Bylo už pozdě večer. Seděla jsem u televize a snažila se ignorovat tu spoušť, co nám politici, ekonomové a jiní „mudrlanti“ zase naservírovali. Na obrazovce běžel další díl nekonečného seriálu: „Co všechno už nefunguje.“ Inflace, korupce, sucha, povodně, daně… prostě hitparáda průšvihů. Zavřela jsem oči a pomyslela si: Bože, kdybys tak mohl něco udělat. Aspoň někoho poslat, nějakého Spasitele!
Najednou mi obývák zalilo zlaté světlo a uprostřed místnosti stál vysoký muž v bílé róbě, s křídly, co vypadala jak peří z labutí.
„Mili, byla jsi vyslyšena! Jsem tu, abych spasil váš lid,“ řekl důstojně.
Chvíli jsem na něj koukala. „A ty jsi kdo? Nějaký anděl? Nebo dokonce sám Spasitel?“
Chlap čumí kolem sebe a pak z něj vypadne „Za prvé… kde je tvoje svěcená voda?“
„Hahaha,“ protočím oči. „Mám jen vodu z kohoutku a trochu rumu. Takže, co konkrétního pro nás máš a kdo jsi?“
„Jsem Archanděl Michael. Nejsem tak docela Spasitel, spíš jeho manažer. Přicházím připravit cestu,“ vysvětloval a rozhlížel se kolem. „Hm, ta televize je divná. Mimochodem, kde máte trůn?“
„Trůn? Hele, jestli myslíš gauč, tak tamhle,“ ukázala jsem.
„Tohle? No dobrá,“ povzdechl si a usedl. „Řekni mi, co vás nejvíc trápí?“
„No, to bude na dlouho,“ mávla jsem rukou a začala: „Začneme u politiků, kteří…“
„Ne, ne, ne,“ přerušil mě Michael. „Myslím něco konkrétního. Co mám vyřešit hned teď?“
Zamyslela jsem se. „Tak třeba benzín! Je drahý jak šafrán.“
Michael luskl prsty a ze stolu zmizela moje peněženka. „Všechny účty za palivo smazány. Co dál?“
„Super! Tak třeba nižší daně?“ navrhla jsem.
Michael luskl prsty. „Právě jsem rozdělil obří zlatý poklad mezi všechny banky v zemi. Hypotéky se vymazaly.“
„To je skvělý!“ vykřiknu nadšeně. „A co dál? Války? Klima?
Michael se zvedne a uhladí si křídla. „Klima musíte spravit sami. My jsme poslali návod při stvoření Země. Na války už nemám čas, jsem zarezervovaný na další galaxii. Ale neboj, s daněmi jsem ještě něco udělal. Váš daňový systém jsem zjednodušil na dvě sazby: nula a deset procent.“
Další lusknutí. „Hotovo. Máš můj účet na Twitteru? Dej to tam,“ mrknul.
„To už je všechno?“ zeptal se pak s výrazem, jako by si odškrtl seznam.
„No, vlastně… ještě ty politiky,“ zkusila jsem.
„To nepůjde,“ zarazil mě. „Ti mají ochranu. Navíc už jsme do toho zasahovali – tehdy, když jsme vám poslali Karla IV. Vidíš, jak to dopadlo.“
„A co ty války? A klima? A spravedlnost?“ začala jsem vyjmenovávat další věci.
Michael se zvedl, upravil si křídla a zhluboka se nadechl. „Víš co? Vy to máte složité. Musím… hm, konzultovat. Vrať se ke svému kafi. Měj se.“
A zmizel.
Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Konzultovat?! S kým jako? Pak mi došlo, že je to vlastně jedno. Jediný, kdo nám může fakt pomoct, jsme my sami. A začnu hned. Půjdu říct sousedům, že místo hádek o plot by mohli taky něco zasadit. Třeba strom.
