Prof. Kamil Akserchanov 05. 10. 2026
Bloomberg nedávno zveřejnil poměrně pozoruhodný článek, v němž píše, že: – celkové jmění miliardářů, kteří v posledních dvou letech opustili Velkou Británii nebo výrazně oslabili své vazby s ní, se odhaduje na přibližně 160 miliard dolarů.
Samotné číslo je působivé, ale mnohem zajímavější než to, kolik peněz odešlo, je to, kam směřují a co se děje kolem tohoto pohybu kapitálu.
Pokud se v této záležitosti začneme hlouběji zabývat, ukáže se, že Velká Británie zdaleka není jediná.
Francie a Německo rovněž vykazují známky odlivu movitých rezidentů. Současně Itálie, Švýcarsko, Monako a Řecko přijímají kapitál i jeho majitele. Na druhém konci Eurasie prudce rostou Singapur a Hongkong. V Hongkongu počet single-family offices překročil 3 380, což představuje nárůst o více než čtvrtinu za pouhé dva roky. Hongkong podle odhadů BCG již předstihl Švýcarsko v objemu přeshraničního soukromého bohatství – přibližně 2,9 bilionu dolarů.
Singapur se vyvíjí podobně. Více než 2 000 rodinných kanceláří, přibližně 6,7 bilionu dolarů aktiv pod správou – a stát nadále vytváří speciální daňové a migrační podmínky pro fondy a správce.
A to už lze sotva vysvětlit pouhou daňovou optimalizací.
Existuje však ještě jedna trasa pohybu kapitálu, která je mnohem důležitější – Spojené státy.
Americký Úřad pro ekonomickou analýzu (BEA) uvádí, že vzrostla jen v roce 2025 kumulovaná pozice přímých zahraničních investic v USA přibližně o 266 mld. USD. Z tohoto nárůstu připadlo přibližně 182 mld. USD na evropský kapitál. Zvláště zajímavá je situace v Německu: nárůst pozice německých společností činil přibližně 49 mld. USD.
Evropský kapitál směřuje nejen do amerických dluhopisů nebo akcií. Směřuje přímo do amerických podniků a výroby.
Zároveň ECB zaznamenává nárůst americké expozice evropských nebankovních finančních institucí. Evropská komise obecně dochází k závěru, který je pro Evropu velmi nepříjemný: značná část evropských úspor již po desetiletí financuje americkou ekonomiku.
Podle jejích odhadů zajišťovala EU v letech 2016–2024 přibližně 40 % financování vnějšího deficitu USA.
A zde vzniká poněkud podivná situace.
Evropa si stěžuje na nedostatek investic nezbytných pro technologickou modernizaci, energetickou transformaci a obnovu vlastního průmyslu. Problém však zřejmě nespočívá pouze v nedostatku peněz.
Peníze Evropa má. Stále hůře ale udržuje vlastní kapitál uvnitř svého ekonomického systému.
Právě proto je třeba současné dění nahlížet v mnohem širším kontextu, než je obvyklý příběh o daních.
Jsme svědky změny samotné finanční geografie světa.
Zde je však nutné provést zásadní rozlišení, bez něhož nelze dění ve Velké Británii vůbec pochopit.
Londýn a City – to už dávno není totéž.
Starý globální Londýn – politické centrum
Snaží se znovu sjednotit kolem Británie euroatlantickou strukturu v situaci, kdy se mění americká účast ve starém systému. Londýn potřebuje Evropu, Severní Atlantik, Arktidu, vojenskou infrastrukturu, síť spojenců a politickou hierarchii.
Zda se to podaří, je zcela jiná otázka. Domnívám se, že ne.
Británie nemá dostatek zdrojů na to, aby se jednoduše prohlásila za centrum nové koalice. Je tu Paříž, je tu Berlín, jsou tu vnitřní evropské rozpory, jsou tu Spojené státy se svými zájmy. Proto je správnější hovořit nikoli o vzniku nové euroatlantické struktury, ale o pokusu Londýna ji sestavit.
Zato City, také známé jako Neo-globální Londýn nebo „Židovský globální projekt“, se vyvíjí zcela jinak.
City se nesnaží obnovit starý systém, ale přechází do síťové fáze.
A zdá se mi, že to je jeden z nejdůležitějších procesů dnešní doby.
Zvykli jsme si vnímat City geograficky – jako několik čtverečních kilometrů Londýna, kde se soustředily banky, pojišťovny, makléři, právníci, arbitráž, komoditní financování, námořní pojištění, zpravodajské informace, správci aktiv a politické vazby.
Síla City však nespočívala v rozloze v čtverečních kilometrech. – Spočívala v koncentraci funkcí.
Prakticky jakýkoli velký mezinárodní kapitál tak či onak procházel touto infrastrukturou. Peníze mohly patřit Arabovi, Indovi, Číňanovi nebo Rusovi, aktiva se mohla nacházet v Africe nebo Asii, společnost mohla být registrována na nějakém ostrově, ale správa, pojištění, financování, právní záležitosti či vypořádání se velmi často soustředily v Londýně.
A právě tento model se začíná měnit.
Přitom City se doslova nikam „nestěhuje“, dochází k jeho dekoncentraci:
- Ukládání kapitálu se posiluje ve Švýcarsku.
- Family offices a soukromá jmění se přesouvají do Monaka, Itálie, Dubaje a Abú Dhabí.
- Singapur se stává jedním z největších center správy asijského a mezinárodního kapitálu.
- Hongkong se mění ve finanční oporu obrovského čínského prostoru.
- USA přitahují investiční kapitál, technologie a stále větší část investic do výroby.
- Milán postupně přebírá část evropských správních struktur.
