- Vyslovování disentních názorů je pro člověka nákladné vždy. Demokratické pluralitní společnosti by však mělo jít o to, aby tyto náklady zůstávaly v rozumných mezích. Aby nebyly prohibitivní.
- Člověk je totiž společenských tvor. Jeho výherní evoluční strategií je spíš společenský konformismus nežli vypjatý individualismus. Stát sám proti názorům většiny tak není pro mnohé z nás úplně komfortní. I proto může být cancel culture tak účinná.
- Náklady vyslovování nonkonformních názorů, o kterých zde mluvím, mají různou podobu. Zpravidla jde o náklady – v uvozovkách – „jen“ společenské spojené s nějakou formou sociálního odmítnutí jedince, nositele nemainstreamového názoru. Stále častěji ale začíná jít o náklady i jiné povahy. Mluvím např. o pracovních problémech apod. Nejeden z mých známých z oborů mimo politiku má za sebou něco jako pohovor s vedením o tom, do jaké míry se může či nemůže svobodně vyjadřovat na sociálních sítích, aby to tzv. nepoškozovalo zájmy firmy…
- Že četnost a míru tohoto fenoménu hlavní proud zpochybňuje je logické – nikdo s konformními názory něčemu takovému čelit nemusí.
- Tím se dostáváme k vynucování, k motorům autocenzury. Vynucování konformismu probíhá různou cestou. Rozdělil bych jeho původce na pasivní a aktivní.
- Aktivní jsou všichni, kdo vědomě vytvářejí nebo pomáhají vytvářet společenské klima, kde je vyslovování nekonformních názorů spojeno s vysokými náklady pro jejich nositele. Jsou to strážci veřejného diskurzu a jediného správného názoru na sociálních sítích, udavači, jsou to expertně se tvářící společnosti na odhalování a boj s dezinformacemi, o nichž víme, jak jednostranně ideologicky jsou předpojaté, je to konec konců vláda a v širokém pojetí establishment, která bojuje s tzv. populismem, což je nedefinovatelný pojem, a rozděluje politické strany na tzv. demokratické a nedemokratické, aniž by mělo toto dělení jakoukoli oporu v realitě. Ale jsou to i jiné falešné dilematické volby, Západ vs. Východ nebo slova ministerského předsedy „o boji o charakter našeho státu“. Za tím vším stojí snaha vyloučit opozici ze slušné společnosti a vytvořit kolem ní jakýsi odér toxicity a nepřípustnosti.
- Mezi aktivní tvůrce tohoto společenského klimatu patří pochopitelně i mnohá média, která všechno výše zmíněné svým hlasem ochotně zesilují.
- A Pasivní aktéři vynucování konformity? To jsou všichni, kdo se tomuto tlaku bez větších obtížích podvolují. Kdo přizpůsobují své vyjadřování, kdo mluví šeptem. Jsme to mnozí z nás, kdo tím, že nevyslovíme svůj názor v podobě, v jaké bychom jej řekli svobodně nebo v jakém jej říkáme v kruhu svých blízkých, jimž důvěřujeme, umožňujeme vytyčování neviditelných mantinelů kolem naší veřejné debaty, svobody slova a tím i demokracie.
- A proto je tak důležitá ve společnosti, která přirozeně tíhne spíše ke konformismu, role buřiče, role nonkonformního jednice, skeptika, který se nezdráhá klást si otázky a je ochoten a schopen nést náklady spojené s vyslovováním disentních názorů. Který otevírá cestu všem ostatním a bourá mantinely vztyčované majiteli jediné přípustné pravdy. Ostatně nejpozději od dob Karla Havlíčka Borovského máme v Čechách tradici tohoto typu hodnou následování.
- Dovolte mi na závěr citovat slova klasika. Ruský disident Alexandr Solženicyn v brilantním eseji Nežít se lží! z roku 1974 napsal, mimo jiné, i tato slova:
- „Nedozráli jsme k tomu, abychom vyšli na náměstí a veřejně hlásali pravdu, abychom nahlas vyslovili, co si myslíme; je to sice hrozné, ale vyzývat k něčemu takovému nemá smysl. Odmítejme však alespoň říkat to, co si nemyslíme!“
- Někdo namítne, že citovat Solženicyna je možná až příliš, že nemáme gulagy ani sovětskou tajnou policii. Nemáme. Ale princip těchto slov je obecně platný. V komunistické totalitní diktatuře ta slova platí bezezbytku, v nominálně svobodné společnosti, která lehkovážně k soft verzi totality sklouzává, by měla burcovat.
- Nemůžeme-li proto, ať už z jakýchkoli důvodů, říkat, to, co si skutečně myslíme, neúčastněme se alespoň aktivně na lhaní a neskandujme s ostatními hesla, která se nám příčí!
- To je něco, co můžeme pro svobodu slova udělat my sami a prakticky okamžitě.
Teze k vystoupení na konferenci Společnosti na obranu svobody projevu s názvem „Přežije svoboda slova boj s dezinformacemi?“, Kaiserštejnský palác, Praha, 21. 5. 2024
