlášením, že podcenila nebezpečí viru a že je třeba hranice zavřít. Má ty boží prostoto!
Česká komisařka Věra Jourová zmlkla nadobro. Kéž by se dalo v jejím tichu uvěřit, že bojuje o trošku svatých roušek pro svou zemi. Až na malé výjimky zmlkli i čeští poslanci Evropského parlamentu. Co asi nyní dělají? Bojí se? Také shánějí pro sebe a své rodiny svaté roušky? Nebo jsou si s námi rovni tak, že jsou o trochu rovnější a roušky již mají?? Nebo snad mají rovnou vakcínu proti viru?
A ještě se přihodilo to, co se před několika měsíci zdálo neuvěřitelné, totiž že největší otloukánek světa, Čína, po vlastní zkušenosti s nebezpečným polozvířátkem, ve své velké síle a potencionalitě začala pro celý svět, jak klečel zoufalý a nemocí zlomený na kolenou, vyrábět svaté roušky. Tak se Čína, dá-li se to tak říci, když toto velkolepé slovo stáhneme z nadpozemských výšin, možná stala spasitelkou světa. Inu, ctihodný čínský syn Lao-c‘ řekl: „Nejmocnější je ten, kdo přemůže sám sebe.“
https://www.googletagservices.com/tag/js/gpt.js
