TARAS2
6. 12. 2018 TarasovaTerasa
To ošklivé nařčení paní Pravdy (ve skutečnosti paní Perchty) jsem opsal z knihy povídek Karla Michala Bubáci pro všední den. Vydáno v šedesátých létech, v povídce Bílá paní se touhle nadávkou snaží kastelán Pupenec vyprovokovat k nějaké reakci paní Perchtu z Komonic. Pamatuji-li se dobře, plivla po něm.
Pravda se po mezích neválí dobrovolně, takhle s ní zacházíme my, lidé, když se chováme tak, jak je naše přirozenost, to jest hnusně.
Lhaní a podvádění je mnohem oblíbenější a v našem konání drtivě převažující činnost. Jak pravdivá jsou asi historická fakta, když se skládají z prolhaných zápisů režimních pisálků a kvákalů všech možných zrůdných politických, ekonomických i společenských systémů?
„Budu mluvit pravdu a jenom pravdu. K tomu mi dopomáhej Bůh,“ říká svědek u soudu. V první větě něco slíbí, v druhé už pluje na rozbouřeném moři světa v chatrné kocábce lži. Neboť máloco je v tak masivním rozporu s pravdou, jako víra v Boha. Pohádka o nadpřirozené bytosti, která stvořila tento svět a vesmír (a vůbec všechno) je nejrozšířenějším nesmyslem, který jenom ilustruje bezmeznou faleš a pokrytectví, do nichž se od nepaměti halí lidský rod. Víra v Boha je starověkou pověrou, která staletí brzdila rozvoj vědy a tím i civilizace. Její institucionalizovaná podoba, církev, podporovala a konzervovala zločinné otrokářské a feudální řády a vysává lid a parazituje na něm dodnes, viz církevní restituce.
A víra v Boha, Allāhu Akbar, představuje dnes nejvážnější a nejhroznější ohrožení civilizace, humanismu a svobody myšlení v Evropě – a pokud se jí neučiní přítrž, i na celém světě. Pozře ho stejně hladce a rychle, jako když kočka spolkne myš.
O existenci či neexistenci Boha se v křesťanském světě vedou spory od té doby, kdy se za druhý názor už neupaluje. O existenci Alláha se nediskutuje, neboť debatéra podřežou a spor je tak vyřešen mokrou cestou.
Když zadáte do vyhledávače heslo „existence Boha“, vyvalí se záplava článků. Nebudu z nich dělat výběr ani citovat; kouká však z toho jak sláma z hastroše důkazní nouze zastánců boží existence. To, co předkládají, je na první i každý další pohled nevěrohodné, směšně hloupé a vycucané z prstu. Ještě před čtyřmi sty lety upalovali za názor, že se Země točí kolem Slunce. Dnes dovozují boží existenci z faktu, že poměr hmotnosti protonu a elektronu je nastaven tak přesně, že jeho změna o jeden dílek v poměru jedna ku deseti na třicátou sedmou by znemožnil vznik vesmíru. A citují Stephena Hawkinga, jeho výrok „Jestliže by hustota vesmíru jednu sekundu po Velkém třesku byla větší o jednu tisícibiliontinu, vesmír by se za deset let zhroutil. Jestliže by však hustota vesmíru byla o stejnou část menší, byl by vesmír po deseti letech v podstatě prázdný. Jak je možné, že počáteční hustota vesmíru byla stanovena s takovou přesností? Možná, že to, že vesmír měl mít právě onu kritickou hustotu, má nějaký důvod.“ Z téhle úžasné přesnosti nastavení fyzikálních veličin pak dovozují, že to byl jedině Bůh, kdo umí počítat s tak neuvěřitelnou akurátností. Zapomínají na to, že před třemi sty léty by si pod někým, kdo by tvrdil, že na počátku světa byl velký třesk, rozdělali ohníček a stejně by naložili se zastáncem teorie o složení hmoty. My ti dáme molekulu, atom, proton, elektron, šup s tebou na hranici! A dnes používají výsledky vědeckého bádání, tedy toho, čemu po staletí kladli odpor a vraždili jeho nositele, ke kostrbatému a trapnému dokazování boží existence. Stejně hloupé jsou i jejich další „důkazy“ a můžeme se jenom podivovat tomu, že i s relativně inteligentními lidmi cloumá náboženské tmářství, viz výrok „Já rozhodně nepocházím z opice!“, že, Hájku…
Pokud by skutečně za stvořením světa byl Bůh, pak by bylo nutné pohnat ho před soud. Neboť tak zločinný princip, jako je „sežrat a být sežrán“ (nebo odumírání buněk, s výjimkou rakovinových, u myslících bytostí), který praktikuje veškerá fauna, je odporný, odsouzeníhodný a nepřijatelný. Svět je doslova našlapaný energií kolem dokola, a my musíme žrát kravičky, telátka, kuřátka a prasátka, včetně selátek? Výjimku z tohodle hnusu tvoří flóra, ale i ta si už vyvinula masožravé rostliny. Páčím, že rozsudek nad Stvořitelem by měl znít: „Do pekla s tebou, až do skonání světa!“ (Téměř vědecky jsem vznik života na Zemi popsal ve fejetonu ZDE.)
A stejně téměř vědecky podám vysvětlení faktu, proč je lidstvo tak nakloněno k vytváření Bohů jak na běžícím pásu. Odvolám se opět na významného filozofa a neméně významného spisovatele. První pravil, že život je zcela neblahý stav, druhý pak shledal, že život je úděl, který si žádný živý tvor nezaslouží.
Jinak řečeno, život na zemi je to pravé peklo, kterým straší lidi všechna náboženství, smrt je na jedné straně strašlivá svou konečností, na druhé straně vysvobozením, ale kdo by se nebál?
Pokud lidem vezmete naději na znovuzrození, pokračování života v ráji (což je směšné, většina z nás musí skončit v pekle), a pokud si uvědomí vratkost a naprostou bezvýznamnost své existence v tenoučké slupce plynů, obalujících zeměkouli a oddělující nás od giganticky obrovského, takřka nekonečného a strašlivě, vražedně chladného a řídkého vesmíru, tak by jim zbylo jediné: narvat si pěst do huby, aby před realitou neřvali hrůzou. Jak kdysi kdosi v téhle souvislosti pravil.
A to je ta pravda, které se vzpíráme a bráníme silou a mocí. Pravda, před kterou se chráníme vírou v Boha. Někteří pak jsou unešeni vyhlídkou na polovinu veletuctu neposkvrněných pannen, které je za branami ráje toužebně očekávají a začnou se zde na Zemi opásávat výbušninami a přivádět k branám ráje nejenom sebe, ale i své oběti, které však v tom svém vlastním ráji budou zpívat s anděly a hrát přitom na šalmaj. Už si ale nikdy nevrznou, což vysvětluje i jejich relativní vlažnost ve vyznávání víry v porovnání s džihádisty.
„Zde trapno existovat“, nazval svoji knihu český spisovatel.
