A je to tu zas. Pod článkem se objeví typický Karel, archetyp českého kajícníka, který s vážnou tváří pronese:
„My jsme si za to všechno mohli sami.“
Jistě, Karle. Protože to my jsme si odhlasovali, že se z České republiky stane bruselský dobytek na výkrm. To my jsme toužili po tom, aby nám premiéři lhali do očí a posílali miliardy za stíhačky, zatímco důchodci sčítají haléře na jogurt. A samozřejmě – to my jsme vynesli do výšin Danuši Nerudovou, která prodávala tituly jak rohlíky, a teď sedí v Bruselu a poučuje Evropu o etice a klimatu.
To víš že jo, Karle.
My, co už třicet let burácíme, že tohle neskončí dobře, co píšeme, mluvíme, protestujeme – my jsme prý taky vinni. Protože jsme se málo klaněli, málo drželi hubu a málo chápali, že Evropa je přece to nejlepší, co nás mohlo potkat od dob Marie Terezie. Jenže víš co? My jsme nikdy nebyli u moci. My jsme nebyli ti, kdo tahal za nitky. My jsme byli ti, co varovali. A dnes jsme opět v menšině – špinění, dehonestovaní, cenzurovaní. Dezoláti s vlastním názorem.
A teď přijdeš ty a suše to hodíš na všechny.
„My jsme dovolili… my jsme souhlasili…“
Ne, Karle. Vy jste dovolili. Vy jste souhlasili. My jsme protestovali.
A víš co je nejhorší? Že tahle většina – ty dvě třetiny – nespí. Oni si to užívají. Milují ten pocit „být na správné straně“. Sdílejí fotky Markéty Pekarové v ukrajinských barvách, tleskají Fialovým prázdným floskulím o hodnotách a věří, že když budou dost loajální, tak je Brusel jednou pochválí. A že když bude nejhůř, zase to nějak utáhnou ti „staří“, co už stejně pomalu odchází.
Zatímco tahle země krvácí – v nemocnicích, ve školství, v domácnostech – elity se fotí na summitech, rozdávají si řády a cpou se „evropskou budoucností“ jako teplým chlebem. A my? My máme držet krok, hubu a krok. A když ne, tak jsme „dezoláti“. A nebo ještě líp – „viníci“.
Takže, milý Karle a spol.,
nechte si to kolektivní bičování pro sebe. Přestaňte plivat na ty, co drží tuhle zemi ještě nad bahnem. Ti, co nespí, si zaslouží podporu, ne urážky. My tuhle šaškárnu nevytvořili, my se ji snažíme přežít – s hlavou vzhůru a perem v ruce.
A když to nepomůže?
Tak aspoň víme, že jsme do poslední chvíle nezradili rozum, svědomí a kus téhle země, která už nepatří nám – ale pořád ji máme rádi.
A za to se rozhodně omlouvat nebudeme.
