Za 100 let, v roce 2124, budeme všichni mrtví – pohřbeni, včetně našich současných příbuzných a přátel.
V našich domech, které jsme tak těžce stavěli, budou žít cizí lidé a vlastnit vše, co dnes máme. Ztratí se veškerý náš majetek, včetně auta, za které jsme utratili majlant, a pravděpodobně bude prodán, nejlépe do rukou neznámého sběratele.
Naši potomci budou jen stěží vědět, kým jsme byli, ani si nás nebudou pamatovat. (Kolik z nás si pamatuje otce našeho dědečka?)
Po naší smrti na nás budou ještě pár let vzpomínat, potom budeme jen portrétem na něčí poličce a o pár let později zmizí naše historie, fotografie a činy v zapomnění historie. Nebudou na nás žádné vzpomínky.
Kdybychom se jednoho dne zastavili a analyzovali tyto otázky, možná bychom mohli pochopit, jak ignorantský a slabý byl sen toho všeho dosáhnout.
Kdybychom se nad tím mohli zamyslet, naše postoje a myšlenky by se určitě změnily, stali bychom se jinými lidmi.
Touha mít více znamená nemít čas na to, co je v tomto životě opravdu cenné.
Člověk to ale nechce změnit, aby žil a užíval si procházky, které nikdy nedokončil, objetí, které nedal, polibky pro naše děti a naše blízké, vtipy, na které jsme neměli čas. Určitě by to byly ty nejkrásnější okamžiky, na které můžeme vzpomínat, protože by naplnily naše životy radostí.
A den za dnem plýtváme chamtivostí a závodem za něčím, co se nestane ničím…
zdroj: @Roland Santé
