https://odysee.com/Sn%C3%ADmek-obrazovky-2025-01-02-201718:428a62e4b2d2c5cfee2ed43dcefa605466003cb7
Průchod mezi ledy byl otevřený a přestože tam bylo značné množství ledu, proud vody nás hnal stejným směrem a neměli jsme žádné potíže s plavbou. Ve skutečnosti nám nezbylo nic jiného než projít, protože poté, co jsme se dostali do úžiny, proud byl tak mocný jako tekoucí řeka.
Byl jsem přesvědčen, že se jedná o stálou úžinu a ne pouze o náhodnou prasklinu v ledu. Viděli jsme totiž pravidelnou hladkost stran a cítili nepřetržitý proud. Byl jsem tehdy přesvědčen, že až se budeme vracet, najdeme tuto pasáž ve všech směrech prakticky ve stejných podmínkách, nebyl zde žádný prostor pro pochybnosti.
Nebudu tvrdit, že tato úžina je vždy otevřená, ale já tvrdím, že je to trvalý kanál, kterým protéká silný proud a jsem si jistý že pod těmito bariérami z ledu je páteř země, kterým se tento průchod protíná a je tak trvalý a jasně definovaný jako Magellanův nebo Gibraltarský průliv.
Mám určitou teorii, ale ta musí být objasněna v klasickém vědeckém pojetí. Nebudu to vkládat do tohoto vyprávění. Je to však můj záměr, co nejdříve připravit propracovanější práci, která bude cenným doplňkem vědecké literatury (pozn. nedošlo k ní kvůli resetu, info bylo zničeno).
Je ale pravděpodobné, že tento průchod je někdy uzavřen ledovými kameny nebo tento vchod může být zacpán velkým množstvím suchého ledu, zatímco kousek za ním už kanál může být otevřený.
S proudem, který vždy protéká ze severu, je snadné si představit, že se poblíž nachází velký kus ledu, který mohl vytvářet dojem, že je zeď pevná bez otvoru.
Staří námořníci byli v těchto divokých mořských pustinách velmi opatrní, věděli o produ a o otvorech v ledových zdech. Jaká je hloubka oceánu jsme nedokázali zjistit. I když jsme spojili všechny olověné šňůry na palubě lodi, nikdy se nám nepodařilo dosáhnout dna.
Kapitán odhadoval délku průplavu v ledu asi na dvacet pět mil (40 km). Na vzdálenější straně se stále tyčily ledové stěny a moře vypadalo prakticky stejně. Vlny tohoto černého hlubokého oceánu se zvedaly velkými s nepřetržitým hřměním a narážely na bariéry.
Slunce začalo vycházet a zůstalo trochu nad obzorem, v podstatě tam tma ale nikdy nebyla. Když jsme propluli a dostali se opět na otevřené moře, plískanice a sníh zmizeli. Aurora australis (jižní záře) často osvětlovala toto černé moře. Mým cílem bylo nyní plout na východ podél jižní strany bariér. Daleko na severozápadě jsme pak zamířili loď na jih a brzy jsme již z dálky pozorovali ledem ohraničené pobřeží a hory pod černým horizontem Antarktického moře.
Z Florida Magazine, 1902. ———- https://odysee.com/@lesapan5:a/pribeh-williama-morrise-1-fw1e2l44_4DyXAQyB:8
