„Tuto historickou příležitost si nemůžeme dovolit promarnit. Je čas přejít do ofenzívy za zásady demokracie, suverenity a svobody projevu.“
Šéfredaktor serveru The European Conservative se zúčastnil panelové diskuse s názvem „Nelehké soužití: vztah mezi populismem a konzervatismem“ spolu s Jorge Buxade Villalbou, poslancem Evropského parlamentu (VOX, skupina Patrioti pro Evropu), Susannou Ceccardiovou, poslankyní Evropského parlamentu (Lega, skupina Patrioti pro Evropu), a Anthonym Gillandem z MCC Brusel.
Slyšíme o konzervativcích, kterým se nelíbí, že je jejich oponenti nazývají „populisty“, a kteří se chtějí od populismu distancovat, jako by to byl nepříjemný zápach. Podívejme se na druhou stranu problému. Jsem samozvaný populista – chci být spojován se spoustou toho, čemu se dnes v Evropě říká „konzervatismus“?
Jako šéfredaktor serveru europeanconservative.com plně podporuji populistickou revoltu napříč Evropou a Amerikou a ztotožňuji se s ní. V jednotlivých zemích samozřejmě existují rozdíly, ale společným tématem, které je základem vzestupu národně-populistických stran všude, je požadavek lidí na suverenitu a převzetí kontroly nad starým politickým establishmentem. Stručně řečeno, návrat demosu – lidu – do centra demokracie.
Proč bych z tohoto propopulistického hlediska chtěl být spojován s mnohým, co je v Evropě označováno jako „konzervativní“?
Například ve Spojeném království udělala Konzervativní strana z konzervativního sprosté slovo. Když jsem během loňské volební kampaně pracoval pro Reform UK, strávil jsem jeden den agitací pro Nigela Farage v chudé oblasti Clacton-on-Sea, kde toryové kandidovali. Nenávist ke konzervativcům byla mezi obyčejnými lidmi naprosto nepřehlédnutelná, považovali je za stranu masové migrace, která zradila brexit. Nigel tam s přehledem zvítězil.
V únoru pak novinové titulky oznamovaly, že „konzervativci vyhráli německé volby“. Ve skutečnosti CDU, ačkoli se stala největší stranou, měla druhý nejhorší volební výsledek. A co tito „konzervativci“ se svým vítězstvím udělali? Okamžitě zradili voliče tím, že se vykašlali na své předvolební sliby týkající se migrace a ekonomiky a skočili zpět do postele se sociálními demokraty. Není divu, že národně-populistická AfD, která ve volbách skončila druhá, nyní v některých celostátních průzkumech veřejného mínění vede.
Zde v Bruselu je „středopravá“ Evropská lidová strana – největší skupina v Evropském parlamentu – v mainstreamových médiích často označována jako „konzervativní EPP“. Co je však konzervativního na straně Ursuly von der Leyenové, šéfky mocné, nikým nevolené Evropské komise, a jejích spojenců?
EPP je ve spojenectví s levicí a zelenými stranou katastrofálních politik EU od masové migrace po Zelenou dohodu. Tito lidé jsou falešnými konzervativci. Nejsou to naši spojenci, ale nepřátelé demokracie, právě ty bruselské elity, proti kterým stojíme, establishment, který se snaží skupinu Patrioti pro Evropu – a její miliony voličů – zablokovat za nechvalně známým cordon sanitaire.
Připomínám, že Karel Marx, když někteří francouzští radikálové začali brát jeho jméno nadarmo, kdysi prohlásil: „Vím jen, že nejsem ‚marxista’“. Za zcela jiných okolností dnes vím jen to, že pokud se tím myslí konzervatismus, můžete se mnou počítat.
Na europeanconservative.com zastáváme jiný názor. Jak prohlašují naše webové stránky, naším posláním je „obnovovat a prosazovat základní principy evropské civilizace a bojovat za budoucnost svobodné a demokratické Evropy“. S důrazem na „boj“.
