O polské domácí politice se v českých médiích přestalo téměř hovořit v okamžiku, kdy konzervativní Právo a spravedlnost u moci vystřídala liberálně-levicová koalice Donalda Tuska. Vnitropolitický vývoj v zemi přesto stojí za sledování a je hodně turbulentní. Díky překladu Josefa Mlejnka staršího máme možnost nabídnout čtenářům rozsáhlejší hodnocení prvního roku Tuskovy vlády, jejíž autorem je Paweł Musiałek, šéf think-tanku Klub Jagielloński, který ačkoliv se označuje za konzervativní, byl v předchozích letech značně kritický k vládě Práva a spravedlnosti.
První rok každého kabinetu nikdy nepředstavuje dobou plného faktického vládnutí. Než se vyberou lidé, zkontrolují papíry, dohodne se rozdělení prací, uplynou dlouhé týdny, často jde spíš o měsíce. Nelze tedy předpokládat, že lze za dvanáct měsíců vytvořit ambiciózní strategii, zvláště když jde o vládní koalici. Očekává-li někdo, že vláda za rok vybuduje atomovou elektrárnu, centrální komunikační uzel nebo postaví sto tisíc nových bytů, je buď naivní, nebo postrádá věrohodnost. Přesto se však pokusím o bilancování první etapy vlády koalice Donalda Tuska.
Základní hřích: nedostatek ambicí
I když vezmeme v úvahu tyto realistická kritéria, výsledek kritické analýzy práce vlády může být pouze jeden. Tato vláda je jednoduše beznadějná. Její vládnutí postrádá jakýkoli plán, nemá žádnou strategii, žádné myšlení, byť jen dva tahy dopředu. Dílčí rozhodnutí diktovaná potřebou chvíle, ale ne zásadní náprava systému, to je tak maximum, co lze z jednotlivých resortů vymáčknout. Téměř všude panuje netečnost, chaos a nedostatek rozhodnosti.
Nejvážnější je však strach ministrů, aby nikde nenarazili. U Tuska, v prokuratuře, ale ani v případě, že by se PiS vrátil k moci. Není snad lepší pro všechny případy neriskovat a nedělat nic? Nikdy nevíme, jaké může mít následky už jen to, že jsme aspoň něco udělali. V takové atmosféře nijak neudivuje, že se vybraní lidé moc nehrnou do práce ve vládě, a to i v případě, že patří mezi sympatizanty KO. Mají-li vůbec něco riskovat, tak především kvůli slušným penězům ve správních radách státem vlastněných podniků, ne však ve státní administrativě.
Problémem této vlády nejsou zpoždění, nedodělky neb nedůslednost. Problémem vlády u nás je, že nemá žádné ambice. Chceš-li něco dokázat, ale nevychází ti to, můžeš se vždycky o něco pokoušet, trénovat, posilovat. Nijak to nezaručuje, že bude líp, ale je to možné. Nemáš-li ambici, nedá se dělat nic. Nenastane žádný pokrok. Nevidíš-li na obzoru žádný ambiciózní cíl, neuvolníš v sobě nezbytnou energii, aby se věci pohnuly dopředu i přes odpor kladený hmotou.
Toto je hlavní hřích této vlády. Chová se tak, jak kdyby Polsko nestálo před velkými výzvami. Jako kdyby bylo možné vládnutí zredukovat na pouhou správu a na utahování několika šroubků. Jako kdyby polský stát byl dobře naprogramované těleso a my si mohli dovolit autopilota. Tak tomu není.
Nad Polskem se stáhlo několik velkých mraků. Vane stále silnější vítr, nejen z východu. Kapitán přitom svinul plachty a nesměřuje tam, kam chce, ale tam, kam ho unášejí vlny. Místo aby sledoval rozbouřené vody, nespouští oči ze svých podřízených. Dohlíží na to, aby nikdo z nich nezvedl hlavu moc vysoko. Spoléhá na to, že zase nějak bude. V posledních třiceti letech všechno přece nakonec nějak dopadlo. Občanská platforma má dnes politický a intelektuální strop svých ambicí tam, kde měla kdysi podlahu.
