V historii vojenské techniky lze najít celou řadu zbraní a zbraňových systémů, které nedosáhly úspěchu, protože se „narodily“ do nesprávné doby – a to i přesto, že onen zbraňový systém byl kvalitní a byl by pro armádu daného státu (a nejen jeho) přínosem. Častým jevem je, že zbraňový systém předběhne dobu – jeho konstrukční provedení je natolik pokročilé, že ho armáda nedokáže ocenit. Někdy se také stane, že se takový systém objeví až tehdy, kdy je to pro armádu pozdě, a kdy ho už nemůže využít. Takové zbraně pak zůstanou obvykle jen v prototypu, a čeká je osud v depozitářích. Jedním z případů takového zbraňového systému, který se i přes své vysoké kvality nedočkal sériové výroby, je dnes poněkud pozapomenuté československé dělo le. F.H.43, zrodivší se za druhé světové války.
Foto: Československé dělo le. F.H.43 | Wikimedia Commons / Public domain
Tažené dělo le. F.H.43
Pokud chceme pochopit genezi děla le. F.H.43, pak se musíme vrátit na samotný začátek druhé světové války, a de facto před něj. Historie děla le. F.H.43 se totiž začala psát již v návaznosti na okupaci tehdejšího Československa nacistickým Německem, a následné začlenění československého zbrojního průmyslu do vyzbrojovacího systému Třetí říše.
Zde můžeme připomenout, že tehdejší československý zbrojní průmysl byl na špičkové úrovni, a tehdejší Československo patřilo k největším producentům a exportérům zbraní. Největší proslulosti zřejmě dosáhly tehdejší československé ruční zbraně, především známé kulomety ZB-26 či těžké ZB-37. Stejných úspěchů ale dosahovalo tehdejší Československo i v dělostřelecké technice. Není proto divu, že pro tehdejší, rychle zbrojící Německo byl zisk československého zbrojního průmyslu takovým přínosem.
Týkalo se to i tehdejšího závodu Škoda Plzeň. Škoda Plzeň totiž v meziválečném období patřila mezi největší výrobce děl na světě. Škoda Plzeň disponovala rozsáhlými, navíc ne zcela využívanými výrobními kapacitami, schopnými produkovat dělostřeleckou techniku v rozsáhlých sériích, a to včetně děl velkých ráží, jako byla např. známá 210 mm děla řady V. Proto byly Škodovy závody plně zapojeny do válečného úsilí, a pro ozbrojené síly Třetí říše dodaly v průběhu války mimo jiné lehké houfnice le. F.H.18 v počtu 1340 ks a střední
s. F.H.18 v počtu 1688 ks.
Důležité je, že Škoda Plzeň disponovala nejen výrobními kapacitami, schopnými vyrábět převzaté konstrukce, ale i vlastní vývojovou kanceláří, ve které pracovaly desítky nadaných konstruktérů. Ti dokázali přicházet s celou řadou návrhů zbraňových systémů, do kterých dokázali zakomponovat nápadité, originální prvky. Tito konstruktéři pak pokračovali ve své práci i po obsazení Československa Německem.
A na druhou stranu ozbrojené síly Německa již v úvodních letech druhé světové války pociťovaly zastaralost části své dělostřelecké techniky. Týkalo se to i zmíněných děl le. F.H.18 ráže 105 mm, které byly standardním taženým lehkým dělem ozbrojených sil Třetí říše. Tažená děla le. F.H.18 byla sice zdařilá a přinejmenším srovnatelná s obdobnými zahraničními konstrukcemi, přesto byla jejich konstrukce poplatná době jejich zrodu, tj. letům první světové války. U děla le. F.H.18 nevyhovovala především jeho lafeta, a z ní vyplývající poměrně dlouhá doba zaujetí postavení, a také nižší schopnost měnit úhel palby. Nedostatečný byl i náměr činící pouze 45°, jako nevyhovující byla hodnocena i schopnost působit proti obrněným cílům, především pak tankům, což byl přitom čím dál častější úkol německého dělostřelectva.
Některé z těchto nedostatků byly odstraněny při modernizaci děla le. F.H.18 na verzi le. F.H.18/40. Částečně tyto problémy vyřešilo i osazení děla le. F.H.18 na podvozek tanku Pz II – tak vzniklo známé samohybné dělo Wespe. Přesto bylo zřejmé, že německé ozbrojené síly potřebují i nějaký nový, modernější typ lehkého taženého děla standardizované ráže 105 mm.
