Celou kauzu okolo nákupu dronů pro Ministerstvo obrany odkrývají vyšetřovací články serveru Seznam Zprávy. Shrnutí pozadí, financí a neobvyklých okolností zakázky ukazuje, proč celá věc vzbuzuje vážná podezření.
Představte si úplně běžnou situaci ze života. Chcete si nechat opravit střechu nebo koupit ojeté auto. Přijde za vámi chlápka z neznámé firmy a řekne: „Mám pro vás unikum, nikdo jiný vám to nedodá. Dejte mi hned na ruku půl milionu zálohu. Bankovní garanci vám nedám, smlouvu napíšeme na koleně a nebudeme se zdržovat porovnáváním nabídek od jiných.“
Dali byste mu ty peníze? Určitě ne. Zákony zdravého rozumu říkají, že bez záruk a bez prověření nedáte cizímu člověku ani tisícovku, natož půl milionu.
Jenže když jde o státní peníze – tedy peníze nás všech – platí očividně úplně jiná fyzika.
Jak se nakupuje na Ministerstvu obrany
Ministerstvo obrany pod vedením Jany Černochové se koncem roku 2023 rozhodlo, že pyrotechnici Vojenské policie nutně potřebují 10 speciálních dronů z Ameriky. Místo toho, aby vypsali klasickou soutěž a stlačili cenu dolů, zvolili zkratku: zakázku zadali „na přímo“. Odůvodnění? Jde o tak unikátní systém, že ho v celé České republice neumí podat nikdo jiný.
Zakázka za zhruba 30 milionů korun tedy přistála na stole jedné pražské s.r.o. A aby to šlo hladce, ministerstvo hned po podpisu smlouvy v prosinci 2023 poslalo firmě zálohu 17,6 milionu korun.
A teď pozor: bez jakékoliv bankovní záruky. Kdyby stát požadoval standardní bankovní garanci, v momentě, kdy drony nedorazí, vytáhne banka peníze ze svého a stát nepřijde ani o korunu. Jenže úředníci se rozhodli firmě prostě „věřit“.
Kouzlo se dvěma firmami a zmizelými miliony
Příběh má ale ještě zajímavější zápletku. V obchodě totiž nefigurovala jen jedna firma, ale hned dvě spřízněné společnosti jednoho a téhož majitele. Smlouva se přehazovala a závazky se dělily. Proč dělat věci jednoduše, když jdou udělat nepřehledně, že?
A jak to celé dopadlo? Jako v špatném filmu:
- Ministerstvo poslalo 17,6 milionu.
- Peníze z účtu české firmy okamžitě zmizely.
- Americký výrobce dronů nedostal ani cent a žádné drony neposlal.
- Obě české firmy spadly do insolvence a majitel krčí rameny.
Výsledek? Nemáme drony, nemáme 18 milionů a na papíře nám zůstala jen pohledávka vůči zkrachovalé schránce, ze které si stát nevzmeje už ani starou kalkulačku.
Viník neexistuje, všichni dělali svou práci
Kdybychom takhle hospodařili doma, sedíme na dlažbě. V politice a na úřadech se tomu ale říká „obchodní riziko“ nebo „souhra nepříznivých okolností“. Úředníci se schovají za paragrafy, ministerstvo tvrdí, že přece peníze vymáhá v insolvenčním řízení (což je pro veřejnost hezké divadýlko), a politici krčí rameny, že o konkrétních smlouvách přece nevědí.
Je fascinující sledovat, jak chytré hlavy na ministerstvech dokážou vymyslet tisíc důvodů, proč nešlo požadovat bankovní záruku a proč bylo nutné obcházet soutěž.
Rozum zůstává stát. Nebo spíš smrdí to na dálku. A my se můžeme jen ptát: byla to „jen“ neuvěřitelná amatérština a neschopnost, nebo předem promyšlený plán, jak vytáhnout ze státní kasy skoro dvacet milionů?
—————————————————————————————————-
Pro ty, co mají raději fakta
O jakou zakázku šlo a kolik stát zaplatil?
- Předmět nákupu: 10 bezpilotních dronů Osprey-H od amerického výrobce Easy Aerial, určených pro pyrotechniky Vojenské policie.
- Jak byla zakázka zadána: Resort vynechal klasickou veřejnou soutěž. Odbor armádních nákupů to odůvodnil tím, že jde o „unikátní systém“, který v ČR nemůže dodat nikdo jiný.
- Finanční stránka: Celková cena zakázky činila přibližně 30 milionů korun. Ministerstvo hned při podpisu smlouvy v prosinci 2023 vyplatilo zálohu 17,6 milionu korun.
- Výsledek: Drony dodány nebyly a vyplacené miliony zmizely.
Proč figurují dvě pražské firmy a jaké je jejich pozadí?
V zakázce sehrály roli dvě spřízněné pražské společnosti: Summit Advanced Systems a Summit Technology:
- Spojení přes stejného majitele: Obě firmy ovládá stejný člověk – izraelsko-český podnikatel Doron Schulz.
- Postava Tomáše Pojara: V obou těchto firmách v minulosti působil jako jednatel Tomáš Pojar (pozdější poradce premiéra Petra Fialy pro národní bezpečnost). Pojar z firem odešel v roce 2022 před nástupem do vládní funkce.
- Předání zakázky: Smlouvu s ministerstvem původně uzavřela jedna z těchto firem. Během realizace byla zakázka přenesena nebo provázána s druhou sesterskou firmou téhož majitele.