Tuskova programová dezerce
Není tajemstvím, že nedostatek ambicí vlády je prostým důsledkem nedostatku ambicí u premiéra. Tusk má ve svých rukou veškerou moc jak ve straně, tak ve vládě. Na rozdíl od Beaty Szydłové nebo Mateusze Morawieckého neexistuje v jeho případě žádný „nadpremiér“, který by krotil jeho politickou vůli. Nemusí ani nijak přehnaně počítat se svými koaličními partnery, kteří zatím vždy souhlasí s kursem šéfa.
Je třeba zdůraznit, že zřízení, v němž lídr vítězné strany vykonává funkci premiéra, je nejzdravější. Svěřuje moc tomu, kdo za ni formálně odpovídá. Problém spočívá v tom, že to nemělo na Tuskovy ambice žádný vliv, a ani ho mít nemohlo. Nedostatek ambicí premiéra totiž nevyplývá z institucionálních či politických omezení, ale z politické metody.
Tusk si myslí, že reformátorská ambice při vládnutí nepomáhá, ale škodí. Je si vědom, že se o reformách a strategiích lehce mluví, ale obtížně se realizují. Uvědomuje si, že všechny velké systémové změny přinášejí větší rizika než šance a z krátkodobého hlediska větší náklady než zisky, obzvlášť když kádrová základna nic nepožaduje.
Aby nepadl, Tusk si raději rovnou lehne. Převážnou většinu problémů premiér ukládá do dvou šuplíků. V prvním jsou věci, které se po nějakém čase vyřeší samy, v tom druhém se nacházejí problémy, které se vyřešit nedají.
Není proto těžké pochopit, že za Tuskovy vlády nelze očekávat žádnou ambiciózní vizi reforem polského státu. V rozhovorech to prezident řekl rovnou: má-li někdo vizi, ať navštíví lékaře, a pokud má potřebu trpět bolest, nechť se vydá k zubaři. Mezi prvním a druhým obdobím Tuskovy vlády se mnoho změnilo, ale tato filosofie zůstává stále aktuální.
Problémem není to, že vláda není ideově vyhraněná nebo dokonce soudržná. Problém spočívá v tom, že neprojevuje ani minimum odhodlání k nápravě elementárních závad polského státu. Problémy buďto bagatelizuje, nebo odsouvá. Nejčastěji dělá jedno i druhé.
Příběh předpovězené katastrofy
Situace, v níž se nyní nacházíme, není dílem náhody, ale je důsledkem něčeho. Neplyne z rozmarů osudu, ale z rozhodnutí lidí. To, jak bude vypadat současná vláda, bylo zřejmé už dávno, šlo jen o příběh předpovězené katastrofy.
Zdržím se u jedné, nikoli té nejdůležitější, ale symbolické kapitoly – u 100 konkrétních bodů, které Tusk před volbami slíbil realizovat v prvních 100 dnech vládnutí. Rád bych Tuska hodnotil za něco de facto důležitějšího, za jeho volební program, neboť v něm bývá obyčejně obsažena širší politická vize. Problém spočívá v tom, že nelze nic takového provést, neboť žádný program jednoduše neexistuje. A to ne proto, že by ho někdo mezitím odstranil ze stránek, ale protože ho nikdo nikdy nenapsal. Žádná taková potřeba nevznikla.
Tusk je odedávna přesvědčený, že politické programy nepotřebuje, protože programy volby nevyhrávají. Strana s více než dvacetiletou historií vládnoucí v největší středoevropské zemi, z toho téměř s desetiletím u moci a s dvaceti lety vlády v regionech, neuznala za vhodné napsat o tom, jak a v čem vidí nedostatky Polska a jak na ně chce odpovědět.