Proto byla vyhlášena soutěž na nové lehké dělo, do které se přihlásili dva výrobci. Tradiční německá zbrojní firma Krupp představila hned dva prototypy, z nichž jeden představoval kombinaci hlavně děla le. F. H. 18/40 a lafetu z kanonu Pak 40, druhý pak kombinoval novou lafetu s hlavní z neúspěšného děla le. F.H. 42 firmy Rheinmetall. Vedle toho se ale do soutěže přihlásila i Škodovka, patřící v této době pod německý státní zbrojní koncern Říšské závody Hermann Göring. Škodovy závody tak představily své lehké tažené dělo le. F.H. 43.
Tažené dělo le. F.H.43 bylo velice zajímavou, pokrokovou konstrukcí. Z hlediska čistě technického le. F.H.43 představovalo klasické lehké dělo. Byla pro něj použita ráže 105 mm, aby toto dělo mohlo používat celou škálu 105 mm munice používané u děl le. F.H.18 a le. F.H. 18/40, vyráběné v obrovských množstvích v řadě německých podniků. Oproti dělům le. F.H.18 a le. F.H.18/40 byla použita delší hlaveň o délce 35 ráží, díky čemuž bylo dosaženo vyššího dostřelu, dosahujícího až 15 km. Tím byl předčen i požadavek německých ozbrojených sil, které od nového děla 105 mm požadovaly dostřel nejméně 13 km. Velkou výhodou byl i vyšší náměr, dosahující až 70°. Nápadným prvkem bylo použití úsťové brzdy, která byla původně převzata z děla le. F.H.18/40. Po zkouškách, které odhalily nedostatky tohoto řešení, byl ale zvolen jiný tvar úsťové brzdy.
Nejzajímavějším prvkem děla le. F.H.43 byla jeho lafeta, která byla originálním produktem inženýrů firmy Škoda. Na rozdíl od běžné dvouramenné lafety, použité u děla le. F.H.18, resp. le. F.H.18/40, byla u děla le. F.H.43 použita rozkládací čtyřramenná lafeta. Ta byla po zaujetí palebného postavení rozložena do kříže, a kola byla vyzdvižena nad terén. Díky tomu měla houfnice le. F.H. 43 dokonalý kruhový odměr 360°, dělo le. F.H.43 tak mohlo snadno a rychle měnit úhel palby. Tedy přesně to, co německá armáda vyžadovala, a co starší děla le. F.H.18 a le. F.H.18/40 nedokázaly.
Zde je nutno říci, že dělo le. F.H.43 nebylo prvním dělem, u kterého byla použita víceramenná (trojramenná, čtyřramenná) rozkládací lafeta, umožňující kruhový odměr. S podobným řešením koketovali i jiní výrobci. Provedení lafety u děla le. F.H.43 ovšem bylo mimořádně zdařilé, bylo jednoduché a přitom efektivní. Lafeta v palebném postavení nijak nepřekážela obsluze, byla navíc i výrobně jednoduchá (a tedy i levná). Důležité bylo i to, že dobře bylo vyřešeno i složení děla do transportní polohy (přední dvě ramena se složila pod hlaveň), což výrazně napomáhalo pohyblivosti tohoto děla.
Do osudu taženého děla le. F.H.43 ale negativně zasáhl průběh války, který se začínal obracet v neprospěch Německa. V r. 1943, kdy bylo tažené dělo le. F.H.43 představeno, německá armáda utrpěla celou řadu drtivých porážek, a de facto již byla na ústupu. Došlo tedy k přehodnocení přezbrojovacích programů, a byl redukován počet vyráběných zbraňových systémů. Byly rušeny i některé přezbrojovací programy, a to i u dělostřelectva. Týkalo se to i děla le. F.H.43. U děla le. F.H.43 proto nebyla ani zahájena výroba, došlo k výrobě pouze několika prototypů. Německá armáda se i nadále spoléhala na starší děla le. F.H.18 a le. F.H.18/40, jejichž výroba běžela prakticky až do samotného konce války.