Proto se plně hlásíme k populistické vzpouře proti starým pravicovým i levicovým stranám. A proč totéž musí udělat i konzervativci, kteří chtějí být součástí budoucnosti, a ne jen minulosti.
Mnoha konzervativcům, sahajícím až k Edmundu Burkovi, se historicky nelíbila myšlenka „přílišné“ demokracie. V zásadě nedůvěřují masám. Dokonce i Margaret Thatcherová, britská konzervativní premiérka, kterou někteří mohou považovat za protopopulistku, měla pochybnosti o přímé, lidové demokracii a říkala, že referenda jsou nástrojem diktátorů a despotů. (Mně se naopak referenda jako nástroj přímé demokracie líbí a rád bych jich viděl více v důležitých otázkách, kterým čelíme.)
Dnes existují principiální i praktické důvody, proč by se všichni konzervativci, kteří chtějí mít šanci utvářet budoucnost Evropy, měli jednoznačně vyslovit pro demokracii a lidovou revoltu.
Zaprvé, obrana spojených principů národní suverenity, demokracie a svobody slova musí být v centru boje za udržení základních hodnot evropské civilizace proti silám barbarství doma i v zahraničí.
A z praktického hlediska je demokracie cestou, jak dnes můžeme zvítězit. Ve většině západních zemí byly mocné instituce od soudů přes univerzity až po média ovládnuty a kolonizovány druhou stranou. Demokracie nám dává nejlepší naději na změnu situace.
Podívejte se, jak populistická vzpoura ve volbách po celé Evropě vyvíjí tlak na elity EU, aby změnily kurz. A podívejte se, jak vítězství populisty Donalda Trumpa v USA postavilo probuzený svět na hlavu.
Liberální elity chápou, jakou hrozbu pro ně demokracie představuje. Obávají se strašidla populismu, které pronásleduje Evropu a Západ. Proto dělají vše pro to, aby demos udržely od kratos – vládnutí, moci. Proto zrušili rumunské prezidentské volby, když se zdálo, že v nich zvítězí národně-populistický kandidát, zakázali Marine Le Penové kandidovat na francouzskou prezidentku a v Německu by rádi zcela zakázali AfD.
Sázky jsou vysoké. Od chvíle, kdy jsem před dvěma lety poprvé přijel do Bruselu pracovat pro europeanconservative.com, říkám každému, kdo mě poslouchá, že jsme v politické válce o budoucnost demokracie v Evropě. Jak jsem nedávno napsal, politickým procesem s Marine Le Penovou se válka elit proti demokracii dostala na veřejnost.
Proto se musíme postavit na stranu populistické vzpoury. Jde o mnohem víc než o podporu konkrétních stran nebo politik. Jde o to dát hlas povstání lidí proti evropskému establishmentu. To je rozdělení, na kterém v dnešní politice skutečně záleží.
Neměli bychom se bát ani bránit urážkám ze strany bruselských elit, které ty z nás, kdo se zasazují o národní suverenitu, nazývají „krajně pravicovými extremisty“ nebo jakoukoli jinou urážkou tohoto týdne. Dal jsem přednost odvážné a bojovné reakci maďarského premiéra Viktora Orbána před odsouzením Le Penové: „Je Suis Marine.“ Až si elity a jejich soudy přijdou pro populistické vůdce, řekněme jedním hlasem: Je Suis Marine, Viktor, Donald, Nigel nebo kdokoli jiný, kdo bude další v palebné linii.
Máme šanci zvítězit, pokud budeme stát s lidem pod prapory populistické vzpoury. Nemůžeme si však dovolit tuto historickou příležitost promarnit. Je čas přejít do ofenzivy za principy demokracie, suverenity a svobody slova. Ať je naším heslem vždy: Žádná kapitulace.
Mick Hume je anglický novinář, redaktor a spisovatel, šéfredaktor serveru The European Conservative. Text je upravenou verzí úvodního slova Micka Huma na konferenci MCC v Bruselu o vlasteneckém populismu.
° ° °
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
