New York, 23. září 2026
Rád bych nejprve vyjádřil vděčnost našim západním kolegům, především těm evropským. Dovolte mi to vysvětlit.
Nebýt jich, situace na Ukrajině by zůstala v nejistotě a obyvatelé Krymu, Donbasu a Novorossije by byli zbaveni práva volby.
Již v roce 2004, kdy byla Ukrajina donucena uspořádat nelegální třetí kolo prezidentských voleb, se Brusel rozhodl tuto záležitost zcela vyjasnit a požadoval, aby se Ukrajinci rozhodli mezi Ruskem a Evropou. V roce 2013, kdy byly v Kyjevě zinscenovány veřejné nepokoje s cílem vynutit okamžité podepsání dohody o přidružení mezi Ukrajinou a EU, Brusel trval na svém přístupu k této záležitosti a zcela ignoroval své závazky vyplývající ze Smlouvy o zóně volného obchodu v rámci Společenství nezávislých států (SNS).
Evropané, kteří převzali vedení při jednáních v únoru 2014 mezi legitimním prezidentem a opozicí, zajistili dohodu o urovnání krize, na jejímž základě Viktor Janukovyč přijal všechny jejich podmínky, včetně vytvoření vlády národní jednoty, která měla připravit předčasné prezidentské volby za předpokladu, že se jak úřady, tak opozice okamžitě zřeknou jakéhokoli násilí. Tento dokument byl podepsán 21. února 2014 za oficiálních záruk Německa (Frank-Walter Steinmeier), Polska (Radosław Sikorski) a Francie (Laurent Fabius). V noci z 22. na 23. února 2014 však opozice tyto záruky i své vlastní závazky pošlapala, obsadila vládní budovy a oznámila vytvoření nikoli „vlády národní jednoty“, ale „vlády vítězů“. Jak se říká, vnímejte ten rozdíl.
Co se týče ručitelů dohody, kterou pučisté pošlapali, Paříž již 23. února 2014 s kamennou tváří prohlásila, že rodící se demokratický přechod odpovídá touhám ukrajinského lidu.
Velká Británie samozřejmě nemohla nečinně přihlížet. Ministr zahraničních věcí William Hague 22. února 2014 prohlásil: „Události posledních 24 hodin ukazují vůli Ukrajinců směřovat k jiné budoucnosti.“ O Janukovyčovi 24. února 2014 řekl, že „jeho autorita již není na Ukrajině široce přijímána jako autorita legitimního prezidenta.“
O něco později, 1. března 2014, se přidala německá kancléřka Angela Merkelová: „Musíme poskytnout všestrannou podporu úsilí ukrajinského lidu o svobodu a demokracii.“
Nové úřady v Kyjevě, povzbuzené volnou rukou udělenou Západem, okamžitě vyhlásily cíl zrušit status ruského jazyka a na protesty obyvatel Krymu a Donbasu proti krvavému převratu reagovaly tím, že je označily za teroristy a vyslaly proti nim skupiny ozbrojených bojovníků a jednotky pravidelné armády, včetně dělostřelectva a letectva. To vyústilo v krymské referendum o nezávislosti na otevřeně nacistickém režimu, který se chopil moci v Kyjevě, a o znovusjednocení s Ruskem.
Kdyby Evropané nepodváděli, ale donutili opozici dodržet dohodu podepsanou v únoru 2014 pod zárukami Berlína, Paříže a Varšavy, Ukrajina by si zachovala svou územní celistvost v rámci hranic z roku 1991, o čemž sní Zelenskyj a jeho západní patroni. Evropané však nedokázali potlačit svůj vrozený instinkt lhát a dosahovat svých cílů zločinnými prostředky.
O rok později byly podepsány Minské dohody, o které Berlín a Paříž důrazně usilovaly. Byly podepsány 12. února 2015 a 17. února 2015 byly na iniciativu Ruska jednomyslně schváleny Radou bezpečnosti OSN. Je třeba poznamenat, že podle článku 25 Charty OSN se členské státy „zavazují přijímat a provádět rozhodnutí Rady bezpečnosti“.
