Andrej Fursov 20231127
Moderní svět je poměrně rigidně strukturovaný. Na vrcholu stojí ti, které francouzský filosof a ekonom Jacques Attali nazývá neo-nomády. Jsou to bohatí lidé, kteří snadno mění své prostředí, stěhují se z Evropy do Ameriky, z Hongkongu do Singapuru. Úplně dole jsou nejchudší lidé, kteří migrují z Afriky do Evropy. Jsou mobilní a nemají nic.
Mezi bohaté neonomády a chudé je vsazena střední třída a dělnická třída. Tito lidé žijí stacionárním životem a jsou předmětem vykořisťování, zdanění. V Evropě svými příspěvky do rozpočtu podporují Afričany, Araby a Kurdy. Když němečtí mladí lidé odcházejí na Nový Zéland nebo do Kanady, přímo říkají: nechceme živit cizí vyžírky. Je jasné, že světové špičky se s krizí vyrovnají na úkor střední části lidstva, těch, komu mají co brát a odnášet.
Kapitalismus zažívá systémovou krizi. Nemá žádné prostředky, jak vyřešit problémy, kterým čelí – jsou v rámci tohoto systému neřešitelné. Kapitalismus je extenzivně orientovaný systém; své rozpory řeší tím, že je přenáší za své vlastní hranice. Pokaždé, když se světová míra zisku snížila, byl z nekapitalistické zóny vytržen “kousek”, který se změnil v kapitalistickou periferii – zónu trhů, surovin a levné pracovní síly. Míra zisku začala růst – a tak to šlo až do další krize.
Avšak v roce 1991, po zničení SSSR a socialistického tábora, tedy zóny systémového antikapitalismu, už žádné nekapitalistické zóny nezbyly – kapitalismus je všude. Nyní už nemá kam své problémy odložit, planetu vyčerpal. Na Západě byla střední vrstva vyčerpána neoliberální kontrarevolucí a s rozvojem krize se bude zmenšovat a její situace se bude zhoršovat. Další věcí je, že se nahromadil sociální “tuk”, a to z velké části díky okrádání třetího světa, kterému se nyní říká “Jih”. Proto má západní střední vrstva ještě nějaký čas nazbyt, ale historicky ne příliš mnoho. V každém případě zemře dříve než kapitalismus.
Pokud jde o Rusko, nemáme střední třídu, respektive střední vrstvu jako významnou sociální skupinu. V SSSR taková byla, ale Jelcinův režim ji zničil.
Jestliže v roce 1989 žilo ve východní Evropě včetně evropské části SSSR pod hranicí chudoby 14 milionů lidí, v roce 1996 to bylo 168 milionů. Ve zprávě OSN o chudobě, zveřejněné na samém počátku 21. století, to bylo označeno za nejrozsáhlejší a nejstrašnější pogrom střední třídy ve 20. století. Je větší než to, co způsobily “strukturální reformy” nařízené MMF v Latinské Americe v 80. letech. V podstatě hovoříme o globálním vyvlastnění majetku střední vrstvy, které je nedílnou součástí neoliberální kontrarevoluce 80. až 2000. let, jež na Západě začala thatcherismem a reaganomikou a k nám přišla v podobě Jelcina.
V naší zemi nejsou vyhlídky nejen na rozvoj, ale ani na vznik významné střední vrstvy.
Sociální schéma Ruské federace působí proti ní. Takzvaná tvůrčí třída, jejíž převážnou část tvoří “kancelářský plankton”, nemá nic společného s kreativitou ani se skutečnou střední vrstvou…..
Myslím, že revoluce střední vrstvy je sotva možná. Tím spíše, že za posledních třicet let se na Západě, zejména v západní Evropě, vytvořila vrstva, s jejíž pomocí mohou úřady – jak bruselští nadnárodní eurobyrokraté, tak národní státní byrokracie – stavět “střední vrstvy” proti sobě. Mám na mysli nižší vrstvy, nové “nebezpečné třídy”, které představují migranti z jihu a východu. Další možností je spíše podpora středních vrstev pravicovým autoritářským, nacionalistickým režimům.
Vzestup Číny byl zpočátku spojen s kolektivním zájmem Západu bojovat proti SSSR. Po dobu deseti let (1969-1979) ČLR projevovala ochotu hrát na straně Západu proti SSSR a měnila se pro USA v jeho dílnu. Zájem byl oboustranný. V 70. letech se USA nacházely v krizi. Mimochodem, jsem přesvědčen: v tomto desetiletí SSSR propásl šanci “shodit” USA, otrávená a hloupá sovětská vrchnost, ukolébaná prozápadními poradci vůdců (téměř všichni vylezou v perestrojce!), projídala peníze z ropy a budoucnost země… Čína měla zájem na přílivu kapitálu. To byl jeden ze základů “čínského zázraku” v letech 1990-2000.
