PL/IVAN HOFFMAN
Ve středověku se mudrcové schovávali před realitou v klášterech a tam za peníze vybrané z okolních vesnic mudrovali, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Dnes jsou v jejich roli ekonomové – analytici, kteří se schovávají v bankách a podobných institucích a dávají lidem podobně užitečné rady jako jejich předchůdci. Ivan Hoffman vidí, že pokud má někdo objevit, jak se svět může posunout dál, tito analytici to rozhodně nebudou.
Někdy před rokem publikoval komentátor Martin Zvěřina článek „Středověk analytiků“. Pozastavil se v něm nad mudrováním mainstreamových ekonomických analytiků, vesměs zaměstnanců bank, investičních skupin či poradenských firem, kteří ohrnují nos nad jakoukoli aktivitou státu a řešení ekonomické krize a drahoty radí ponechat neviditelné ruce trhu.
Zvěřina přirovnal naše ekonomické analytiky ke středověkým učencům, kteří uzavřeni za zdmi klášterů ztratili kontakt se životem i vlastní vírou a hledali odpověď na otázku, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Kolik vesnic musí kvůli jejich pohodlnému živobytí dřít od slunka do slunka a trpět hlady, je nezajímalo. Zvěřina kacířsky upozorňuje na existenci lidí, kteří nikoho nezajímají a nejméně ekonomické analytiky: na takové, kteří musejí vyjít z minimální mzdy či důchodu, případně z ještě nižších sum, a na stále se zvětšující skupinu lidí, kteří si prací na plný úvazek nejsou schopni vydělat na jídlo a střechu nad hlavou. Představa, že chudoba je vina a že si za ni každý může sám, se podle Martina Zvěřiny hodí na množinu sobců, nikoli na společnost. Ekonomičtí analytici proto nesmějí mít pravdu.
Některé texty, a „Středověk analytiků“ k nim patří, by bylo třeba pravidelně recyklovat, zveřejňovat je, řekněme, čtyřikrát do roka. Kompenzoval by se tím cynismus ekonomických analytiků, kteří neúnavně recyklují své asociální ideologické mantry. Zvěřina je ale coby publicista v nevýhodě, nemůže svůj článek prodat ani dvakrát, zatímco ekonomický analytik může kraviny o neviditelné ruce opakovaně trousit, kudy chodí, do nekonečna.
Příležitost přesvědčit veřejnost o své užitečnosti má u nás „svobodná tržní ekonomika“ už třicet let. Vděčíme jí za ekonomickou nerovnost, sociální nespravedlnost, za korupci, klientelismus, lichvu a bídu, jakož i za glorifikaci egoismu, bezohlednosti a chamtivosti. Pouze díky neúnavné dezinformační osvětě ekonomických analytiků si společnost stále ještě umí spíše představit konec světa než konec kapitalismu. Navzdory tomu, že ruka trhu drží občany pod krkem, stále se věří, že by bez ní nebylo demokracie!
Představa ekonomických analytiků o prosperitě je utopií. Soutěž kromě vítězů nezbytně generuje i poražené. A poražených logicky přibývá, jak je zde stále méně, nicméně stále bohatších vítězů. Potřeba vítězů kontrolovat a ovládat poražené likviduje demokracii a s ní i „americký sen“, tedy víru, že člověk chytrý, zručný a pracovitý se může vypracovat mezi vítěze, bohatou smetánku. Už dlouho je jasné, že se nic takového neděje.
Kapitalismus je predestinován k sebezničení a jediní, kdo to nevidí, jsou ekonomičtí analytici, placení svými zaměstnavateli za slepotu. Také je ale možné, že počítají s tím, že z všeobecného zmaru povstane jako Fénix z popela to, co právě končí, neboť co jiného než kapitalismus by se z popela kapitalismu mohlo zrodit? Jenomže stejně jako jsou věční ekonomičtí analytici, počítající anděly na špičce jehly, je věčná i naděje, že se povede najít třetí cestu, vybudovat společnost, která bude současně svobodná i spravedlivá. Nevíme, jestli a zda se to povede, ale s určitostí víme, že na to nepřijdou ekonomičtí analytici. Nikdy to nebudou mít v náplni práce.
PL