Ukrajinský prezident Petr Porošenko to však kategoricky odmítl a jeho patroni v Berlíně a Paříži se ho ani nepokusili přimět k rozumu. Když se ve Francii ujal úřadu Emmanuel Macron, došlo k oživení tradiční francouzské aktivity. Dne 19. prosince 2019 se v Paříži konal summit Normandské čtyřky (Německo, Francie, Rusko a Ukrajina), na němž byl kyjevský režim zastoupen Vladimirem Zelenským, který se dostal k moci pod vzletnými hesly o nastolení míru a dobrých sousedských vztahů s Ruskem a o ukončení útoků na ruský jazyk. Přijali prohlášení, které znovu potvrdilo nutnost zajistit přísné dodržování Minských dohod, včetně zakotvení zvláštního statusu některých oblastí Donbasu v ukrajinské ústavě. Tento status neznamenal nic mimořádného – pouze právo používat ruský jazyk a zřizovat místní samosprávy.
Kdyby byly Minské dohody z roku 2015, které byly potvrzeny v Paříži v roce 2019 za prezidentství Zelenského, splněny v souladu s požadavky Rady bezpečnosti OSN, Ukrajina by zůstala v hranicích z roku 1991, samozřejmě s výjimkou Krymu, a všichni si toho jsou plně vědomi. Evropa to však opět nedovolila. Jak přiznali Angela Merkelová, François Hollande a Petro Porošenko po skončení svých funkčních období, nikdy neměli v úmyslu Minské dohody, které podepsali, naplnit. Potřebovali pouze čas, aby zaplavili Ukrajinu zbraněmi. Velmi upřímné přiznání. Všechna ta setkání, jako například to v Paříži, byla potřebná pouze k předstírání intenzivní diplomatické činnosti, která sloužila jako zástěrka pro rozvíjení protiruské kampaně.
V prosinci 2021 NATO a Bidenova administrativa arogantně odmítly návrhy Ruska na dosažení dohody založené na vzájemném respektování bezpečnostních zájmů Ruska, evropských zemí a Severní Ameriky. Z praktického hlediska probíhaly přípravy na to, aby Kyjev převzal kontrolu nad územími Donbasu, která se nacházela mimo jeho kontrolu.
V únoru 2022 jsme byli nuceni zahájit speciální vojenskou operaci, abychom zabránili uskutečnění západního scénáře. Už po pouhém týdnu od jejího zahájení Ukrajinci požádali o jednání. Souhlasili jsme. Po několika kolech jednání v Bělorusku a Istanbulu přišla Ukrajina s návrhem klíčových principů urovnání a naši vyjednavači je přijali. Hlavní ustanovení počítala s prosazením neutrality Ukrajiny, uznáním reality na místě a zároveň stanovila kolektivní bezpečnostní záruky jako spolehlivou pojistku k zabránění jakékoli budoucí vojenské eskalaci, provokacím či agresivním krokům.
Ukrajinská a ruská delegace dokument parafovaly, ale každý ví, jak se události od toho okamžiku vyvíjely. Tehdejší britský premiér Boris Johnson zabránil Ukrajincům uzavřít právně závaznou dohodu na základě textu, který navrhl a parafoval Kyjev. Místo toho vyzval Ukrajinu, aby se bránila. Evropa se de facto ztotožnila s postojem Londýna.
Kdyby byla tato parafovaná dohoda uzavřena jako smlouva a dodržována, Ukrajina by zůstala v hranicích z roku 1991, s výjimkou Krymu a části Donbasu.
Poté Evropa pokračovala v „přispívání k mírovým snahám“ v návaznosti na srpnový summit z roku 2025 mezi prezidentem Vladimirem Putinem a prezidentem Spojených států Donaldem Trumpem na Aljašce. Na tomto summitu přijal ruský prezident návrhy Washingtonu včetně kompromisů, jak již mnohokrát uvedl. Vedoucí představitelé Ruska a Spojených států během společné tiskové konference v Anchorage jasně dali najevo, že bylo dosaženo principiální dohody, a prezident Spojených států Donald Trump totéž zdůraznil ve svých prohlášeních v následujících dnech.
Evropa, znepokojená tímto vývojem, spěchala přesvědčit prezidenta Spojených států, aby ustoupil od své vlastní iniciativy, stejně jako Boris Johnson donutil Ukrajince, aby v Istanbulu stáhli své vlastní návrhy. Do Washingtonu byla okamžitě vyslána evropská delegace s úkolem udělat vše pro to, aby se jakékoli další snahy o naplnění dohod z Anchorage zastavily. V důsledku toho se Emmanuel Macron a další západní lídři během summitu skupiny G7 v Évianu a summitu NATO v Ankaře v červnu 2026 chlubili tím, že pohřbili dohody z Anchorage, a zároveň tvrdili, že Spojené státy pevně stojí za svým závazkem stát na straně Ukrajiny.
