napsala Majka
Vlkův úvod:
Paní Majka dlouho patřila mezi kmenové autory Kosy. Pak se odmlčela. Litoval jsem toho. Nicméně nikdo není povinen Kosu ani číst, natož na ni přispívat.
Velmi mne proto potěšilo, když se v mé mailové schránce objevil mailík od Majky. A to hned dvakrát
1- že se ozvala a vím tedy , že funguje
2- že poslala článek. Navíc superaktuální k dnešnímu datu, které by mi bylo, v zaujetí a pohlcení Ukrajinou – určitě uniklo. Je totiž výročí atomového útoku na Hirošimu!
Což mne donutilo opět zcela překopat Kosu, protože už týden bylo nedělní číslo hotové. Ale připomenutí Hirošimy má přednost! Zejména v dnes, kdy jak se zdá papalášům nepřijde nic dost šílené. Dokonce ani atomová válka.!
Zkrátka Majka se se svým textem dnes velmi trefila! Ale dost řečí, paní Majka čeká už příliš dlouho!
Příběh Joko
Počet lidí, které v Hirošimě zabila atomová bomba, se odhaduje pouze přibližně. Podle Wikipedie během dvou až čtyř měsíců po bombardování zahynulo 90 000 až 160 000 lidí, téměř polovina z nich během prvního dne. Většina obětí byli civilisté.
Symbolem dětských obětí se stala dvanáctiletá Sadako Sasaki. Atomová bomba ji zabila deset let po válce. Samotný bombový útok přežila bez zranění a celá léta se zdálo, že bez následků. Byla zdravá, sportovala a chtěla se stát učitelkou tělocviku. V listopadu 1954 však onemocněla a v lednu 1955 jí byla diagnostikována akutní leukémie lymfatických uzlin. Tehdy jí medicína nemohla nabídnout jinou léčbu než transfúze krve. V srpnu 1955 se Sadako doslechla o legendě, podle které se tomu, kdo složí 1000 jeřábů z papíru, splní jedno přání. Její jediné přání bylo uzdravení. Pustila se do práce. Není jisté, zdali svého cíle dosáhla. Podle jedné verze složila 664 jeřábů, podle jiné svůj cíl dokonce překonala o 300 kusů. Její přání se však nesplnilo. Sadako zemřela 25. října 1955.
Poté její kamarádi a spolužáci uspořádali sbírku na vybudování pomníku Sadako a dalších dětských obětí atomové bomby. V roce 1958 byla v hirošimském Parku míru odhalena socha představující Sadako držící zlatého jeřába.
Ale připomeňme si jinou dětskou oběť. Třináctiletá Joko Moriwaki zemřela už v den výbuchu. Nepatřila k těm šťastným, kteří se okamžitě vypařili. Utrpěla těžké popáleniny. Podlehla jim ještě téhož dne.
Joko si od 6. dubna 1945 psala deník. Neměla literární ambice jako Anne Franková. Deník byl školní projekt (kontrolovaný učitelem) a pisatelka svědomitě zapisovala, jak plní své povinnosti doma, ve škole, v zemědělství, při pracovním nasazení, na které byli mobilizováni žáci od 12 do 18 let, při válečných cvičeních. Máme-li věřit deníku, byla Joko vzorná japonská dívka a vlastenka. Nezapomínejme, že nepsala deník pro sebe, ale pro učitele! Přesto deník zachycuje reálie tehdejšího válečného života.
6. dubna se konalo slavnostní přijetí nových žákyň do školy Kendžó. „Konečně!“ napsala Joko ve svém prvním deníkovém zápisu. „Teď jsem jednou z těch dívek, které jsem tak dlouho obdivovala – studentka Kendžó. Budu si dávat pozor na to, jak vedu svůj denní život a jak opravdu tvrdě pracuji, abych si jako japonská školačka neudělala ostudu.“
První dívčí škola v prefektuře Hirošima neboli Kendžó byla jedna z nejstarších a nejprestižnějších škol ve městě. Bylo těžké se na ni dostat. Uchazečky musely skládat těžké zkoušky a byly pečlivě vybírány. Cílem školy bylo vychovávat dívky, aby byly dobrými manželkami a matkami. Kromě předávání vědomostí se škola zaměřovala na sport, hudbu a mimoškolní aktivity. V posledním roce války nebyl skoro na nic z toho čas.
