Masivní podcenění japonské armády a námořnictva spolu s nepochopením jejich vojenské etiky a bojového ducha byly kolosální chyby, kterých se Rusové na začátku 20. století dopustili. Ačkoliv se válka pro Rusy zdála být předem vyhraná, japonský bojový duch tehdy dokázal porazit výrazně mocnější Ruskou říši. Rusové totiž stáli proti lidem, kteří byli na válku nejen dobře připraveni, ale hlavně chtěli bojovat.
Foto: Vylodění japonských sil u Nampho, 1904 | Wikimedia Commons / Public domain
Éra samurajů byla v roce 1904 již minulostí a japonská armáda se v mnohém podobala těm evropským, především německé. Japonskou armádu totiž vycvičili najatí němečtí důstojníci a japonský důstojnický štáb pravidelně odjížděl studovat do Evropy. Například admirál Togo studoval v Anglii, zatímco generál Nogi v Německu. Japonský důstojnický štáb se tak dostal k tomu nejlepšímu, co mohla Evropa v rámci vojenské školy ve své době nabídnout. I když byly časy samurajů minulostí, v důstojnickém štábu stále přežívala samurajská etika, především osobní statečnost, stejně jak to kdysi formuloval Daimjó klanu Otono: „Musíš zemřít po boku svého pána a nikdy neukázat nepříteli svá záda. Pokud zemřeš na moři, nech své tělo ponořit do mořské vody. Pokud zemřeš na svahu, nech své tělo, ať se stane horskou trávou.“
Vojáci se neměli bát toho, že v boji zemřou – smrt na bojišti byla totiž tou nejvyšší poctou, jaké mohl voják dosáhnout. To potvrzuje i deník námořního důstojníka Nirutaky z roku 1904, který sloužil jako velitel torpédoborce Akatsuki: „To, čemu Evropané říkají strach ze smrti, je nám neznámé. Všichni zde bojují za budoucnost velkého Japonska.“
Foto: Japonští vojáci zkoumají mrtvé a zraněné Rusy během úspěšného útoku na Fort Wellcome | Wikimedia Commons / Public domain
Japonská disciplína a bojovnost zapůsobily také na cizince, kteří ve válce s Ruskem působili jako pozorovatelé. Například britský pozorovatel, generálmajor Sir Ian Hamilton, si do svých poznámek zapsal: „Japonská armáda může sloužit jako nejlepší příklad branné povinnosti. Ach, jak daleko jsme od jejich standardu! Poměrně malý počet mužů vybraných ze sto tisíců branců. Armáda představuje smetánku národa. Japonci nasávají bojovnost, jako dítě nasává mateřské mléko.“
Zahraniční pozorovatelé také oceňovali vztahy mezi vojáky a důstojníky. Na rozdíl od Evropy si japonští vojáci nikdy nedovolili neuposlechnout rozkazy svých nadřízených. Na druhou stranu se důstojníci o své vojáky starali, jak nejlépe mohli. Japonští vojáci byli například pravidelně váženi, a když nějaký voják zhubnul, vojenští lékaři museli najít příčinu a důstojníci se pak postarali o nápravu.
Navzdory své bojovnosti se japonští vojáci během války s Ruskem v letech 1904–1905 nedopouštěli žádných zvěrstev, jako později za druhé světové války. Nezneužívali vězně a neterorizovali civilní obyvatelstvo. Zmíněný generálmajor Hamilton ve svých vzpomínkách také poukazuje na fakt, že se japonští vojáci chovají k nepřátelům uctivě. Vojenský novinář N. S. Sepping-Wright napsal, že japonští vojáci zajatým nepřátelům jako důkaz cti a obdivu salutují a poskytují jim první pomoc. Takto se chovali například i po dobytí Port Arturu, kde se Japonci k zajatým vojákům chovali s respektem a dobře je živili. Po uzavření příměří pak byli všichni zajatci v pořádku propuštěni.
V rámci vzájemných vztahů mezi vojáky obou zemí Sepping-Wright dokonce popsal, jak si japonští a ruští vojáci v prvních liniích, tedy jen několik metrů od sebe, povídali a navazovali přátelské vztahy. Japonci dokonce podle Sepping-Wrighta nepříteli často dávali cigarety.
Foto: Respekt byl vzájemný. Ruský voják nese k japonským pozicím zraněného japonského důstojníka. Bitva o Port Artur, 20. listopadu 1904 | Wikimedia Commons / Public domain
Jiný pozorovatel, jistý M. Barning, si pak poznamenal následující poznatek: „V rokli s potokem, kde ležela těla mnoha mrtvých Rusů, kteří rokli pokrývali stejně, jako zemi pokrývá spadané listí na podzim, jsem spatřil dojemnou scénu. Dva japonští vojáci přiběhli k umírajícímu Rusovi, udělali mu lóže ze svých vojenských kabátů, objali ho a poskytli mu všechnu svou vodu z čutor, aby mohl Rus svlažit své vyschlé rty. Zapálili mu cigaretu, posadili se vedle něj a povídali si s ním jako staří známí, protože zranění a smrt mají společnou řeč a není zde třeba tlumočníka.“
Tyto uvedené epizody ukazují, že i ve válce je místo pro mír a lidskost. Japonský militarismus byl sice silný, avšak nikoliv bezcitný, jak ho známe z druhé světové války. Japonci si v té době uvědomovali, že i nepřátelé jsou lidé.
Zdroj: britannica, Diletant Media