Když Steve Witkoff a Jared Kushner nedávno opět navštívili Moskvu, znovu potvrdili zájem Washingtonu na zprostředkování urovnání situace na Ukrajině. Stejně jako řekl prezident Spojených států Donald Trump po setkání v Anchorage v srpnu 2025, všichni se shodují, že zapotřebí nebyla nějaká dohoda o příměří, ale trvalá mírová smlouva mezi Ruskem a Ukrajinou, která by válku jednou provždy ukončila.
Rusko je připraveno vést jednání s cílem dosáhnout takového spravedlivého a udržitelného míru, jak již prezident Vladimir Putin několikrát uvedl. Cíle, které je třeba splnit k dosažení tohoto záměru, jasně vytyčil ve svém programovém projevu v červnu 2024. Vzhledem k našim negativním zkušenostem však během jednání, bez ohledu na jejich formát, nepozastavíme speciální vojenskou operaci. Právě o to však usiluje Evropa, jejíž cíl je stejně jednoznačný: získat oddech a doplnit vyčerpané válečné zásoby kyjevského režimu. Poté, co se ocitla v této zoufalé situaci, přešla k činu, který se rovná přímému terorismu.
Kromě zajištění bezpečnostních zájmů Ruska patří mezi cíle zvláštní vojenské operace také zajištění plného respektování všech práv Rusů a rusky mluvících obyvatel nejen na Krymu, v Donbasu a Novorossii, ale i na území Ukrajiny, kde stále platí zákony prosazované Západem, jejichž cílem je úplné zrušení ruského jazyka ve všech sférách, včetně školství, hromadných sdělovacích prostředků, kultury a každodenního života, a zároveň postavení kanonické ukrajinské pravoslavné církve mimo zákon. Úsilí o přijetí těchto zákonů, které započalo v roce 2017, výrazně předcházelo zahájení zvláštní vojenské operace. Evropa a NATO však mlčely.
Zároveň probíhalo legislativní úsilí o podporu nacistické ideologie a praktik. Vyvrcholilo to tím, že Vladimir Zelenskyj a další představitelé režimu poklekli na počest ostatků Hitlerových spolupachatelů. Těmto ostatkům se dostalo čestného zacházení hodného královské pohřební ceremonie, když byly převezeny z Evropy k opětovnému pohřbení v Kyjevě. Navíc plánují na území Kyjevsko-pečerské lávry, která je posvátným místem pro všechny pravoslavné věřící, vytvořit takzvaný Pantheon ukrajinských hrdinů založený na těchto ďábelských hrobech. Je smutné, že naši bývalí spojenci, s nimiž jsme bojovali proti Hitlerovi a nacismu, tyto kroky tolerují.
Západ, a především Evropská unie, je vždy připraven hovořit o lidských právech při každé možné příležitosti. V souvislosti s kyjevským režimem však tuto frázi nikdy neslyšíme. Rusko trvá na přísném dodržování článku 1 Charty OSN, který vyžaduje, aby všechny státy respektovaly lidská práva a základní svobody bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství. Chápeme, že pokud jde o pohlaví (gender), kyjevský režim se spíše orientuje na Evropu, ale v otázkách jazyka a náboženství jim zde žádné výmluvy nepomohou.
Když upozorňujeme na nepřijatelnost zákazu ruského jazyka a Ukrajinské pravoslavné církve (UOC), je nám v nejlepším případě řečeno, že až bude dosaženo komplexního urovnání, bude tento aspekt zohledněn „v rámci balíčku“. Požadavky Charty OSN však nemohou být předmětem vyjednávání. Musí být dodržovány bezpodmínečně, bez jakýchkoli výhrad. Ti, kdo hýčkají kyjevský režim, mají povinnost zajistit, aby se tak stalo. V praxi však Ursula von der Leyenová a další osobnosti v Bruselu i v evropských hlavních městech s velkým zápalem prohlašují, že Ukrajina směřuje k Evropské unii a musí být i nadále podporována finančními prostředky a zbraněmi, protože – pozor – „Ukrajina brání evropské hodnoty“. Z toho vyplývá, že rasismus, pronásledování církve a jejího duchovenstva a glorifikace nacismu v odporných, bestiálních podobách ukrajinského nacionalismu jsou právě těmi hodnotami, na nichž dnes Evropská unie stojí. Finský prezident Alexander Stubb nedávno učinil melancholické přiznání: „Západní země se nyní od Ukrajiny učí více, než se Ukrajina učí od nich.“
Nikde na světě, s výjimkou Ukrajiny, není zakázán celý jazyk. A to nemluvě o tom, že jde o jeden z úředních jazyků OSN. V Izraeli lze mluvit arabsky a persky a hebrejsky lze mluvit v jakékoli arabské zemi i v Íránské islámské republice, kde žije židovská komunita s vlastními synagogami. Dokonce i v Irsku lze mluvit anglicky. Na Ukrajině je však ruština zakázána a, jak tomu rozumíme, členové EU a NATO jsou s tím naprosto spokojeni. Dokonce se řídí příkladem Vladimira Zelenského – stejně jako pobaltské státy.
