K novému špiónskému skandálu…
Prof. Kamil Akserchanov 07. 10. 2026
Začala se restrukturalizace starých zpravodajských sítí, zdá se, že se začalo útočit na „Stranu chaosu“?
Případ zadržení bývalého šéfa BND Augusta Hanninga je podle mého názoru mnohem zajímavější než běžný špionážní skandál. Azerbájdžánská stopa, o které se nyní v médiích intenzivně diskutuje, přitom nemusí být zdaleka tím nejdůležitějším prvkem.
Mnohem zajímavější je podívat se na samotného Hanninga a na prostředí, ve kterém se pohyboval po odchodu ze státní služby.
Jeho životopis dobře ukazuje, jak pomyslné se v posledních desetiletích staly hranice mezi státní rozvědkou, soukromým zpravodajským byznysem, politickým poradenstvím, velkým kapitálem a různými nadnárodními strukturami.
Po odchodu z BND Hanning z tohoto systému nevypadl. Ocitl se v britské soukromé zpravodajské službě, kde spolupracoval s G3 na Rusku a postsovětském prostoru. Zachovaly se jeho dlouholeté vazby s bývalým šéfem MI6 Richardem Dirlawem. Později se opět ocitli po boku v rámci společné iniciativy UANI a londýnského Institute for Strategic Dialogue, tentokrát již zaměřené na Írán.
Neméně zajímavé jsou Hanningovy dlouholeté vazby na izraelské zpravodajské kruhy. V jeho okolí vidíme bývalého ředitele Mossadu Daniho Yatoma a bývalého šéfa Šin Betu Yaakova Periho. Tyto vztahy vznikly již v době jejich působení ve státní službě a pokračovaly i poté, co všichni tito lidé opustili své funkce.
Později se po boku Hanninga objevují bývalí zaměstnanci CIA, ukrajinské struktury, podniky z oblasti obranných technologií a investiční kapitál.
To vše samo o sobě samozřejmě nesvědčí o existenci nějaké jednotné organizace. Spíše se jedná o jiný jev, který se formoval v průběhu několika desetiletí.
S postupující globalizací se vedle oficiálních státních zpravodajských služeb postupně vyvinula druhá, polosoukromá úroveň zpravodajské činnosti. Bývalí vedoucí pracovníci a zaměstnanci zpravodajských služeb přecházeli do soukromých zpravodajských společností, bank, investičních fondů, obranných korporací, analytických center a poradenských firem. Přitom si zachovali značnou část svých dřívějších kontaktů a možností.
Výsledkem byl vznik poměrně složitého systému horizontálních vazeb, který již zcela nespadal do rámce jednotlivých států.
Právě v tomto kontextu je obzvláště zajímavé obvinění proti Hanningovi.
Podle verze vyšetřovatelů po mnoho let nadále dostával od svého bývalého náčelníka štábu materiály BND. Jedná se přibližně o dva tisíce dokumentů, mezi nimiž byly informace o Rusku, íránském jaderném programu a dalších politických otázkách.
Zvláštní význam má skutečnost, že část materiálů mohla pocházet od partnerských zahraničních zpravodajských služeb.
Pokud se to potvrdí, otázka se výrazně rozšíří nad rámec pouhého úniku informací z BND. Vzniká nutnost pochopit, jaké konkrétní dokumenty Hanning dostával, odkud původně pocházely a jakým způsobem byly následně využity.
V této souvislosti se objevuje ázerbájdžánská stopa.
Der Spiegel uvádí, že Hanning využil získané informace k přípravě analytického materiálu pro údajného spolupracovníka ázerbájdžánské rozvědky. Vyšetřování však zatím zjišťuje dokonce i to, zda byl připravený materiál nakonec adresátovi předán.
Samotný ázerbájdžánský kontakt může být zcela reálný. Hanning měl s Ázerbájdžánem dlouhodobé vazby již z doby, kdy stál v čele BND, později působil ve vedení Německého-ázerbájdžánského fóra.
Zde však vzniká určitá informační nerovnováha.
Ázerbájdžánská epizoda se poměrně rychle dostala na veřejnost. Zatímco jinému aspektu případu se věnuje podstatně méně pozornosti: vyšetřování hovoří o dlouholetém kontaktu Hanninga se zástupcem ještě jedné zahraniční zpravodajské služby, jemuž systematicky předával politické informace.
Zatím nebyla uvedena ani země, ani jméno této osoby.
Právě proto bych zatím nečinil z Ázerbájdžánu ústřední část tohoto příběhu. Možná máme co do činění se zcela reálnou, avšak okrajovou epizodou, jejíž zveřejnění se ukázalo být výhodnější než u ostatních.