Shrňme tedy toto hledisko: PO neměla volební program, pouze volně posbírané konkrétní body. Konkrétní body navrhla rovnou na sto dní, ne však na celé volební období. Strana je nedokázala realizovat nejen za sto dní, ale dokonce ani za celý rok. Jediné, co se dá pochválit, je to, že se podařilo část oněch konkrétních bodů zadržet, protože byly škodlivé. Věcné podstaty bylo v nich natolik málo, že nebylo možné vytvořit ani zdání závažnosti.
Ze strany, která měla v roce 2005 nejen obsáhlý a podrobný volební program, ale také samostatný vládní program s návrhy zákonů v přílohách, se po dvou desetiletích stala strana, u níž maximální úsilí představovaly postuláty, které by lepší studenti zvládli sepsat o víkendu u pivka. To jen dokazuje, že dnešní KO má dnes svůj politický a intelektuální strop ambicí tam, kde měla předtím podlahu. Taková intelektuální degenerace bohužel přináší své důsledky.
Koalice jako pretext
Na tomto místě se musí objevit následující argument: vždyť to není vláda Tuska nebo jeho Občanské platformy, ale vláda koaliční. Navíc koalici tvoří přinejmenším tři strany. Těžko lze od premiéra očekávat, že bude naplňovat předvolební sliby, jestliže musí brát v úvahu názor koaličních partnerů. Chápu tento názor, ale s velkou výhradou. Které postuláty PO se neuskutečnily proto, že s nimi koaliční partneři nesouhlasili? Kolik jich bylo? Tentýž postup lze použít i v případě levice, lidovců nebo Polska 2050. Politici z těchto stran často odůvodňují nenaplňování vlastních slibů nutností činit ústupky ostatním stranám. V případě menších partnerů v koalici to jistě může zčásti být i pravda, protože v politice „malí“ musejí „velkým“ ustupovat častěji.
Můžeme snadno nabýt dojmu, že fakt koaličního vládnutí není důvodem, ale záminkou k neplnění slibů. Dovolím si tvrdit, že i když koaliční mouka neměla zrovna nejlepší kvalitu, dal se z ní v průběhu roku rozhodně upéct mnohem kvalitnější chléb. Proč to dopadlo hůř, než mohlo dopadnout?
Vláda od počátku pracovala se závažným provozním handicapem – s koaliční smlouvou. Je příliš všeobecná a neobsahuje jasné směrnice, co vláda plánuje skutečně dělat. Šlo de facto o deklaraci vůle nebo spíš přání, ale ne o reálný plán činnosti. Vláda se rozhodla odložit všechny sporné otázky na později, v souladu se zásadou budeme problém řešit teprve tehdy, když se objeví. Zatím se můžeme hlavně těšit z toho, že je nám hezky, dostali jsme se k moci a vyhnali jsme od vlády své protivníky z PiS.
Když v Německu vznikají koalice, trvají náročná programová prohlášení řadu týdnů. Končí obsáhlým a podrobným plánem činnosti. Koalice v Polsku jednala přesně naopak. Členové koalice se rozhodli, že na počátku bude příjemně a že se rozdíly odloží „na později“.
Toto pravidlo přímo vyzývalo k množení sporů. Neexistují-li hned zpočátku nějaké dohody kromě rozdělování míst, nelze se divit, že koaliční partneři se budou uchylovat k průzkumu bojem. To zabírá nejen energii a čas, ale rovněž vyčerpává a demobilizuje.
Prezidentský strašák
Druhým obvyklým odůvodněním nedostatku úspěchů je prezident. Pro mnohé by Andrzej Duda měl být právě tím, kdo sype písek do soukolí. Jistě, nejmenuje nové velvyslance, ale to je dost dlouhý a složitý příběh. Při hodnocení vnitřní politiky je třeba se opírat o čísla.
V průběhu prvního roku kohabitace prezident vetoval čtyři zákony, ale podepsal jich kolem stovky. Čtyři zákony odeslal k Ústavnímu soudu v režimu preventivní kontroly, který blokuje zákony do chvíle, než o jejich platnosti rozhodne Ústavní soud. Zbývající jsou platné, vstoupily v život.