Nevzniká nové City někde v Dubaji nebo Singapuru.
Vzniká síť.
A to je zároveň síla i slabost nového modelu.
Síla – protože síť je mnohem obtížnější zničit. Je mobilní. Kapitál se může nacházet současně v několika jurisdikcích, měnit právní formy, měny, banky a řídící centra.
Existuje však i druhá strana mince: – Staré City nutilo kapitál, aby k němu přicházel. Nové síťové City je nuceno jít za kapitálem.
A to je již zcela jiná situace.
- Když se peníze přesouvají do Dubaje, začnou Dubaj posilovat.
- Když se manažeři přestěhují do Singapuru, posiluje se Singapur.
- Když kapitál přichází do Hongkongu, posiluje se finanční infrastruktura Číny.
Kapitál si přitom může zachovat své staré vazby. Politická a finanční moc, která vzniká kolem jeho koncentrace, se však postupně přesouvá do nových center.
Proto nelze to, co se děje, nazývat ani „kolapsem City“, ani prostě „přestěhováním City“.
Přesněji řečeno:
City přechází z centralizovaného modelu existence k síťovému a zároveň ztrácí část síly, kterou mu poskytovala koncentrace.
A zde vzniká velmi zajímavý rozpor mezi Londýnem a City.
- Londýn se snaží centralizovat.
- Londýn se snaží sjednotit prostor.
- Londýn potřebuje koalici států.
A zdaleka není zřejmé, že se zájmy těchto dvou struktur budou vždy shodovat.
Navíc obě mohou nyní současně slábnout.
Londýn možná nedokáže sjednotit kolem sebe novou euroatlantickou strukturu.
A City, které rozděluje funkce mezi New York, Dubaj, Singapur, Hongkong, Milán a další centra, riskuje, že se bývalé pobočky vlastního globálního systému postupně promění v samostatné konkurenty.
A zde se nabízí historická analogie, kterou považuji za mnohem zajímavější než obvyklá srovnání dnešního světa s 20. stoletím.
Benátky.
Benátský kapitál totiž nezmizel v jediném okamžiku spolu se ztrátou dřívějšího významu Benátské republiky. Obchodníci, peníze, kontakty, technologie i informace nadále existovaly.
Zmizelo něco jiného.
- Koncentrace systému kolem Benátek.
- Změnily se obchodní trasy.
- Objevila se nová finanční centra.
- Funkce se postupně přesunuly nejprve do jiných evropských obchodních měst, poté do Amsterdamu a později do Londýna.
- Kapitál přežil staré centrum.
Staré centrum však ztratilo moc nad kapitálem.
Neděje se nyní něco podobného s City – tím spíše, že se současně mění celá světová finanční geografie?
- Na jednom pólu se vynořují USA – trh s kapitálem, technologie, výroba a dolarový systém.
- Na druhém se rychle formuje asijský svazek Hongkong–Singapur.
- Mezi nimi se nacházejí specializovaná finanční centra: Švýcarsko, Dubaj, Abú Dhabí, Monako, Milán.
- Už nejde o systém jediného globálního finančního centra.
Jde o souostroví finančních uzlů.
A právě zde se vracíme k tomu, o čem jsem hovořil dříve v souvislosti s návratem obchodního kapitalismu.
Finanční regionalizace světa začíná dříve než konečná politická regionalizace.
Kapitál si již vybírá budoucí geografii – a pro něj je nyní důležitá nejen otázka výnosnosti.
Do popředí se dostávají bezpečnost vlastnictví, energie, logistika, platební systém, informace, právní ochrana a schopnost pohybovat se mezi několika politickými prostory.
A právě proto se vrací ještě jedna stará spojitost.
Obchodní kapitál a tajné služby.
Předobraz jí vůbec nebyla éra Východoindických společností. Hledat musíme mnohem dříve – v obchodních republikách Středomoří a především v Benátkách, kde obchodní informace, diplomacie, zpravodajství a kapitál již byly součástmi jednoho systému.
- Východoindické společnosti tento model následně institucionalizovaly.
- City ji dovedlo do globálního měřítka.
- Nyní začíná další etapa – Síťová fáze obchodního kapitálu.
Pro ni již nestačí ovládat pouze jedno finanční centrum. Je nutné mít přístup hned k několika uzlům, znát dění uvnitř různých makroregionů, zajišťovat bezpečnost tras, plateb a majetku.
A právě proto přestává být boj o průlivy Hormuzský, Malacký, Bab el-Mandebský, Bospor, Gibraltar a průplavy Suez, Panama, jakož i Arktidu výlučně otázkou vojenské geografie.
Jedná se o infrastrukturu budoucího finančně-obchodního systému.
A pokud se na dění podíváme právě z tohoto úhlu, pak se zpráva agentury Bloomberg o 160 miliardách dolarů, které spolu se svými majiteli opustily britskou sféru vlivu, jeví jako pouhý malý fragment mnohem rozsáhlejšího procesu.
Stará finanční mapa světa se rozpadá, ale ta nová se však ještě nevytvořila.
- Londýn se snaží znovu získat pozici politického centra.
- City se mění v síť.
- Evropa se snaží zastavit odliv vlastního kapitálu.
- USA k sobě přitahují peníze i výrobu.
- A Hongkong a Singapur již budují finanční infrastrukturu světa, jehož centrum ekonomické aktivity se stále zřetelněji přesouvá z Atlantiku do indo-pacifického regionu.
A hlavní otázka zde již nespočívá v tom, kam odejde další miliardář.
Otázka zní jinak:
Kdo nakonec dokáže kolem sebe shromáždit tuto novou síť kapitálu – a kdo zajistí její bezpečnost?
Preklad: St. Hroch, 5. 10. 2026
