Jak se ješitnost stává nástrojem velké politiky
Prof. Kamil Akserchanov 11. 10. 2026
Historie nám někdy přináší velmi zajímavá ponaučení. Zejména pro ty, kdo se domnívají, že jsou schopni donekonečna manévrovat mezi velmocemi a těžit z jejich rozporů.
V tomto ohledu si zvláštní pozornost zaslouží příběh vstupu Osmanské říše do první světové války. O to více dnes, kdy se Turecko opět ocitlo ve velmi zajímavé situaci a snaží se současně vyjednávat s Washingtonem, Moskvou i evropskými hlavními městy.
Udělejme si malý výlet do historie…
V létě roku 1914 Osmanská říše, značně oslabená balkánskými válkami, vůbec netoužila okamžitě se zaplést do nového konfliktu. Formálně se Konstantinopol držela neutrality, prováděla mobilizaci a dokonce sondovala možnost dohod s Ruskem. Je pravda, že již 2. srpna byla podepsána tajná spojenecká smlouva s Německem. Uvnitř osmanského vedení existovaly různé frakce a skutečná jednota ohledně toho, kdy a za jakých podmínek vstoupit do války, chyběla. Mezitím se ve Středozemním moři odehrávala událost, která nakonec sehrála mnohem podstatnější roli než mnohá diplomatická jednání.
Německý kontradmirál Wilhelm Suschon se ocitl prakticky v bezvýchodné situaci. K dispozici měl dvě lodě – liniový křižník „Göben“ a lehký křižník „Breslau“. Proti němu stály převahou síly britského a francouzského loďstva. Itálie vyhlásila neutralitu, rakouské přístavy byly fakticky pastí, uhlí docházelo a stroje na „Göbenu“ vyžadovaly opravu. Suschonovi nezbývalo než lodě internovat, pokusit se prorazit k Rakušanům, nebo přijmout boj s velmi předvídatelným výsledkem. Německý admirál však našel zcela nečekané řešení, jehož důsledky si pravděpodobně ani sám do konce neuvědomoval.
Vydal se k Dardanelám.
A tady začíná to nejzajímavější. Krátce předtím Velká Británie zabavila dvě liniové lodě, které se stavěly pro Osmanskou říši v britských loděnicích. Přitom lodě byly zaplaceny tureckou stranou, a to i z veřejných darů. Pro osmanskou elitu to znamenalo skutečné ponížení, které vyvolalo silné rozhořčení i mezi obyvatelstvem. Národní hrdost byla zraněna, peníze utraceny, a lodě nebyly. A v tu chvíli se nečekaně objevili Němci se svými dvěma nádhernými válečnými loděmi.
Když 10. srpna německá eskadra vplula do Dardanel, Britové byli přesvědčeni, že Němce zahnali do pasti. Neutrální Turecko mělo podle platných pravidel internovat válečné lodě válčící mocnosti. Konstantinopol však nečekaně oznámila, že lodě byly zakoupeny Osmanskou říší. Britům tak vlastně připomněla jejich vlastní rozhodnutí zabavit turecké bitevní lodě. Němci se naopak, na rozdíl od Angličanů, ukázali být natolik laskaví, že Osmanům poskytli tyto tolik potřebné bojové jednotky. Jaký skvělý způsob, jak obnovit prestiž a zároveň Londýnu demonstrovat vlastní nezávislost!
Jenže tu byl jeden malý detail, kterému stojí za to věnovat zvláštní pozornost. Lodě změnily vlajky a názvy, ale německé posádky zůstaly na svých místech. Suschon si rovněž ponechal velení a později se ujal vedení osmanského loďstva. Turci získali lodě, které ve skutečnosti nadále řídili Němci. Osmanské vedení se domnívalo, že situaci velmi úspěšně využilo, když získalo potřebné zbraně a pomstilo se Britům za ponížení. Němci však získali něco mnohem cennějšího – možnost přímo ovlivňovat činnost loďstva formálně neutrálního státu.
Další události se vyvíjely bouřlivě. 29. října 1914 německo-turecká eskadra pod velením Suschona bez vyhlášení války zaútočila na ruské přístavy u Černého moře. Tomu nepředcházelo žádné rozhodnutí o zahájení války, které by Konstantinopol veřejně oznámila. Rusko 2. listopadu vyhlásilo válku Osmanské říši a brzy se k němu připojily Velká Británie a Francie.