S něčím USA však nekalkulovaly: Čína “vyrazila vpřed” mnohem silnější a Amerika získala konkurenta. Konkurenta dostal i dolar, zvláště pokud se v nejvyšším světovém vedení najdou tací, kteří by ho rádi “shodili” a přešli například na “koš měn” s vedoucím zlatým jüanem. Koneckonců ani pro značnou část angloamerické elity není Amerika koncem světa…..
Program demontáže kapitalismu nazývám “trojité D”: de-industrializace, de-populace a de-raconalizace (víry a vědění). V podstatě jde o demontáž kapitalismu a neoliberální kontrarevoluci (1980-2010) jako její první fázi. Další fáze (podle logiky věci, by měla být likvidace trhu jako instituce a jeho nahrazení monopolem) jsou prvními pokusy nejprve zastavit dějiny a poté je vrátit do předkapitalistické minulosti: Svět industrialistů, hyperindustrialistických enkláv, obklopený kastově-otrokářsko-feudálními zónami. Kapitalismus je rovnováha mezi monopolem a trhem. Zhoršování trhu pomocí monopolu mění kapitál v moc, která se v postmonopolním světě, s přihlédnutím k roli informačních faktorů, mění v moc nad in-formačními toky (informosférou) a psychosférou.
Jaký bude skutečný svět po příští politické krizi, závisí na průběhu a výsledcích boje v podmínkách krize XXI. století. Jedním z hlavních nástrojů v boji za budoucnost, za východisko z krize, je poznání světa. Problém však spočívá v tom, že dnešní struktury poskytující znalosti o světě – vědecko-výzkumné instituce a analytické složky speciálních služeb – tomuto světu stále méně odpovídají.
Moderní společenské vědy se stále více podobají pozdně moderní scholastice; místo vědců zaujímají experti – ti, kteří vědí stále více o stále menším.
Západu se podařilo vnutit své vidění reality, svou “matrici” společenských věd celému světu. Například v Japonsku jsou citováni pouze ti Japonci, kteří publikují v anglosaských časopisech. Existují samozřejmě některé světlé pokusy tento stav změnit. Například kniha „Orientalismus“ Edwarda Saida z roku 1978, kterého lze považovat za “vědeckého Chomejního”. Bohužel je toto dílo v kruzích domácích orientalistů málo známé.
Said napsal, že současný orientalismus vůbec není věda, ale “moc vědění”. Západ “orientalizoval” Východ a zbavil ho kvalit, které měl. Od dob Alexandra Velikého je Východ považován za zaostalý. Východ je společnost, v níž neexistuje soukromé vlastnictví, svobodná města a svobodný typ osobnosti. To znamená, že Východ je definován jako negativní odlitek Západu.
Ten tedy se svou vědou (vnucováním svého obrazu světa ostatním) dělá zhruba totéž, co se svou ekonomií. To znamená, že v ekonomice jádro kapitalistického systému (Západ) odcizuje produkt “nezápadu” (periferii kap. systému) a pomocí vědy jsou prostor a čas odcizovány téže periferii. Máme tedy před sebou rafinovaný nástroj globální hegemonie.
Klasická triáda společenských věd skutečně funguje pouze při “studiu jen jednoho společenského systému – kapitalistického systému, konkrétně jeho severoatlantického buržoazního jádra”. Pro účely ruského povznesení a rozvoje se tedy současné společenské vědy nehodí. Bohužel, ruské společenské vědy jsou hluboce závislé na Západě. Dosud jsme nenašli vlastního Saida, který by ničil škodlivé stereotypy. Většina domácích badatelů otrocky používá zahraniční teorie.
Když čtu memoáry gorbačovských perestrojkářů, všelijakých Čerňajevů, Šachnazarovů a dalších, vidím, že prostě píší, že se zklamali marxismem-leninismem už v 60. letech a že do svých zpráv generálním tajemníkům zahrnuli myšlenky sociologie a politologie. Samozřejmě, že částečně lžou, ale jen částečně. Podívejte se, co se ukazuje: poradci vedoucích představitelů SSSR 60. let do našich znalostí zakomponovali myšlenky našeho hlavního nepřítele! Něco takového jako neutrální znalosti vůbec neexistuje. Pokud se začnete dívat na svět cizíma očima, začnete jednat v cizím zájmu.
Jak řekl Tacitus: – „v bitvě je poraženým ten, kdo první sklopí oči“.
Přesně taková byla situace.
Preklad: St. Hroch, 28. 11. 2023