Tento postup (rozdělení či převádění závazků mezi dvěma spřízněnými subjekty) v komerčním i státním sektoru často slouží k roztříštění odpovědnosti, vyvedení financí nebo komplikování vymahatelnosti práv.
Jak firmy skončily a co se stalo s penězi?
- Insolvence obou firem: Krátce po obdržení zálohy 17,6 milionu korun z Ministerstva obrany poslal majitel obě společnosti do insolvence.
- Kam zmizely peníze: Zjištění ukazují, že vybrané miliony byly z účtů firem vyvedeny prakticky okamžitě po jejich připsání státní zálohou. Americký výrobce Easy Aerial žádné drony ani platbu od české firmy nedostal.
- Pohledávka státu: Ministerstvo obrany se přihlásilo do insolvenčního řízení. Včetně úroků z prodlení a smluvních pokut požaduje po zkrachovalých firmách přes 70 milionů korun. Šance na reálné získání těchto peněz zpět ze zkrachovalých firem bez majetku je však minimální.
Kdo to vyšetřuje?
Případ prověřuje Policie ČR (Národní centrála proti organizovanému zločinu / Kriminalisté Vojenské policie). Vyšetřování se zaměřuje na to, jakým způsobem proběhlo schvalování zakázky bez soutěže, proč byla záloha vyplacena bez bankovních záruk a zda nedošlo k podvodu či zneužití pravomoci.
Zakázka vykazuje prakticky všechny učebnicové znaky ukázkového tunelu nebo naprostého selhání kontrolních mechanismů státu.
Zde je několik klíčových bodů, které na tom nejsilněji „smrdí“:
1. Nákup „na přímo“ bez soutěže
Argument, že šlo o unikátní technologii, kterou nikdo jiný neumí dodat, je v oblasti dronů extrémně tenký led. Trh s drony je obrovský a konkurence obrovská. Obcházení klasické veřejné soutěže u zakázky za 30 milionů vždycky smrdí zneužitím výjimky ze zákona.
2. Vyplacení 17,6 milionu zálohy BEZ bankovní záruky
Toto je ze strany Ministerstva obrany nejpodezřelejší krok. Pokud stát platí soukromé firmě zálohu v řádu desítek milionů korun, standardním postupem (a základní péčí řádného hospodáře) je požadovat bankovní záruku. Kdyby ministerství bankovní záruku požadovalo, banka by v momentě nedodání dronů peníze státu vyplatila a riziko by nesla ona. Vyplatit více než polovinu sumy dopředu malé s.r.o. bez garancí je buď neuvěřitelná amatérština, nebo úmyslná „přihrávka“.
3. Schéma dvou spřízněných firem jednoho majitele
To, co tě zaujalo na začátku – tedy existence dvou firem jednoho majitele – je klasické schéma pro přelévání kapitálu a roztříštění odpovědnosti:
- Jedna firma poslouží jako „průtokáč“ na peníze od státu.
- Druhá (nebo obě) následně spadne do insolvence.
- Peníze z účtů zmizí hned po připsání zálohy, přičemž americký výrobce dronů vůbec nic nedostane. To ukazuje na to, že záměr drony reálně dodat tam možná od začátku ani nebyl a šlo pouze o inkaso zálohy.
4. Politické krytí a odpovědnost
Argumentace, že „viník není“, je politická klasika. Úředníci se schovají za to, že firmy hold zkrachovaly (což se v podnikání stává), a ministerstvo tvrdí, že je přece v insolvenci věřitelem a peníze vymáhá. Jenže vymáhat 70 milionů po prázdné schránce je jen divadlo pro veřejnost.
Ať už v pozadí stál úmyslný podvod spáchaný majitelem firem, nebo systémové selhání úředníků Ministerstva obrany, výsledek je ten, že stát přišel o cca 18 milionů korun, nemá ani drony, ani peníze, a odpovědnost se rozpustila v časopiseckých titulcích a nekonečném policejním vyšetřování.
Nabízejí se dvě hlavní interpretace:
- Systematické využití „šedé zóny“: Lidé s hlubokou znalostí státního aparátu a bezpečnostních složek přesně vědí, kde jsou v systému mezery – jaké výjimky ze zákona o veřejných zakázkách lze použít (např. „unikátní systém pro bezpečnost státu“), jak nastavit zálohové platby a jaké právní kličky znemožní přímé postižení konkrétních osob, když věc nevyšla.
- Kombinace vlivu a krytí: Zda figuruje Pojarovo jméno v pozadí pouze historicky (jak se oficiálně tvrdí), nebo zda samotná přítomnost takto vlivných jmen v historii firem nevytvořila pro úředníky na ministerstvu nepsaný pocit, že jde o „prověřeného a nedotknutelného partnera“, kterému není potřeba klást nepříjemné otázky nebo po něm požadovat bankovní záruky.
V české politice a obranných zakázkách se často stává, že vazby z minulosti fungují jako neviditelný otvírák dveří. Když pak zakázka zkrachuje, formálně je vše „v souladu se zákonem“ – úředníci udělali chybu, firmy jsou v insolvenci a politické špičky krčí rameny, že o konkrétním nastavení smlouvy přece nevěděly.
Myslíte, že se vyšetřování NCOZ nakonec dostane i k lidem v pozadí, nebo to podle tvás skončí jen u nějakého řadového úředníka z odboru nákupů?
Autor: Milena Doušková