Mnohem důležitější je pochopit podstatu druhého, dlouholetého kanálu, zejména s ohledem na úzké vazby Hanninga na britské a izraelské zpravodajské kruhy.
Zde bych připomněl termín, na který se již trochu zapomnělo – „Strana chaosu“
(děkuji profesoru Jevstafjevovi a M. Chazinovi za tento termín).
Nejedná se o konkrétní organizaci a už vůbec ne o nějakou samostatnou tajnou službu či stát. Jde spíše o nadnárodní prostředí, které se formovalo v období globalizace a v němž se propletly části zpravodajských sítí, finanční kapitál, politické poradenství, zbrojní průmysl, analytická centra a soukromé bezpečnostní struktury.
Právě tento rozdíl je důležitý…
MI6 sama o sobě není „Stranou chaosu“. Není jí ani Mossad, CIA ani BND. Tyto struktury jsou především nástroji svých států.
Kolem nich se však v průběhu desetiletí vytvořila obrovská vrstva bývalých zaměstnanců, konzultantů, zprostředkovatelů, soukromých zpravodajských společností a s nimi spojených finančních struktur. A tato vrstva si postupně vytvořila vlastní systém horizontálních vazeb.
Hanning je zajímavý právě jako člověk, který se nacházel na křižovatce hned několika takových okruhů.
Proto je otázka, „pro kterou zemi pracoval“, možná od samého počátku položena příliš úzce.
Není vyloučeno, že je správnější považovat ho za jakéhosi informačního zprostředkovatele, který propojoval několik státních i soukromých sítí. Zatím se jedná pouze o pracovní hypotézu, která však mnohem lépe vysvětluje šíři jeho mezinárodních kontaktů než verze o práci výlučně pro jednu zahraniční službu.
V této souvislosti se jeví jako zajímavá i další událost – případ bývalého vysoce postaveného zaměstnance technologického ředitelství CIA Davida Rushe.
V současné době neexistují žádné přímé důvody pro propojení případů Rushe a Hanninga a bylo by předčasné tak činit. Určitá podobnost procesů však existuje. V obou případech se na povrch dostává právě ta hraniční vrstva mezi státním tajemstvím, mezinárodními kontakty, soukromými zájmy a velkými finančními toky.
A právě zde se objevuje širší hypotéza.
Možná nezačíná ani tak boj mezi jednotlivými zpravodajskými službami, jako spíše restrukturalizace té síťové infrastruktury, která se kolem nich vytvořila v éře globalizace.
Důvody pro to existují.
Svět se postupně posouvá od globalizace k regionalizaci. Posiluje se význam národních států, kontrola nad zdroji, technologiemi, finančními toky, logistikou a obranným průmyslem. To, co bylo přijatelné v podmínkách relativně jednotného euroatlantického systému, se stává podstatně problematičtější v podmínkách formování konkurenčních center moci.
A právě zde se zájmy států a starých nadnárodních sítí nevyhnutelně začínají rozcházet.
V našich předchozích analýzách jsme již dospěli k podobnému závěru, pokud jde o City. Staré jednotné centrum postupně slábne, ale infrastruktura, kterou vytvořilo, nezmizí – přechází do síťové podoby.
V zpravodajském prostředí se může dít něco podobného.
A pak události kolem Hanninga nabývají jiného významu.
Možná před sebou nemáme jen další případ státní zrady. Možná státy postupně začínají vracet pod svou kontrolu ty prvky zpravodajské a finanční infrastruktury, které v předchozích desetiletích získaly příliš velkou autonomii. To lze opatrně nazvat začátkem tlaku na infrastrukturu „Strany chaosu“.
Zatím jde pouze o hypotézu a ověřit ji bude poměrně snadné.
Pokud je případ Hanninga ojedinělou epizodou, tím to postupně skončí.
Pokud se však jedná o širší proces, v nejbližší době by se měly začít objevovat další podobné příběhy – především kolem bývalých šéfů tajných služeb, soukromých zpravodajských služeb, obranných poradců, zprostředkovatelů mezi státem a finančním kapitálem a lidí, kteří jsou schopni současně pracovat v rámci několika národních systémů.
Pokud seřadíme události posledních týdnů podle času, vyvstane až příliš hustá posloupnost: Mekka, RAF Fairford, FlyDubai, další podivná epizoda u Kaaby – a hned poté Hanning a Rush.
Zvláště zajímavé je ještě něco jiného: po zmařených útocích se úřady snažily co nejrychleji potlačit jejich politický dopad. A poté začala práce zaměřená na konkrétní osoby a sítě.
Preklad: St. Hroch, 7. 10. 2026
