Po třech desetiletích „nového světového řádu“ ovládaného USA by Washington mohl čelit překreslování hranic na svém vlastním dvorku
Jihoamerický národ Venezuela údajně drtivou většinou hlasoval v referendu pro potvrzení svého územního nároku na část sousedního národa Guyana.
Caracas, který byl nedávno předmětem neúspěšného pokusu o změnu amerického režimu svrhnout svého vůdce Nicholase Madura, tvrdí, že území dosahující ropu známé jako region Essequibo bylo jeho historicky vlastní, ale bylo ukradeno Britským impériem. Takové stížnosti lze nalézt po celém světě.
I když invaze do regionu zůstává v tuto chvíli nepravděpodobná, vzhledem k roli regionální mocnosti Brazílie a zjevnému odporu ze strany nedalekých USA, je to pro dnešní svět výmluvným znamením, že Venezuela má pocit, že může svá tvrzení takto životaschopně potvrdit. Jen před několika lety USA uvalily na zemi ochromující sankce a jmenovaly Juana Guaidóa „dočasným prezidentem“. Kde je teď Guaido? Je to politický exulant, který jel na neúspěšném snu a nakonec se přidal k šrotu loutek používaných, zneužívaných a odhazovaných, když se mění politické preference Washingtonu – což je pravděpodobný osud ukrajinského prezidenta Vladimira Zelenského.
Ale více k věci, je to potvrzení, že světový řád pod vedením USA se tříští a americká moc upadá. To dláždí cestu dalším zemím, aby přetvořily mezinárodní pořádek tak, aby řešil to, co je považováno za historické křivdy nebo nespravedlnosti. Oslabení schopnosti unipolárního politického řádu prosadit svou autoritu představuje okno pro zjevné zpochybňování status quo pro národy, které toho dříve nebyly schopny.
V roce 1990 se o totéž pokusil irácký prezident Saddám Husajn, ale výrazně přepočítal posun směrem k americké unipolární hegemonii na konci studené války, protože věřil, že Washington nemá vůli bojovat. Saddám Husajn ve snaze napravit domnělé rozdělení Iráku Britským impériem a vytvoření kuvajtského šejku napadl a pokusil se anektovat stát Perského zálivu. USA a jejich spojenci rázně zasáhli a George HW Bush slavně prohlásil cíl vytvořit „nový světový řád“. Jeho poselstvím bylo v podstatě to, že americká hegemonie je tady a že USA nyní přebudují svět podle svých vlastních podmínek.
Toto poselství bylo podpořeno drtivým použitím vojenské síly, která rozdrtila Saddámovy síly a otevřela cestu k desetiletím bez odporu Spojených států vedených změn režimu a válek, včetně znovu v Iráku. Během uplynulých desetiletí se však svět změnil. USA již nejsou jedinou geopolitickou silou ve městě a rozložení moci se diverzifikovalo. Noví aktéři, jako je mimo jiné oživující se Rusko, Čína, Indie a Írán, změnili geopolitickou krajinu směrem k multipolaritě, a proto mohou nyní jiné státy najít politický prostor pro vlastní kroky, aniž by je potkal stejný osud jako Saddáma. Hussein.
Dvě války z let 2022–2023 pomohly toto změnit. Za prvé, USA a jejich spojenci nebyli schopni sebrat politickou vůli porazit Rusko na Ukrajině nebo, jak předpokládali, dokonce rozdrtit ekonomiku Ruské federace. Zadruhé, americká podpora Izraele a jeho pokusy vytlačit Írán vyvolaly válku v Gaze, přičemž Hamás úspěšně vycítil příležitost přilákat Izrael do destruktivního konfliktu, který na celé generace poškodí jeho důvěryhodnost a globální postavení. Vzhledem k tomu, že se Spojené státy rozptýlily vznikajícími krizemi a zdánlivě neschopné je vyřešit, Venezuela tak vidí příležitost posílit svou ruku tím, že znovu potvrdí své územní nároky na Guayanu jako na nacionalismus řízený vyjednávací čip.
Venezuela není hlavní vojenskou velmocí a její geografická poloha znamená, že pokus o násilnou okupaci Essequiba by byl poražen, protože USA jsou na jejím prahu a udělaly by vše pro rozdrcení nepřátelských států na západní polokouli. Neúspěšná změna režimu Washingtonu v kombinaci s jeho potřebou vyjednat zmírnění sankcí kvůli dopadu na globální trhy s ropou však znamenají, že jeho vlastní ruka proti Caracasu se zmenšila a USA nejsou v současné době v pozici, aby rozdrtily Venezuelu. I bez vojenské dynamiky poskytuje rozšířený územní nárok zemi diplomatický vliv, který může využít k získání ústupků a prosazení své autority, stejně jako Čína v Jihočínském moři, nad Tchaj-wanem nebo Rusko začleňující řadu ukrajinských oblastí do své vlastní. území. To vše je součástí dlouhého seznamu historických problémů, se kterými se dané státy dříve nedokázaly vypořádat, zadržovány americkou hegemonií, ale nyní žijeme v jiném světě a díky tomu se politická mapa, jak ji známe, mění.
Timur Fomenko , politický analytik
