Prof. Kamil Akserchanov 01. 10. 2026
Poznámka úvodem…
Britský premiér Andy Bernham v rozhovoru pro BBC uvedl, že podle odhadů britské vlády sehrál Írán roli při zmařeném útoku na leteckou základnu Fairford minulý týden: „Můžeme potvrdit, že jsme přesvědčeni, že Írán v tom sehrál roli.“
To odpovídá většině současných veřejně dostupných odhadů i nedávným prohlášením amerického ministra zahraničí Marka Rubia, která na to rovněž poukazují. Podle premiéra Burnhema byly podrobnosti o sporném propuštění pěti podezřelých předány jejich kolegům v USA a vyšetřování pokračuje.
A včerejší incident s letadlem FlyDubai – to jsou články jednoho řetězce událostí, ale v Londýně se něco pokazilo, a to ve všech směrech.
***
Návrh na sblížení Kanady s Evropskou unií vypadá neobvykle i na dnešní poměry. Mezi nimi leží oceán, kanadská ekonomika je úzce propojena s americkou a samotná Evropa má dostatek nevyřešených problémů. Přesto se kolem této myšlenky rodí stále obsáhlejší program: energetika, zbrojní výroba, kritické minerály, technologie, finanční služby, Arktida. Taková kombinace umožňuje nahlédnout do rozsahu tohoto záměru.
Prostřednictvím Kanady se snaží evropskému projektu dodat to, čeho mu dnes obzvláště chybí: zdroje, prostor a možnost působit za hranicemi vlastního kontinentu.
Zde, jak správně poznamenal profesor Jevstafjev, začíná pokus o přestavbu dřívější euroatlantické spolupráce. Její politická a finanční centra patřila k hlavním beneficientům odcházející globalizace. Zvykli si na systém, v němž evropské instituce, britské mezinárodní vazby a americká moc směřovaly stejným směrem. Nyní Washington mění podmínky své účasti. Trumpův tým požaduje od spojenců větší nasazení, přehodnocuje obchodní vztahy a usiluje o to, aby americké kapacity byly využívány především v zájmu samotných USA. U dřívější struktury tak vzniká problém s její hlavní oporou.
Londýn si přitom zachovává ambice, které výrazně přesahují jeho vlastní zdroje. Jeho možnosti se vždy skládaly z financí, obchodu, diplomacie, zpravodajských služeb a vazeb na zahraniční elity. Současný obrat mu proto klade zcela praktický úkol: shromáždit kolem sebe dostatečně silné partnery, aby si zachoval vliv na světová rozhodnutí. V této logice se Británie a Evropská unie nacházejí v jednom táboře, i když uvnitř něj pokračuje boj o vedení a rozdělení nákladů.
Londýn má Evropě co nabídnout. Centrum světového dění se přesouvá do indicko-tichomořského regionu a dřívější atlantická centra riskují, že se budou stále častěji muset řídit pravidly vypracovanými bez jejich účasti. Spojení s Kanadou nabízí možnost upevnit si pozici v nové geografické situaci. Evropa poskytuje trh a průmysl, Velká Británie – mezinárodní vazby a finanční infrastrukturu, Kanada – zdroje, kapitál a polohu přímo mezi Atlantikem, Tichým oceánem a Arktidou.
Formule nahrazení USA Kanadou dává smysl právě při takovém rozdělení funkcí.
K tomuto záměru již vznikl poměrně podrobný analytický projekt. Červnová zpráva Chatham House navrhuje vytvoření ekonomického „třetího pólu“ kolem EU a účastníků Transpacifického partnerství (CPTPP), v dohledné budoucnosti bez USA a Číny. Autor počítá s koordinací obchodu, energetiky, financí a technologií, setkáními lídrů a mechanismy řízení.
Velké Británii se navrhuje, aby zaujala vedoucí úlohu při formování tohoto seskupení. Jedná se sice zatím pouze o návrh analytického centra, ale ukazuje, jakou strukturu se snaží prezentovat jako přijatelnou a realizovatelnou.
Tichomořská část projektu je obzvláště důležitá. Zde jde o propojení trhů, výrobních řetězců, investic a obchodních pravidel. Účastníci takového prostoru budou moci sjednávat podmínky přístupu pro ostatní a podporovat vlastní průmysl. Dřívější euroatlantický prostor dostává šanci přesunout část své opory tam, kam směřuje světová ekonomická aktivita. Tento pokus lze nazvat formováním neo-euroatlantického prostoru.
