Prof. Kamil Akserchanov
Dva projekty budoucnosti
V nejobecnější rovině existují dva přístupy.
1. První předpokládá, že jednotný globální systém je třeba zachovat. Dolar může ztratit svůj dřívější význam a centrum se může přesunout do jiné země či regionu, ale princip by měl zůstat stejný. Svět bude i nadále propojen jednotným systémem financí, obchodu a řídících elit.
Tento projekt se opírá především o mezinárodní banky, globální korporace, staré aristokratické sítě, finanční centra a země ovládající důležité obchodní trasy.
2. Druhý projekt vychází z toho, že jednotný svět již není zvládnutelný. Je třeba jej rozdělit na několik velkých ekonomických zón. Každá z nich bude mít vlastní měnu, průmysl, suroviny, trh, dopravu a vojenskou ochranu.
Tyto zóny nemusí být nutně běžnými státy. Do jednoho systému může patřit několik zemí, autonomních oblastí a závislých území. Formální hranice zůstanou zachovány, ale skutečný hospodářský život se bude odehrávat uvnitř velkého regionu.
Hlavní rozpor současnosti spočívá právě ve volbě mezi obnovenou globalizací a regionalizací.
Svět měnových zón
Budoucí zóna musí být dostatečně velká, aby mohla existovat samostatně.
• Pokud v ní jsou pouze peníze, ale chybí suroviny, je zranitelná.
• Pokud jsou suroviny, ale chybí průmysl, je závislá na vnější výrobě.
• Pokud je zde výroba, ale není zde trh, podniky nebudou moci fungovat.
• Pokud chybí vojenská ochrana, zdroje a infrastruktura mohou být zabrány jiným centrem.
Proto by každá udržitelná zóna měla sdružovat vše nezbytné: obyvatelstvo, trh, zdroje, výrobu, dopravní cesty a energii.
Obchod mezi takovými zónami nezmizí, ale bude složitější. Převody peněz, investice a pohyb kapitálu budou podléhat přísnější kontrole. Každý systém se bude snažit udržet zdroje uvnitř sebe.
Časem může člověk zjistit, že peníze z jedné zóny je obtížné převést do jiné a že majetek v zahraničí již není chráněn obvyklými pravidly.
Konec rovnosti států
Současný světový řád je založen na myšlence formální rovnosti států. Velká mocnost i malý ostrovní stát jsou z právního hlediska považovány za stejně suverénní.
Skutečná síla je však rozdělena nerovnoměrně. Některé země disponují obrovským počtem obyvatel, zdroji, armádou a průmyslem. Jiné existují díky vnější ochraně a finanční pomoci.
S postupným rozpadáním globalizace bude tento rozpor stále viditelnější. Formální rovnost začne ustupovat nové hierarchii.
Objeví se velká centra, regionální mocnosti, závislé státy, autonomní oblasti a území s omezenou suverenitou. Svět se bude podobat spíše několika velkým imperiálním systémům než shromáždění rovnocenných států.
To nutně neznamená přímý návrat kolonií.
Kontrola může být vykonávána prostřednictvím měny, bezpečnosti, infrastruktury, obchodu a závislosti místních elit.
Co ve skutečnosti ovládá svět
Hlavním bohatstvím dnešní doby není území samo o sobě, ale toky, které jím procházejí.
Země může být chudá a malá, ale mít obrovský význam, pokud přes ni prochází ropa, plyn, zboží nebo důležitá železniční trať. A naopak, velké území může mít omezený význam, pokud není začleněno do mezinárodní ekonomiky.
Proto se skutečný boj vede o přístavy, průlivy, kanály, ropovody, železnice, banky, platební centra a digitální platformy.
Kdo ovládá trasu, ten může zboží propustit nebo zadržet. Kdo ovládá platby, ten může obchod povolit nebo zakázat. Kdo ovládá pojištění, je schopen zajistit, aby byla přeprava výnosná, nebo ji naopak znemožnit.
Ani kryptoměna toto pravidlo neruší. Dokud je třeba digitální peníze směňovat za běžnou měnu, majetek nebo zboží, zůstává zde kontrolní bod.
Moc patří tomu, kdo je schopen takovou výměnu povolit nebo zablokovat.
Proč vznikají války
V tomto kontextu války málokdy vznikají pouze z deklarovaných důvodů.