Z dnešního pohledu lze ono zastavení projektu děla le. F.H.43, resp. nezahájení jeho výroby, považovat za chybu. Jistě, snaha o redukování rozsáhlého zbrojního programu Třetí říše byla logická, a soustředění na nejperspektivnější typy lze považovat za krok správným směrem. Otázkou je, zda se ono vyškrtnutí mělo týkat i děla le. F.H.43. Dělo le. F.H.43 bylo výrobně jednoduché, jeho výroba nebyla náročnější, ale ani dražší než v případě děla le. F.H.18/40. Důležité je, že dělo le. F.H.43 používalo stejnou ráži, ale i stejnou munici 105 mm jako děla le. F.H18 a le. F.H.18/40. Odpadly by tedy náklady spojené se zaváděním zcela nové munice (jak se tomu stalo v případě ve stejné době vyvíjených děl ráže 128 mm, do té doby německou armádou nepoužívané). Lze navíc připomenout, že v r. 1943 byly zahájeny zbrojní programy, které jsou mnohem kontroverznější – např. vývoj takových monster, jakým byl těžký stíhač tanků Jagdtiger či obří tank Maus. Tedy projekty, které měly nižší efektivitu a přitom spolykaly obrovské množství financí a vyžadovaly si i rozsáhlé nasazení tolik nedostatkové odborné pracovní síly. Oproti nim bylo tažené dělo le. F.H.43 praktičtější, nabízelo lepší poměr výkon/cena. Vyškrtnutí děla le. F.H. 43 ze zbrojního programu tak lze vnímat jako jeden z výrazů iracionality Třetí říše, která byla i důvodem pádu nacistického režimu. Tažené dělo le. F.H.43 bychom tak mohli vnímat jako jeden z mnoha zbraňových systémů, kterým nebylo dopřáno jejich naplnění, a jejichž prototypy zůstávají v zapomnění muzejních depozitářů. Přesto by byl takový odsudek mylný.
Předně je třeba uvést, že tažené dělo le.F.H43 výrazně ovlivnilo vývoj dělostřelecké techniky, a některé jeho prvky, především ona nápaditě vyřešená lafeta umožňující kruhový odměr, byly použity i u dalších tažených děl. Jde především o známé sovětské dělo D-30, jehož vývoj byl údajně ovlivněn právě získáním dokumentace k taženému dělu le. F.H.43. Samozřejmě, tažené dělo D-30 je v lecčem jiné. Zásadním rozlišujícím prvkem je především použití tradiční ruské ráže 122 mm. Lafeta děla D-30 ale konstrukčně vycházela právě z děla le. F.H.43, kdy sice místo čtyř ramen byla použita pouze tři ramena, ale celkové pojetí včetně uchycení dvou ramen pod hlaveň při transportní poloze kopíruje dělo le. F.H.43. Tažené dělo D-30 je přitom dosud ve výzbroji celé řady států, je rozsáhle používáno i v mnoha konfliktech včetně konfliktu v Sýrii či na Ukrajině. I to ukazuje, jak byla konstrukce taženého děla
le. F.H.43 nadčasová.
Tažené dělo le.F.H.43 pro dnešek?
Dělo le. F.H.43 má ale i dnes svou vypovídací hodnotu, a může být inspirací i pro moderní konstrukce. Důvodem je právě jeho nápaditá rozkládací lafeta, umožňující kruhový odměr, ve spojení s jeho ráží 105 mm. Právě lehká děla ráže 105 mm totiž prokázala v moderních asymetrických konfliktech svou hodnotu, a proto také dochází k jejich renesanci. Důvodem je charakter asymetrických konfliktů. V nich se totiž ukázalo, že moderní samohybná děla ráže 155 mm (ať již pásové, nebo kolové typy) i přes své vysoké výkony nemohou být skutečně univerzálním dělostřeleckým systémem, a hodí se skutečně jen pro palbu na velmi vzdálené cíle (běžně 40 km, v některých případech i více). Pro mnohé bojové situace jsou vhodnější klasická tažená děla. Tažená děla ráže 155 jsou pro tyto účely ale až příliš těžká a rozměrná. Velmi lehké 155 mm typy, jako je např. americké dělo M-777, jsou pak drahé. Mnohem lepším řešením tak jsou méně výkonná, ale lehká děla ráže 105 mm.