Pro srovnání: v období kohabitace prezidenta a vlády koalice Volební akce Solidarita – Unie svobody Aleksander Kwaśniewski vetoval zákon v průběhu čtyř let osmadvacetkrát, průměrně sedm a něco za rok. A tedy skoro dvakrát tolik než současná hlava státu.
Najdou se i tací, kteří uvažují, že nevelký počet vet o ničemu nevypovídá. Větší roli údajně hraje samotná hrozba vetování. Mnozí soudí, že je to samozřejmá věc. Kdyby vláda předkládala prezidentovi více zákonů, sahal by po vetu častěji. Možná by tomu tak opravdu bylo, možná že ne. To nevíme.
Víme naopak něco jiného. V politickém zájmu koalice by mělo být, aby prezident Duda zákony vetoval. Vláda by tím učinila věrohodným narativ, že se s tímto prezidentem moc pořídit nedá. Kromě toho by také odůvodnila, proč současná koalice musí mít po volbách v prezidentském paláci člověka, který bude na její straně.
Proč myslíte, že se Tusk nerozhodl pro tuto taktiku? Odpověď je jasná. Premiér bere v úvahu, že Duda nechce konfrontaci a je ochoten spolupracovat. Pokus jej zkompromitovat dalšími zákony, by mohla zkompromitovat hlavní… narativ vlády. Vláda neposílá prezidentovi zákony proto, že se ho bojí, ale proto, že žádné nejsou.
„DePiSizace“ über alles
Není samozřejmě pravda, že Tuskova vláda postrádá jasnou prioritu a že neexistuje nic, čemu by premiér věnoval tolik svého drahocenného času a energie. Prioritu, do níž by zapojil celý svůj tým, a u níž by rozděloval a vyhodnocoval úkoly. Touto prioritou bohužel nebyl vstup Polska do G 20, vymanění se z pasti středního příjmu ani zastavení demografické krize.
Tuskovou prioritou je „dePiSizace“. Měla pisovce nejen svrhnout z křesla a poslat je do tepláků. Klíčovým cílem prvního ministra není zúčtování s PiSem, ale znemožnění jeho návratu k moci.
Premiér se při setkání se skupinami právníků chlubil, že zúčtování s vládou PiSu bude s výjimkou Norimberku a Soudu s válečnými zločiny v Jugoslávii nejrozsáhlejší akcí tohoto druhu v poválečné Evropě. Slyšel jsem tato slova na vlastní uši, neboť jsem seděl jen pár metrů od premiéra, a přiznám se, že na mne učinila dojem. Tusk v posledním roce mluvil o PiSu častěji než o následujících reformách. Šéfa vlády samozřejmě následovali ministři a s nimi šéfové státních institucí, proto jsme dokonce i ve státních akciových společnostech měli v posledním roce více auditů než investic.
Věci není možné redukovat na banální polarizaci, která brutalizuje politiku nejen v Polsku. Tusk už dlouho vytvářel obraz PiSu jako čirého zla. Nekritizoval dnes opoziční stranu za to, co dělá, ale za to jaká je. Tuskův jazyk byl jazykem morálky, jako by jej převzal z Havlovy Síly bezmocných.
Chtěl tímto způsobem proměnit politický souboj v apokalyptické střetnutí dobra a zla. Nechtěl Kaczyńského brát jako politického soupeře, kterému je třeba zasazovat přesné údery za jeho chyby a nepozornosti. Snažil se místo toho vytvořit portrét zlého politického autokrata, který ničí stát, rozděluje společnost a manipuluje lidmi.
Rozdíl mezi PiSem a anti-PiSem neměl probíhat podle dělící ideové osy liberalismus – konzervatismus nebo dokonce úspěšná – neúspěšná vláda. KO a po ní i celá koalice vzěšla z voleb 15. října 2023 neměla být „běžnou“ koalicí řešící „běžné“ politické problémy. Změna vlády měla znamenat zlom, ne pouhou korekturu ve štafetě po sobě jdoucích vlád třetí Rzeczpospolité. Patnáctý říjen měl být nejen symbolem změny vlády, ale završením procesu občanské a národní obrody.