10. dubna bylo poprvé opravdové vyučování.
„První a druhou hodinu jsme se učily šít. Třetí hodinu jsme studovaly národní literaturu. Čtvrtou hodinu jsme kreslily, Pátou hodinu jsme se učily etiketu. Byla jsem překvapená, když jsem zjistila, že se tyto předměty učí úplně jinak než na národní škole. Musím si být jistá, že i v těchto třídách odvádím dobrou práci,“ napsala Joko.
Hodiny šití sloužily také k tomu, aby si žákyně ušily školní uniformu – slátanou ze všelijakých hadříků. Na opravdovou školní uniformu, která vypadala jako námořnické šaty, nebylo tehdy pomyšlení. Také proto, že by mohla být dobře viditelná z nepřátelských letadel.
Vyučování přerušovaly letecké poplachy. Pokud se rozezněla siréna, vyučování skončilo a šlo se domů. 13. dubna Joko poprvé viděla „jeden z těch zatracených B-29“.
V dubnu se školáci od svých učitelů dověděli, že se musí zapojit do válečného pracovního úsilí. Děti, které nebyly přiděleny do továren, kanceláři nebo muničních závodů, pracovaly na školních zemědělských pozemcích. Také se musely podrobit vojenskému výcviku, při němž se vyžadovala naprostá poslušnost a disciplína.
Výuka běžných školních předmětů byla pro Joko svátkem.
2. května Joko napsala: „Dnes jsme se v hodině vedení domácnosti učily, jak se starat o malé sourozence. K životu člověk potřebuje především jídlo, oblečení, přístřeší, spánek a sluneční světlo, Jednou z nás budou matky, které budou vést vlastní domácnost, a dokonce vychovávat děti, takže jsme se v dnešní hodině všichni hodně snažily.“ Ještěže člověk nikdy neví, co ho čeká…
17. května: „Dnes konečně začala pracovní služba. Naším úkolem je odklidit sedmdesát budov počínaje místním soudem. Většina trosek je odklizena, ale i tak budu tvrdě pracovat a odvedu co nejlepší práci.“ Odpoledne téhož dne poznamenala, že ji bolí nohy, „ale co to je ve srovnání s tím, čím procházejí naši vojáci.“
Smyslem demolice domů v blízkosti významných budov bylo vytvořit široké protipožární pásy, které měly zastavit šíření požáru po očekávaných amerických náletech. Japonské domy ze dřeva a papíru hořely velmi snadno.
Dvanáctileté děti musely pracovat stejně tvrdě jako dospělí. Navíc trpěly nedostatkem jídla. Japonsko bylo pod námořní blokádou, všeho byl nedostatek, před úplným vyhladověním rodinu Joko zachraňovali příbuzní z vesnice. Za svými povinnostmi děti chodily pěšky. Joko jednom s hrdostí zapsala, že dokázala ujít 25 km! Ale často si stěžovala na únavu, bývala nemocná, ale „co na tom záleží ve srovnání s otcem [který byl na frontě] a jeho kamarády.“ Tato myšlenka se v deníku objevuje pravidelně. Bylo to vlastenectví upřímné, nebo měla Joko na paměti, že deník bude číst učitel?
5. června: „Dnes, právě v tuto chvíli, na Okinawě probíhá veliká bitva. Jsem si jistá, že britské a americké školačky tvrdě pracují a dělají všechno proto, aby vyhrály válku, Nesmíme zůstat pozadu za těmi školačkami, to prostě nesmíme!
Zatímco jsem se učila, mnoho nepřátelských letadel znovu zaútočilo na oblast Kobe – Ósaka. Dokonce školačky jako já mohly být zasaženy nepřátelskou palbou a padaly jako okvětní lístky třešňového květu.