Stejně tak je ale důvodem vysoké obliby lehkých děl i celkový vzestup lehké pěchoty, ať již přepravované v obrněných automobilech (klasických i moderních univerzálnějších typů kategorie MRAV) nebo dokonce na lehkých automobilech kategorie pick-up. Také tyto jednotky totiž potřebují nějaký klasický dělostřelecký systém, který by jim zajistil palebnou podporu. Optimálním dělostřeleckým systémem, schopným plnit takové úkoly, jsou právě lehká děla. Někdy jsou pro tyto účely používána ruská, resp. sovětská děla D-30. Ta ale pro tyto účely nejsou optimální, a jejich použití v této roli je dáno spíš jejich snadnou dostupností a nízkou cenou. Děla D-30 limituje i jejich ráže 122 mm a zastaralá munice. Mnohem vhodnější pro tyto účely jsou děla „západní“ ráže105 mm, pro které je k dispozici i široká škála moderní munice.
Konstrukcí lehkých děl je přitom v současnosti relativně málo, a ve většině případů jde o již starší typy. Nejrozšířenějším současným lehkým dělem ráže 105 je známé britské dělo L-118/M-119, sloužící ve velkých počtech v ozbrojených silách Velké Británie a USA, ale i celé řady dalších států. Dělo L-118/M-119 je ale relativně zastaralé, bylo zkonstruováno již v sedmdesátých letech minulého století (prototyp zkoušen od r. 1968, rok zavedení do výroby 1975). Tažené dělo L-118/M-119 navíc používá klasickou dvouramennou lafetu, která se v moderních konfliktech ukazuje jako nevyhovující.
Dalším, v lecčem obdobným typem lehkého děla 105 mm je francouzský kanon LG-1, sloužící ve velkých počtech jak v armádě Francie, tak i v dalších zemích Tažené dělo LG-1 je v nejmodernější verzi LG-1 Mk III neustále vyráběno (poslední dodávka směřuje do Malajsie), což také ukazuje na životnost děl 105 mm a zájem o ně. Přesto i francouzské dělo LG-1 je relativně zastaralé (zahájení výroby v r. 1990).
Další děla ráže 105 mm jsou ovšem ještě starší. Velice rozšířené je např. americké dělo M-101/M-102, zde ale jde o konstrukci pocházející ještě z dob druhé světové války. Jeho nevýhodou je především relativně nízký dostřel. Stejně tak dosud ve velkých počtech slouží dělo Modello 56 italské firmy OTO Melara, v tomto případě jde ale jen o lehké rozkládací dělo, určené primárně pro výsadkové jednotky, jehož nevýhodou je nízký dostřel. Dosud je také rozšířené starší jugoslávské dělo Typ 56 (které je někdy zaměňováno se zmíněným italským dělem), i zde jde ale o zastaralou konstrukci, technicky vycházející z děl le.F.H. 18/ 40 a amerických M-101. Je ale příznačné, že se Srbsku dosud daří tato děla exportovat, byť většinou do méně vyspělých států.
V menším množství slouží také jihokorejské dělo KH-178, které konstrukčně vychází z amerického děla M-101. Moderní 105 mm dělo bylo zkonstruováno také v Číně, a to i přesto, že čínská armáda se dosud (v kategorii lehkých děl) orientovala na ráži 122 mm. Také to ale ukazuje na životnost ráže 105 mm.
Na dnešním trhu tak do značné míry chybí nějaké moderní, lehké dělo 105 mm. Při jeho konstrukci by ovšem bylo možno vyjít právě z děla le. F.H.43. To totiž i dnes svými technickými prvky, ale i svým celkovým pojetím odpovídá představě moderního lehkého děla. Samozřejmě, dělo le.F.H.43 je pro takové účely již v mnohém nevyhovující. V jeho konstrukci byly použity materiály, poplatné době druhé světové války a válečné výrobě. Nutností by bylo také použití delší hlavně, patrně o délce 45 ráží, stejně tak by bylo třeba nové dělo vybavit odpovídajícími pozorovacími prostředky, moderním systémem řízení palby atd. Je také třeba brát v potaz i to, že 105 mm munice použitá u děl le.F.F18/40 a le.F.H.43 je odlišná od moderní 105 mm munice standardizované v NATO. Přesto některými svými prvky, především použitím rozkládací víceramenné lafety v kombinaci se „západní“ ráží 105 mm ( oproti „východní“ ráži děla D-30) je lehké tažené dělo le.F.H.43 dodnes inspirativní.
Lehké dělo le.F.H.43 se tak i dnes, osmdesát let po jeho zkonstruování, stále ukazuje jako až překvapivě životné. Rozhodně tedy není pouhým běžným muzejním exponátem. I proto bychom neměli na toto zdánlivě pozapomenuté dělo zapomínat.
Zdroj: axishistory.com, britannica