O tom všem mluvil Tusk celkem jednoduše ve svém expozé. Premiérovo vystoupení obsahovalo nejen programová prohlášení, ale především moralistickou rétoriku plnou jazykových ornamentů z dob hnutí Solidarity a jeho boje proti režimu.
Bylo tam víc poděkování lidem, kteří měli odvahu „stanout v pravdě“, než plánů, co hodlá udělat na jednotlivých ministerstvech. Koalice měla být novým vtělením Solidarity a 15. říjen novým 4. červnem.
Měla-li komunistická diktatura oběti, které se jako Ryszard Siwiec upálily, aby protestovaly proti zvůli, měl i pisovský režim svou oběť v osobě Piotra Szczęsného (upálil se ve Varšavě v říjnu 20217). Jeho dopis na rozloučenou s patnácti body protestu proti vládě PiSu odcitoval Tusk ve svém expozé celý a vysvětlil to tak, že by celý tento dopis mohl beze zbytku nahradit jeho vystoupení.
Mnozí uvažují, že to premiér dělá z touhy po pomstě nebo z obavy z návratu PiSu k moci. Pochybuji. Tusk je člověk ovládající své emoce, chladnokrevně kalkulující při svém jednání. Pokusím se předložit své vysvětlení. Tusk si uvědomil, že dePiSizace je výhodné opium pro lid. Napadlo ho, že k tomu, aby uspokojil potřeby lidí, musí je nejprve on sám vytvořit. Takže premiér odpovídá na potřeby, které sám vytváří.
Jde tedy o geniální politické perpetuum mobile. DePiSizace umožňuje zredukovat očekávání od vlády a přenést je do roviny, která je pro ni výhodná. Mnohem snadnější je vsadit do vězení politika PiSu než daňového podvodníka. Je snadnější odebrat PiSu dotaci než různým privilegovaným skupinám jejich výsady.
Přesto, že PiS už není u moci, můžeme si být jisti, že dokud bude u moci Tusk, bude Kaczyński představovat vztažný bod všech jeho kroků. V Tuskově zájmu je, aby byl PiS natolik slabý, že se už nedostane zpátky k moci, ale aby byl natolik silný, aby mohl dál fungovat jako strašák mobilizující příznivce vlády.
Vláda PiS… bez PiS
Největším paradoxem této vlády je, že Tusk PiS na jedné straně démonizuje, ale na druhé straně pokračuje v jeho politice. Zajímavé je, že kontinuita je přítomná nejen při řešení různých politických strategií v zátiší ministerských kabinetů, o nichž vědí pouze specialisté. Kontinuita je vidět i v oblastech přísně sledovaných médii a veřejným míněním.
Budeme-li analyzovat ekonomickou, sociální a migrační politiku, ochranu hranic a politiku vůči Rusku, Ukrajině nebo vůbec vůči válce, vidíme více pokračování než změn. A to nejen na úrovni regulací, ale i narativu. Tusk se v kopírování PiS rozjel natolik, že sliboval porušení unijního zákona (zrušení práva na azyl) a dokonce se i pohádal s Německem.
To možná napovídá, proč KO ani nenapsala programový domácí úkol. Ukázalo se, že se Tusk nemusí příliš intelektuálně namáhat. Správně si uvědomil, že mnoho aktivit PiSu se těšilo široké podpoře veřejnosti. Kaczyńského strana prohrála volby ne kvůli zaváděným reformám, ale i přes ně.
PiS neztratil moc proto, že se netrefoval do branky, ale proto, že se dopustil žady faulů na žlutou i na červenou kartu. Tusk nemusel nic znova vymýšlet, převzal od PiSu to, co se líbilo divákům. Tam, kde se od politiky PiSu odvrátil (jak se například stalo v případě CPK – Centrálního komunikačního úzlu), dostal brzy přes prsty a pod nátlakem veřejnosti se vrátil rychle k cílům vytýčeným jeho protivníky.
Demokracie bojující s právním státem
Nakonec je třeba zdůraznit, že v kopírování předchůdců Tusk pokračoval i v oblastech, kde by to opravdu dělat neměl. Jde o oblast tzv. právního státu.