Kanadský tah však otevírá ještě jeden směr – Arktidu. Právě to vnáší do celé situace další napětí.
Evropské státy již na severu působí. Kanada k tomu přidává obrovské severoamerické arktické křídlo. Vzniká tak možnost koordinovat činnosti na obou stranách oceánu: rozvíjet infrastrukturu, sledování, dopravu, těžbu surovin a obranu.
Evropsko-kanadské partnerství může postupně nabýt samostatného významu v regionu, který má zvláštní význam pro USA, Rusko a Čínu.
Zde se zájmy těchto tří velmocí protínají mnohem intenzivněji, než se zdá při pohledu na mapu s obvyklým centrem v Atlantiku. Pro Moskvu je Arktida spojena se surovinami, severními komunikačními cestami a strategickou bezpečností. Pro Washington – s bezpečností Severní Ameriky a svobodou vlastního jednání. Pro Peking – s přístupem k surovinám a dalším dopravním trasám. Otázka, kdo bude určovat podmínky činnosti v Arktidě, proto daleko přesahuje rámec regionální spolupráce.
Je příznačné, že evropští analytici sami poukazují na nebezpečí dohod, z nichž bude Evropa vyloučena. V květnové zprávě ECFR z roku 2025 se navrhuje rozšíření obranné spolupráce s Kanadou, rozvíjení společné hlídkování a zvážení podpory kanadského postoje ve sporu s USA o kontinentální šelf. Odůvodnění je formulováno jasně: Evropa a Kanada riskují, že budou odsunuty na okraj, pokud se Washington a Moskva mezi sebou dohodnou na budoucnosti Arktidy.
Autoři také zvažují možnost alternativního formátu správy Arktidy za účasti USA a nezápadních států, avšak bez Evropanů a Kanaďanů.
Tento úryvek mnohé vysvětluje.
V evropských analytických kruzích se již diskutuje o způsobech, jak zabránit velké dohodě uzavřené bez zapojení Evropy. Kanadská linie se stává jedním z nástrojů k udržení vlastního místa u jednacího stolu. Takové publikace je obzvláště užitečné číst z pohledu zájmů jejich autorů: čeho se obávají, jaké dohody se snaží omezit a čí možnosti navrhují posílit.
Přítomnost v Arktidě se má posilovat i prostřednictvím informační infrastruktury. V srpnové publikaci Chatham House se Evropě a Kanadě navrhuje vytvoření společného konsorcia pro arktická data a rozvoj digitální výzkumné kapacity. Autor spojuje informační převahu s energetikou, obranou, dopravou a zdroji. Taková činnost má zcela konkrétní smysl. Schopnost sledovat, předvídat a podporovat činnost ostatních účastníků postupně ovlivňuje podmínky jejich práce.
Právě v tom spočívá možný problém pro samotný evropsko-britský projekt. Čím většího samostatného rozsahu dosáhne, tím více zájmů zasáhne. Washington v něm může vidět omezení své svobody jednání v Severní Americe.
Moskva v něm může vidět další tlak na ruské pozice na severu. Peking v něm může vidět pokus o stanovení pravidel přístupu k velkým trhům, zdrojům a komunikačním sítím bez jeho účasti.
Takto je neo-euroatlantická aliance schopna sama vytvářet podnět ke vzájemnému sblížení těch, které považuje za své soupeře.
Zájmy Washingtonu, Pekingu a Moskvy se samozřejmě liší. Číně například vyhovuje odcizení amerických spojenců: rozšiřuje to možnosti čínské diplomacie a obchodu. Pokud však vznikající koalice začne současně omezovat možnosti všech tří center, objeví se u nich další důvod ke vzájemné dohodě.
Rivalita přetrvá, avšak v jednotlivých otázkách může dojít ke shodě. Právě takový mechanismus vidím jako základ triumvirátu.
Ten má také svůj vlastní silný vliv ve světě. Každý účastník disponuje partnery, trhy, zdroji, technologiemi a bezpečnostními nástroji. Sladění alespoň části těchto možností může změnit podmínky pro ostatní státy. Udržitelný triumvirát však bude vyžadovat vzájemné ústupky: uznání klíčových zájmů ostatních a omezení vlastních nároků. Jeho formování by se mělo posuzovat podle těchto ústupků, a ne pouze podle shody prohlášení či výsledků nátlaku na Evropu.
Indie může v této struktuře zaujmout zvláštní místo.