Náboženské, národnostní a územní konflikty mohou být skutečné, ale zároveň mohou být využívány k dosažení širších cílů. Válka umožňuje zničit starou infrastrukturu, vyměnit vedení, změnit obchodní trasy, odpustit dluhy nebo přerozdělit majetek.
Někdy není nutné území dobývat. Stačí zničit most, přístav, elektrárnu nebo železnici, aby dané území přestalo plnit svou původní ekonomickou funkci.
V tomto smyslu se válka stává nástrojem změny geografie. Po ní se zboží, peníze a suroviny začínají pohybovat po jiných trasách.
Vyhrává ten, kdo ovládá nové trasy.
Politici a skutečná moc
Veřejní představitelé jsou důležití, ale málokdy disponují plnou mocí.
Prezident či premiér zastupuje určitou koalici, avšak uvnitř jeho státu zůstávají protivníci. Část byrokracie, podnikatelské sféry, armády či zpravodajských služeb může pracovat proti oficiálnímu kurzu.
Proto nelze prohlášení politiků vždy brát doslova. Někdy jsou určena pro obyvatelstvo. Někdy slouží jako signál pro jinou elitu. Někdy se používají k ovlivňování trhů nebo k zakrytí již přijatého rozhodnutí.
Veřejná politika se podobá jevišti. Na něm se skutečně přijímají rozhodnutí, ale divák vidí jen část toho, co se děje.
Za kulisami pokračuje boj aparátů, finančních skupin a dlouhodobých projektů.
Místo bohatých elit
Většina miliardářů, úředníků a panovníků nepatří k nejvyšší úrovni řízení.
Mohou disponovat obrovským majetkem, ale zůstávají služebnou vrstvou. Jejich bohatství existuje, dokud plní určitou funkci v systému.
Když se model změní, mohou dřívější majitelé náhle přijít o ochranu. Účty jsou zablokovány, majetek zabaven a staré kontakty přestávají fungovat.
Častou chybou bohatého člověka je přesvědčení, že peníze z něj automaticky dělají člena nejvyššího kruhu. Ve skutečnosti ho však nemusí zasvětit do strategických plánů a mohou ho využívat jen jako dočasného správce kapitálu.
Během velkých změn právě tito lidé jako první zjišťují, že nashromážděné jmění nezaručuje bezpečnost.
Je možné krizi zvládnout?
Globální elity jsou schopny spouštět procesy a řídit je, ale nejsou všemocné.
Mohou počítat s tím, že zničí část starého systému a poté zastaví rozpad v požadovaném bodě. Složité systémy se však často hroutí dál podle své vlastní logiky.
Hospodářská krize může zničit více, než se předpokládalo. Může zmizet výroba, ztratit se technologie, zhroutit se doprava a snížit se celková životní úroveň. Pak i vítězná strana získá svět, který nelze řídit obvyklými metodami.
Hlavní nebezpečí nespočívá ve vítězství jednoho projektu nad druhým, ale ve zmizení samotného základu řádu.
Pokud přestanou fungovat zákony, vlastnictví, peníze, smlouvy a státní instituce, obě strany zůstanou bez nástrojů k řízení.
Celkový smysl toho, co se děje
Současná světová krize představuje přechod od jednotného globálního systému k novému řádu.
Starý model již není schopen se udržet. Finance se odtrhly od reálné ekonomiky, mezinárodní řetězce se staly příliš složitými a státy začaly získávat zpět kontrolu nad zdroji a výrobou.
Jedny síly chtějí zachovat globální řízení, avšak s jiným centrem. Jiné usilují o rozdělení světa na několik velkých zón.
Státy, války, sankce a politické konflikty jsou viditelnou součástí tohoto boje. V pozadí se řeší otázka, kdo bude ovládat peníze, zdroje, trasy a pravidla budoucího světa.
Nad sporem o moc však visí ještě jedna otázka: – podaří se zachovat samotný civilizační systém?
Dokud existují právo, odpovědnost, vlastnictví a uznávaná hierarchie, lze svět přebudovat. Pokud zmizí, skončí nejen stará globalizace. Zmizí samotný řád, v jehož rámci jsou možné stát, ekonomika a správa.
Proto se hlavní boj nevede pouze o území nebo měny.
Vede se o právo určit uspořádání příští éry – a zároveň nezničit základ, na kterém tato éra vůbec může vzniknout.
Preklad: St. Hroch, 16. 10. 2026