Kamarádky školačky, určitě budete pomstěny. Odpočívejte v pokoji pod zemí.“
Od 18. června do 5. července se Joko místo školy „věnovala zemědělským pracím.“
24. června: „Dnes jsem poprvé v životě sela rýži. Bylo to hrozné, protože se mi nohy pořád bořily hluboko do mazlavého bahna. Ale co na tom záleží ve srovnání s tím, jaký užitek přinese tato rýže naší zemi?“
9. července se Joko ve škole naučila, jak „připravit náhražku rýže nebo pšenice“ z brambor. Brambory se musely uvařit v páře, potom rozmačkat, orestovat na trošce oleje, vložit ředkvičku nebo zeleninu a srolovat jako suši,
14. července: „1. května jsme se rozloučili s dívkami z 10. ročníku, které byly vyslány na výrobní frontu. Příště se rozloučíme s dívkami z 8. ročníku. Sto dívek pošlou do tiskárny v Hirošimě, dalších sto do školní továrny ve vesnici Kouči, kde se vyrábí vojenský materiál, a šedesát na leteckou základnu v Hirošimě. Většina z nich bude mobilizována osmnáctého. Budou na tom stejně jako naši stateční vojáci.
Nyní jsme my, žákyně sedmého ročníku, jediné, které zůstaly, a proto se musíme snažit ať se děje, co se děje.“
20. července: „Dnes jsem se dověděla, že nás zítra všechny přesunou do jiných tříd. Je smutné pomyslet, že se rozdělíme, když jsme se tak spřátelily. Ale Japonsko je ve válce, takže vím, že není čas trápit se kvůli maličkostem. Bez ohledu na to, jak jsem osamělá, si musím udržet dobrou náladu a tvrdě pracovat.“ Odpoledne téhož dne měla k jídlu broskve a zelený hrášek. Přišlo jí to k chuti, ale vzpomněla si na otce „a cítila jsem se provinile, protože jsem věděla, že on a jeho kamarádi pravděpodobně nemají k jídlu nic tak chutného.“
Poslední zápis v deníku je z 5. srpna: „Včera přišel můj strýc, a tak bylo v domě velmi živo. Kéž by byl každý den takový. Od zítřejšího rána se přidáváme ke skupinám demolice domů. Budu se snažit ze všech sil.“
6. srpna se přibližně 220 žákyň 7. ročníku se svými učiteli pustilo do práce na odklízení trosek (dlaždic a kusů dřeva) v oblasti Dobaši. Děti se převlékly ze školních uniforem do pracovního oblečení. Uniformy a krabičky s jídlem položily pod stromy. Některé z těchto věcí – ohořelé – byly vráceny rodičům.
Potom děti vytvořily dva řetězy a podávaly si trosky jako štafetu.
V 8.15 jim nad hlavou přeletělo letadlo. Jediné letadlo, kvůli kterému nestálo za to vyhlásit letecký poplach. Z letadla vypadla jediná bomba.
Joko a její spolužáci se nacházeli 700 metrů od epicentra pod širým nebem. Joko utrpěla strašlivé popáleniny a výbuch ji vyhodil do vzduchu. Kupodivu ji bezprostředně nezabil. Po čtyřech se plazila do bezpečí. Vyzvedlo ji armádní nákladní auto a odvezlo do střediska první pomoci. Tam o půl dvanácté v noci zemřela. Dobrovolná ošetřovatelka Hacue Ueda, která o Joko pečovala, pak popsala její poslední chvíle. Joko volala po matce a paní Ueda se několikrát pokoušela matku kontaktovat. Ve zmatku to ale nebylo možné. Matka strávila bezesnou noc doma, a teprve ráno k ní dorazila zpráva z obecního úřadu. Nezastihla tedy Joko naživu.
Ze školy Kendžó zahynuli všichni učitelé a žákyně, kteří v ten den byli na demoličních pracích nebo ve škole 20 učitelů a 297 žákyň. Přežila spolužačka Joko, která ten den pro nemoc zůstala doma.
Když se otec Joko o rok později vrátil domů, doplnil deník o zápis shrnující poslední den jejího života. Protože Joko vždycky začínala denní zápis informací o počasí, udělal otec totéž:
6. srpna (pondělí) Počasí: pěkné
Paul Ham (editor). Yoko’s Diary, 2013
oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
Tohle, přesně tohle by měla být povinná četba papalášů, zejména těch, co loni v dubnu odmítli možnost míru, protože na něj ještě nebyli připraveni! Otloukat jim to o hlavu ráno místo snídaně, v poledne místo oběda a večer místo večeře! Nejméně!
Díky Majko!