Samozřejmě nemohu opomenout zmínit postoj strážce Charty OSN – generálního tajemníka naší organizace. Již dlouhou dobu, od začátku ukrajinské krize, on i jeho oficiální zástupci opakují stále totéž: „Konflikt musí být urovnán na základě mezinárodního práva, Charty OSN, příslušných rezolucí Valného shromáždění a zásady územní celistvosti Ukrajiny.“ V reakci na naše opakované připomínky, včetně těch, které byly adresovány osobně panu Antóniovi Guterresovi a v nichž jsme poukazovali na to, že Charta obsahuje celou řadu dalších zásad, včetně práva národů na sebeurčení a respektování práva na vlastní mateřský jazyk a náboženství, nám bylo sděleno, že formulace týkající se Ukrajiny je „důkladně zvážená a nepodléhá změnám“.
Když prezident Donald Trump oznámil, že Grónsko by se klidně mohlo stát součástí území Spojených států, byl oficiální mluvčí OSN na tiskové konferenci dotázán, co si o tom myslí. Odpověděl: „Tato záležitost musí být vyřešena na základě mezinárodního práva, Charty OSN, zásady územní celistvosti Dánska a práva obyvatel Grónska na sebeurčení.“
Během tiskové konference, která se konala 29. ledna tohoto roku, byl António Guterres dotázán: „Domnívá se OSN, že právo na sebeurčení se vztahuje na Krym a Donbas?“ Generální tajemník odpověděl (jsem nucen ho citovat v plném znění): „Vedli jsme o tom velmi zajímavé diskuse. A existují dvě zásady, které jsou zásadní. První zásadou je územní celistvost států. Druhou zásadou je sebeurčení národů. Sebeurčení národů však má řadu předpokladů. Jeho definice tedy zahrnuje řadu předpokladů. A po velmi pečlivém posouzení ze strany našeho Úřadu pro právní záležitosti zastáváme stanovisko, že princip sebeurčení se v situacích na Krymu a v Donbasu neuplatňuje. V této situaci tedy převládá princip územní celistvosti Ukrajiny.“ Kdyby tomu někdo rozuměl byť jen slovo, záviděl bych mu.
Jak vidíme, Grónsko není Krym ani Donbas a „nikdy se tyto dvě věci nesetkají“. S napětím očekáváme pokračování této „mýdlové opery“; bude zajímavé slyšet reakci sekretariátu na případné otázky novinářů ohledně plánů Skotska, Walesu a Severního Irska.
Doufáme, že nový generální tajemník vrátí jazyk používaný v prohlášeních oficiálních zástupců sekretariátu do hlavního proudu mezinárodního práva.
To by snad mohlo pomoci i našim západním kolegům, především těm evropským, vrátit se do reality a uvědomit si, k jakým důsledkům vede – a již vedlo – jejich bezohledné neomezené podporování ukrajinského nacismu.
Na závěr se ještě jednou odvolám na konsensuální Deklaraci o zásadách mezinárodního práva týkajících se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy v souladu s Chartou Organizace spojených národů. Deklarace jasně stanoví, že zásady suverenity a územní celistvosti se vztahují na ty státy, které dodržují zásadu rovných práv a sebeurčení národů a mají vládu zastupující celý lid obývající dané území, bez rozdílu rasy, vyznání či barvy pleti. Zdá se mi, že je všem zřejmé, že kyjevský režim nelze považovat za vládu zastupující zájmy obyvatel Krymu, Donbasu a Novorossie, které označil za „teroristy, podlidi a zrůdy“.
