Co spojuje Donalda Trumpa převlečeného za Ježíše, tradiční pražské orgie nenávisti směrem k Pochodu pro život a reakci Ursuly von der Leyenové na výsledky maďarských voleb? Vítejte na Západě, v němž (nejen) politika přišla o svůj základní stavební kámen – ctnost známou jako uměřenost.
Západní politické myšlení má svůj původ u Aristotela. Na rozdíl od svého učitele Platóna řecký filozof nevěřil v uskutečnění ideálního režimu, ale v politické praxi doporučoval vyvažování a hledání rovnováhy: mezi svobodou a odpovědností za obec, mezi zájmy elity a lidu.
V pozadí tohoto uvažování byla myšlenka, že politika vyžaduje zvláštní ctnost, kterou Řekové nazývali fronésis – rozvážnost. Musíte se umět rozhodovat v dynamických, nejasných okolnostech, musíte si za každou cenu udržet kontakt s realitou a musíte se starat o tu křehkou rovnováhu, která je zároveň nejrealističtějším cílem, jakého může společnost dosáhnout.
Křesťanství poskytlo této teorii ještě další teologickou vrstvu: koncepci hříšné lidské přirozenosti, která usiluje o dobro, ale vlastními silami ho nikdy nedosáhne natrvalo. Všechna lidská díla, i ta budovaná s nejlepšími úmysly, mají svá omezení a „ráj na zemi“ nikdy nevytvoříme.
Není svobody pro nepřátele svobody!
Víra ve vybudování ideálního světa je však rovněž trvalou součástí lidské povahy a přes skořepinu umírněnosti se periodicky prodere na povrch v podobě různých utopií – od táboritů přes bolševiky až po hippies.
Klasický liberalismus, prazáklad dnešního řádu, se chlubil tím, že čerpá to nejlepší z obou postojů. S utopisty ho spojovala víra v pokrok, v přeměnu světa sice ne na rajskou zahradu, ale minimálně na lepší místo pro život. S „konzervativci“ zase vědomí, že lidská přirozenost velí zacházet s mocí opatrně, obestavět ji hradbou „brzd a protiváh“ a uskutečňovat ji právě s umírněností.
Tato doba je pryč. Stále více myslitelů, často bytostně spjatých s liberalismem, jako John Gray, Mark Lilla nebo Ivan Krastev, poukazuje na přeměnu liberalismu na „dogmatickou ideologii“, která si vybudovala vlastní ortodoxii a odchylky trestá stejně zaníceně, jako se kdysi – ve jménu téhož ideálu „absolutní čistoty“ – stíhalo kacířství.
Zároveň, jak dokumentují například podrobné výzkumy hodnotového zaměření americké společnosti, se toto „sevření řad“ pojí s velmi výrazným vychýlením kyvadla směrem doleva ve většině otázek, které společností hýbou.
Není náhoda, že dnes získává takovou popularitu Popperův paradox tolerance, tedy teze, že tolerantní společnost nemůže tolerovat ty, kteří zastávají příliš velkou míru netolerance. Klíčové je to, jak definujeme „příliš velkou míru“, zejména pokud sami reprezentujeme stále radikalizující utopii.
Ačkoli tedy mají mnozí účastníci veřejné debaty na rtech Karla Poppera, váženého obhájce otevřené společnosti, ve skutečnosti jeho paradox tolerance chápou v duchu slavné výzvy „Není svobody pro nepřátele svobody“. Tu vyslovil Saint-Just, spolutvůrce první novověké totalitní mašinérie v dějinách Evropy, tedy jakobínského teroru z dob Francouzské revoluce.
„Blokovat nenávist je legitimní,“ křičelo video české Strany zelených před každoročním Pochodem za život, který v dubnu prošel Prahou. Prošel v omezené formě vynucené loňskou zkušeností s agresivitou „protidemonstrace“ a pasivitou policie.
Přesto, stejně jako už poněkolikáté, se veřejný prostor dostal do varu. Stovky diskutujících – na sítích a v ulicích (doporučuji poslechnout si některé projevy protestujících na náměstí Republiky) – se ujišťovaly, že Pochod pro život reprezentující podle všech průzkumů nepatrný zlomek české populace, jehož jediným proviněním je, že se vztahuje k první generaci lidských práv (právo na život), a nikoliv k té třetí (reprodukční práva), je smrtelným ohrožením liberální demokracie, kterému je třeba čelit zákazy, blokádami či vytlačením mimo veřejný prostor.