Její účast připouštím, ale Dillí bude usilovat o postavení samostatného centra rozhodování. Její současný přístup kombinuje vztahy s USA, Ruskem, evropskými státy a účast v různých mezinárodních uskupeních. Analytici CFR to považují za způsob, jak si zachovat svobodu jednání a zvýšit vlastní vliv. Indie se proto může stát čtvrtým účastníkem dohod největších mocností, nebo může pokračovat ve spolupráci s oběma tábory a zvyšovat tak cenu své účasti.
Celá tato situace nás vrací k energetickému izolování Evropy, o kterém jsem začal hovořit již v roce 2023. Samostatný mezinárodní projekt potřebuje stabilní zásobování, dostupnou energii a fungující průmysl. Vysoké náklady, nespolehlivé trasy a rostoucí výdaje na bezpečnost omezují možnosti financování takové soběstačnosti. Evropsko-britský tábor se snaží rozšířit svou oporu v okamžiku, kdy je udržování té stávající stále nákladnější.
Kanadské zdroje je ještě třeba vytěžit, dopravit a zpracovat. Arktické trasy vyžadují infrastrukturu a údržbu. Vojenská soběstačnost je zajištěna loděmi, letectvem, komunikacemi, průmyslem a vyškolenými lidmi. Každý z těchto prvků vyžaduje čas a peníze. Vzniká tak závod mezi rychlostí přeskupení koalice a rychlostí nárůstu jejích nákladů.
Tento závod nevyhnutelně zasahuje do vnitřní politiky. Různé skupiny elit budou navrhovat různé způsoby, jak se z krize dostat: prohloubit účast v novém uskupení, obnovit dřívější vazby, domluvit se s jednotlivými centry nebo si zachovat maximální manévrovací prostor. Rostoucí náklady mohou měnit volby vlád i společností. Geografie budoucích táborů bude určena mimo jiné i výsledkem tohoto vnitřního boje.
Právě proto považuji „horký podzim“ za etapu dlouhodobějšího formování koalic.
APEC se může stát platformou pro sjednání základních parametrů spolupráce největších center, zatímco G20 bude sloužit k rozšíření dohod na širší okruh účastníků. Toto je prognóza ohledně obsahu nadcházejících jednání. I dosažená ujednání bude ještě třeba převést do obchodní, finanční a vojensko-politické praxe. Evropsko-britský tábor se bude snažit k tomuto okamžiku přistoupit se svým programem a partnery. Kanada se stává jednou z jeho klíčových opor.
Dále začne boj o složení koalic a jejich materiální základ. Které státy poskytnou suroviny a trhy? Přes jaká území povedou stabilní komunikační trasy? Čí technologie a platební systémy budou partneři využívat? Mnoho zemí se bude snažit zachovat vztahy s oběma stranami. Jejich rozhodnutí budou záviset na tom, kdo je schopen nabídnout bezpečnost, rozvoj a přijatelnou cenu za spolupráci.
Období na přelomu let 2020–2030 považuji za možný termín upevnění těchto uskupení. V zbývajících letech tohoto desetiletí budou účastníci muset sladit zájmy, rozdělit náklady a vytvořit funkční mechanismy spolupráce. Soutěž již probíhá. Do roku 2030 se může stát organizovanější a tvrdší, pokud se obě koalice dokážou udržet vnitřně soudržné.
Tehdy se předmětem střetu stane právo určovat pravidla příštího cyklu rozvoje. Podmínky přístupu k energii, surovinám, kapitálu a technologiím. Bezpečnost obchodu. Kontrola nad infrastrukturou. Rozdělení příjmů a nákladů spojených s krizemi. Tento boj může nabývat ekonomických, technologických, politických i vojenských podob.
K vítězství bude nutné zajistit vlastním členům výrobu, zásobování, bezpečnost a perspektivu rozvoje. Mezinárodní vliv se udržuje, dokud v něm partneři vidí zdroj svých možností. S rostoucí cenou za příslušnost k danému táboru se právě toto stane hlavní zkouškou pro obě koalice.
Kanadský tah je proto důležitý daleko za hranicemi vztahů mezi Ottawou a Bruselem. Vidím v něm pokus zachovat evropsko-britskou účast na utváření budoucího řádu – prostřednictvím kanadských zdrojů, Arktidy a tichomořských vazeb.
Čím úspěšnější bude tento pokus, tím silněji bude moci tlačit USA, Rusko a Čínu ke sladění zájmů.
*
P.S. Za těchto okolností je rozkol v NATO prakticky nevyhnutelný a na evropské straně již dochází k takovým posunům.
O tom příště….
Preklad: St. Hroch, 1. 10. 2026
