Zavedení přímé volby prezidenta patří k nejzásadnějším zásahům do českého politického systému po roce 1993. Bylo prezentováno jako posílení demokracie. Ve skutečnosti však změnilo povahu prezidentského úřadu – z relativně klidné instituce se stal jeden z hlavních zdrojů politického napětí.
Prezident Petr Pavel je v tomto systému spíše produktem institucionální změny než její hlavní (jedinou) příčinou. V parlamentním modelu by jeho zvolení bylo jistě méně pravděpodobné – nikoliv jen kvůli osobní diskvalifikaci, ale i proto, že jeho profil není výsledkem stranického kompromisu, který tento typ volby obvykle vyžaduje. Parlamentní většina by Petra Pavla za prezidenta pravděpodobně nezvolila.
Přímá volba tento filtr odstranila. A tím otevřela prostor pro jiný typ prezidenta: přímo voleného politického symbolu, který nevzniká dohodou elit, ale krátkodobou mobilizací veřejnosti podobně jako v jakékoliv jiné volbě (komunální nebo parlamentní volba).
Přímá volba nezvýšila jen „demokratičnost“ volby. Především změnila její obsah. Z prezidentské volby se stalo částečné referendum o tom, jak má Česká republika vypadat v mezinárodním prostoru. Téma prezidenta tak nevyhnutelně přerůstá samotnou funkci – získal sice silný mandát, ale bez odpovídajících nástrojů. To přineslo jednak více nesplnitelných slibů a jednak, do jedné osoby se koncentrují postoje k NATO, Rusku, Evropské unii nebo Spojeným státům.
Česká veřejná debata už dávno není jednoduchý střet dvou bloků. Je to spíše roztříštěná mozaika postojů: vztah k NATO, vztah k Evropské unii, postoj k Rusku, postoj k Vladimiru Putinovi, vztah k USA, vztah k Donaldu Trumpovi, vztah k Izraeli a blízkovýchodním konfliktům, atd.
Tyto postoje netvoří konzistentní ideologie. Lidé běžně zastávají kombinace, které si navzájem odporují – aniž by to vnímali jako problém. Výsledkem není klasická polarizace, ale spíše ideologická roztříštěnost, z čehož nejčastěji vzniká iracionální očekávání a tím i povolební zklamání.
V takto nastaveném prostředí se prezident stává ideálním cílem. Ne proto, že by měl zásadní exekutivní moc, ale proto, že je nejviditelnější politickou figurou v systému. Je dost silný na to, aby symbolizoval stát, a zároveň dost izolovaný na to, aby do něj bylo možné promítat téměř cokoliv.
Výsledkem je pak předvídatelný mechanismus. Veřejnost na prezidenta projektuje své geopolitické postoje – média tento konflikt zesilují – politické tábory si skrze něj ventilují své vlastní rozpory. Prezident se tak stává méně aktérem politiky a více jejím ventilem.
Stejný mechanismus se v minulosti projevil i u Miloše Zemana – pouze s jiným ideovým obsahem. Zatímco Zeman polarizaci aktivně přiostřoval z pozice anti-establishmentu, Petr Pavel je do ní vtahován jako reprezentant prozápadního konsenzu. Struktura je ale totožná.
Prezident Petr Pavel není příčinou politického konfliktu v České republice. Je jeho produktem, ale zároveň i jeho symbolem.
Skutečným problémem není konkrétní hlava státu, ale systém přímé volby, který z prezidentského úřadu učinil vysoce exponovaný nástroj politické mobilizace. Tento model však naráží na zásadní limit: návrat k parlamentní volbě je politicky i institucionálně už neprůchozí.
Česká republika se tak ocitla v systému, který bude i nadále produkovat silně viditelné a tím i nutně polarizující prezidenty. A to přinese vyšší míru politického extremismu.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