Polarizovaná atmosféra dnešního západního světa takovou nekompromisnost podporuje. Na souboj woke revolucionářů a MAGA revolucionářů v USA jsme si už zvykli, ale mnohé evropské země je následují.
Starý britský stranický systém praská a do čela se jako protiváha nové pravice, tedy strany Reform UK Nigela Faragea, derou radikálové z Green Party of England and Wales. Ve Francii se již opakovaně stalo, že alternativou k Le Penové není Macronův liberální střed ani stará gaullistická pravice, ale Mélenchonova radikální levice.
I v ukázkové baště „rozvážného a umírněného liberalismu“, kterou bylo Dánsko premiérky Frederiksenové, ostatní volby ukázaly výrazné oslabování středu a posilování okrajů.
V Česku a na Slovensku může tentýž trend demonstrovat slábnutí ODS a KDH, které si i nadále, ačkoli stále více nesměle udržují určitý odstup od koncepce ideologické „svaté války proti populismu“.
Když vnímáte politiku jako apokalyptický střet, ve kterém protivník představuje existenční hrozbu, nelze se divit, že se do popředí derou ti, kteří Poppera čtou v duchu Saint-Justa.
„Budete jako bohové“
Odkud se vzal „dědičný hřích“ – ta křesťanská základna klasické umírněnosti v politice? Když had lákal Adama a Evu ke snězení jablka v ráji, zdůrazňoval, že díky němu „budou jako Bůh“.
Poslední týdny přinášejí další milníky v bohaté internetové aktivitě Donalda Trumpa a dalších představitelů hnutí MAGA. Vrcholem byl zřejmě útok na papeže Lva XIV., který se kriticky vyjadřuje k různým aspektům Trumpovy politiky, doprovázený (později smazanou) AI grafikou, na které byl americký prezident zobrazen jako Ježíš uzdravující nemocného.
Ponecháme-li nyní stranou Trumpovu komplikovanou osobnost, jde o dobré vizuální potvrzení sklonů, které hnutí MAGA projevuje dlouhodobě – přesvědčení o vlastnictví absolutní pravdy. Portugalský autor Bruno Maçães již před dekádou charakterizoval woke progresivce a MAGA jako dvě strany téže mince ve „společnosti zážitků“ a „virtuální politiky“.
Mezi rysy této společnosti patří pocit – společný pro obě strany barikády –, že svět se narodil spolu s nimi, a tedy imunnost vůči ponaučením a varováním, která vyplývají ze západního dědictví.
Tento pocit jsem měl přednedávnem, když Mladé Pirátstvo, mládežnická organizace české Pirátské strany, nadšeně – a bezelstně – sdílelo grafiky a hesla jako okopírovaná z proticírkevní kampaně padesátých let.
A stejný pocit máte, když – jako před pár týdny – posloucháte Petea Hegsetha, Trumpova ministra války, který na armádním modlitebním setkání zaníceně předčítá text, který považuje za fragment Bible, přestože ve skutečnosti jde o parafrázi biblického textu, kterou Quentin Tarantino vymyslel pro postavu Julesa Winnfielda (v působivém podání Samuela L. Jacksona) ve známé scéně kultovního filmu Pulp Fiction.
V rámci MAGA sice funguje plejáda výborných konzervativních myslitelů, ale odvolávání se na „konzervativní hodnoty“ v praxi často plní pouze funkci kmenového totemu. Když Pete Hegseth opakovaně zdůrazňuje, že oprávněnost zásahu proti Íránu se opírá o skutečnost, že „máme lepší zbraně“ a „Bůh si nás vyvolil“, nelze z hlediska aristotelovské a křesťanské opatrnosti vůči lidské povaze nezpozornět.
Je příznačné, jaká je odpověď těchto MAGA frakcí na obvinění z neuměřenosti. Vystihuje ji nadávka „cuckservatist“, v níž se pojí konzervativec (starého typu) a cuckold – tedy manžel paroháč.
Umírněnost je slabost, protože poslední bitva vzplanula, a kdo není s námi úplně a ve všem, je proti nám. Tento problém dobře shrnul Ben Shapiro, když v souvislosti s Trumpovou migrační politikou prohlásil: „Ano, samozřejmě, Amerika potřebuje dobře chráněné hranice, jinak přestane existovat. Ale konzervativní hnutí také potřebuje nějaké hranice.“
Otázkou zůstává, do jaké míry srážka představy o vlastní všemocnosti s realitou – ať už v Hormuzském průlivu, nebo během listopadových midterms – povede v tomto ohledu k vystřízlivění.