V průběhu osmi let, kdy PO setrvávala v opozici, neexistovalo pro ni důležitější téma než právní stát a jeho ohrožení vládou PiS. Mohl vzniknout dojem, že politici KO měli na domácím oltáříčku místo bible ústavu a že před tógou soudce padali na kolena podobně jako lid při procesí.
Po roce vládnuti nedošlo v této oblasti k nějaké nápravě, problémy se naopak ještě prohloubily. Jinak to ani nemohlo dopadnout, protože se požár hasil benzinem. Současná vláda hned několikrát spektakulárně porušila zákon a odůvodnila svá rozhodnutí nutností napravit právní stát. Je zajímavé, že se Tusk s tím nijak netajil. Zdůrazňoval, že si to žádá duch „demokracie bojující“.
Porušování zákonnosti se netýkalo jen institucí, které byly předtím poškozeny předchozí vládou, takže bylo možné taková opatření ospravedlnit „vyšší nutností“, ale zacházelo ještě dále.
Symbolickou se v tomto kontextu stala otázka kontrasignace (jde o kauzu kontrasignace jednoho z soudcovských jmenování ze září 2024, které premiér následně „odvolal“, když zjistil, že jde o soudce zvoleného podle pravidel schválených předchozí vládou – pozn. překl.). V dějinách současné Třetí Rzeczpospolité se nestalo, že by se premiér rozhodl zrušit svůj podpis pod rozhodnutím prezidenta, protože své předchozí vlastní rozhodnutí vyhodnotil jako omyl. Objevila se nějaká reakce na toto jasné porušení zákona? EU? USA? Nebo polských právníků?
Pamatuji si vyjádření ústavního právníka profesora Zajadło na Facebooku. Napsal tehdy něco příznačného, nejen pokud jde o samotnou záležitost a nejen pokud jde o něj samotného: „Ve věci kontrasignatury jsem na straně Tuska. Po pravdě řečeno, nedokážu to právně jednoznačně odůvodnit a vím, že jde z právního hlediska o slabý argument, ale prostě cítím, že to, vezmeme-li v úvahu celý kontext věci, vyžaduje sama slušnost.“
Uznáte, že je těžké se Tuskovi divit, když překračuje další hranice, jestliže ti, kteří jej mají soudit za pohrdání zákony a prohlubování chaosu, křičí: „Jen tak dál, soudruhu, jen tak dál!“
Vláda bez naděje
Podle průzkumu agentury CBOS odpůrci předchozí vlády PiS získali převahu nad jejími příznivci po pěti letech vlády pravice. V případě vlády Tuskovy koalice došlo ke „zvratu“ po pěti měsících.
Je snadné pochopit, proč se tak stalo. Zkušenost (nejen polská) říká, že nejvíce jsou vlády zapálené pro reformy na počátku svého vládnutí. Tehdy máme obyčejně co do činění s chutí do hry a se šuplíky plnými svěžích nápadů. To po čase končí a dostavuje se únava, apatie a rezignace. Tusk začal tam, kde jiní končí.
Pojmy jako „slabá“ nebo „neefektivní“ by něco vypovídaly pouze o přítomnosti. Naproti tomu ve slově „beznadějná“ je zahrnuto nejen hodnocení vlády hic et nunc, ale rovněž realistická předpověď vývoje situace. Tato vláda je beznadějná, protože nedává naději na to, že bude lépe.
Jediná skupina, která má důvody k optimismu, jsou ti, pro něž není dePiSizace pouhým předkrmem, ale hlavním chodem politiky. Jim Tusk přináší obrovské poklady naděje. Určitě v tom bude důsledný nejen do konce své vlády, ale určitě ještě mnohem déle.
Publikováno 12. 12. 2024 na webu Klub Jagielloński, z polštiny přeložil Josef Mlejnek. Autor Paweł Musiałek (nar. 1987) je polský sociolog, předseda think tanku Klub Jagielloński
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