Během pouhých několika měsíců se dvě německé lodě, které se zpočátku ocitly v prakticky beznadějné situaci, staly jedním z nástrojů, které vtáhly obrovskou říši do světové války. Je samozřejmé, že bez podpory části mladotureckého vedení, především Enver-paši, by Sucshon nemohl takto jednat. Právě tento příběh však ukazuje, jak nebezpečné je pro stát, když chybí jednotné strategické chápání dění a kontrola nad vlastními vojenskými strukturami.
Důsledky byly katastrofální. Uzavření černomořských průlivů fakticky odřízlo Rusko od nejdůležitějších komunikačních cest se spojenci. Možnosti zásobování se prudce zúžily a nutnost vést válku navíc i na kavkazském frontu znamenala další zátěž. V budoucnu se to vše stalo jedním z mnoha faktorů, které přispěly k vyčerpání Ruské říše. Samotná Osmanská říše po skončení války přestala existovat. Je pozoruhodné, že Německo díky operaci „Souchon“ získalo strategické výhody, které byly zcela nesrovnatelné s původní hodnotou obou lodí.
Existuje také verze, podle níž Britové vědomě dovolili lodi „Göben“ proplout Dardanelami, aby vtáhli Turecko do války proti Rusku. Ať už této verzi věříme či nikoli, pro nás je zde důležitější něco jiného. Někdy k změně geopolitické konfigurace stačí správně využít cizí urážky, ambice a neschopnost předvídat důsledky vlastních rozhodnutí. Přitom manipulátor nemusí vůbec předem vědět, jak celý příběh skončí.
Nyní se přesuňme o století dopředu.
Turecko se opět nachází ve velmi svérázné situaci. Americké letouny F-35, do jejichž vývoje Ankara investovala značné prostředky, nakonec nedostala. Místo toho zakoupila ruské S-400, čímž Washingtonu demonstrovala svou nezávislost a na oplátku byla vyloučena z programu F-35 a byla jí uvalena sankční omezení. Současně turecké vedení vynakládá obrovské úsilí na rozvoj vlastního vojenského leteckého průmyslu. Moderní stíhačky však nelze stavět bez motorů, a Ankara má i nadále vážné problémy se sériovou výrobou vlastních motorů potřebné třídy. Dokonce i perspektivní projekt KAAN je nucen používat americké pohonnou jednotku.
Příběh kolem systémů S-400 však dnes nabývá zcela jiného rozměru. Svět čelí akutnímu nedostatku amerických systémů Patriot, zejména raket k jejich sestřelování. Konflikt na Blízkém východě, situace na Ukrajině a nutnost doplnit vlastní arzenály USA vedly k situaci, kdy se schopnost vyrábět moderní systémy protivzdušné a protiraketové obrany stává jedním z nejdůležitějších strategických zdrojů. Systémy S-400 však nemohou systémy Patriot jednoduše nahradit ve všech úkolech, zejména v integrovaném systému protiraketové obrany NATO.
Vzniká tak velmi zajímavý obraz. Turecko disponuje ruskými systémy protivzdušné obrany, je závislé na amerických leteckých motorech, počítá s obnovením nákupů letounů F-35 a zároveň potřebuje systém protiraketové obrany NATO. A kolem ní se rychle formují nové vojensko-politické konstelace, v nichž se Ankara snaží hrát jednu z ústředních rolí.
Samozřejmě, že dnešní Turecko disponuje nesrovnatelně většími možnostmi než Osmanská říše z roku 1914. Technologie se však změnily mnohem výrazněji než lidská psychologie. Ješitnost, snaha demonstrovat nezávislost, touha získat cizí technologie a přesvědčení o vlastní schopnosti přehrát všechny partnery nikam nezmizely.
A právě zde nabývá příběh Sushoona zvláštního významu. Osmanské vedení se domnívalo, že úspěšně využilo rozporů mezi Británií a Německem k posílení svých vlastních pozic. V kritickém okamžiku se však ukázalo, že mnohem důležitější byla otázka, kdo ve skutečnosti ovládá získanou vojenskou sílu a je schopen rozhodovat o jejím nasazení.
Preklad: St. Hroch, 12. 10. 2026