Vždy vpřed a zpět ani krok!
V pondělí 13. dubna se u Dunaje slavila porážka Viktora Orbána. Peter Magyar má svou první tiskovou konferenci, která dobře ukazuje, proč došlo k jeho triumfu. „Fidesz může porazit jen Fidesz,“ řekl kdysi Orbán a tento výrok se naplnil v podobě hnutí Tisza s programem balancujícím mezi potřebou najít společnou řeč s Bruselem a jasnou rétorikou národních zájmů.
Ve stejný den v Bruselu Orbánovu prohru slaví Ursula von der Leyenová. A její závěry jsou přesně opačné. Je třeba využít dynamiku, kterou Orbánova porážka vytváří, a konečně zrušit právo veta členských států EU v posledních zbývajících oblastech, jako jsou zahraniční a obranná politika.
Šéfka Evropské komise ví, co dělá. Orbán byl už léta pro zastánce pokračující centralizace EU doslova pokladem. Na konkrétním příkladu jeho trucpolitiky mohly demonstrovat, proč je třeba svobodný prostor pro členské státy dále omezovat. Když teď Orbán zmizí, zmizí i pocit naléhavosti těchto změn kurzu.
Evropská unie je v posledních dvou dekádách řízena principem, kterému se říká řízení prostřednictvím krizí (nezaměňovat s krizovým řízením). Některé z těchto problémů přicházejí samy jako covid, většinou se však jedná alespoň částečně o důsledky vlastní politiky – ať už v případě finanční krize a bezbřehé víry v neoliberální mechanismy globalizace, migrační krize a víry v dogmata multikulturalismu, nebo energetické krize a víry v Green Deal a „levný a apolitický“ plyn z Ruska.
Přesto místo reflexe nad příčinami přichází automatická reakce: okamžitý skok vpřed a „ještě více téhož“. Každá krize je dobrá jako nástroj k realizaci cíle, kterým je maximálně centralizovaná Evropa.
Toto rozšiřování kompetencí se uskutečňuje v mode nastoleném již před dvaceti lety při projektu evropské ústavy, kterou několik zemí odmítlo v referendu, ale nakonec byla přijata v téměř stejné podobě, pouze bez pokusu o přímou demokracii (Irsko, které mělo takové referendum zakotveno přímo v ústavě, muselo dělat reparát).
Tento model již léta vede k posilování stran kritických vůči evropské integraci v její současné podobě ve všech evropských zemích. Dnes už nejsou na okraji spektra, ale v mnoha státech – nejen na divokém východě – vedou v průzkumech.
Když se vypětím všech sil (nejen Maďarů, ale i evropských institucí) podaří jednoho z těchto odpůrců centralizované Evropy porazit, reakcí opět není reflexe, odkud se eurokritická vlna bere, ale volání po přitvrzení a likvidaci posledních ostrůvků původního modelu EU, ve kterém mezi státy existovala alespoň formální rovnost. Tentokrát to zaručeně musí vyjít!
Jak ven z tohoto dilematu?
Co může dělat starý konzervativec ve světě, který si z odmítnutí umírněnosti udělal hlavní ctnost? Odpověď není jednoznačná.
Ano, podpora postliberálních hnutí, jako je Trumpovo MAGA, které se občas zakrývají konzervativismem, může konzervativcům v nejbližší době velmi uškodit. Na druhé straně však nic nenasvědčuje tomu, že by na opačné straně barikády měly převládnout síly, které by namísto další polarizace a „utahování šroubů“ progresivní revoluce zvolily uklidnění a hledání kompromisu.
Liberální strana straší vizí „nového roku 1933“, tedy likvidací demokracie nastupujícím „neofašismem“. Rovněž bychom však mohli vnímat situaci jako „nový rok 1936“, kdy ve Španělsku způsobila společenská a politická polarizace utržená ze řetězu to, že pro ty, kteří se necítili úplně součástí ani jednoho ze dvou bojujících táborů, nakonec nezůstal žádný volný prostor a přesto si museli vybrat stranu barikády.
Možná je určitou odpovědí na tato dilemata nárůst počtu křtů dospělých napříč Evropou. Jak totiž říkal mistr konzervativních bonmotů GK Chesterton: „Katolická církev je jediná věc, která dokáže člověka zachránit před ponižující nutností být dítětem své doby.“
Publikováno ve slovenském deníku POSTOJ.SK
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
