Po japonském bombardování Pearl Harboru během druhé světové války se mnoho amerických občanů v návalu touhy po pomstě nemohlo dočkat zapojení do války. Když o několik desetiletí později vypukla válka ve Vietnamu, bylo tomu ovšem jinak. Došlo k vlně vyhýbání se odvodům a protiválečného nadšení, které se přesunulo do zámoří s mnoha vojáky, kteří byli vysláni do boje.
Protiválečný odpor v americké armádě se stal organizovanějším a byl znám jako “ GI Movement“. Kořeny hnutí najdeme v armádě a námořní pěchotě, později se rozšířilo i do letectva a námořnictva. V té době vydávali vojáci řadu protiválečných novin. Podle vietnamského veterána a autora Davida Cortrighta vycházelo během konfliktu více než 400 samostatných protiválečných periodik.
Foto: Američtí pěšáci ve Vietnamu v roce 1968 | Wikimedia Commons / Public domain
V některých případech šel odpor ještě dál. Civilisté zakládali kavárny pro vojáky, kteří byli proti válce. Nacházely se v blízkosti aktivních vojenských základen a vojáci si v nich mohli zdarma vychutnat kávu a živou hudbu spolu s protiválečnými časopisy a plakáty. Většina z nich měla krátké trvání, ale jiné přežily až do konce konfliktu. Cortright uvádí, že více než čtvrtina vojáků sloužících ve Vietnamu přiznala, že četla protiválečný časopis nebo do takové kavárny chodila.
Někteří příslušníci armády se ale vydáváním protiválečných novin nespokojili. K projevům odporu patřilo ignorování rozkazů a opuštění základny bez povolení, čímž se stali dezertéry. Kniha Lawrence M. Baskira a Williama A. Strausse uvádí, že v letech 1966-71 došlo v ozbrojených silách ke 400% nárůstu dezerce.
V červnu 1966 odmítli vojín první třídy James Johnson mladší, vojín Dennis Mora a vojín David A. Samas být vysláni do Vietnamu. Později byli známí jako „Fort Hood Three“ a patřili k prvním vojákům z řad americké armády, kteří se veřejně postavili na odpor proti válce. Pro mnohé byly jejich činy „bodem obratu v širším protiválečném hnutí“ a „počátkem povstání proti vojenské autoritě a válce“.
Velký počet dezertérů měl na ozbrojené síly významný dopad. Richard Moser napsal v knize New Winter Soldiers: GI and Veteran Dissent During the Vietnam Era (Dezerce vojáků a veteránů ve vietnamské éře), že dezerce „zásadně omezily vojenské schopnosti a přispěly k auře chaosu, která se počátkem 70. let vznášela nad ozbrojenými silami.“ Někteří vojáci se vzepřeli válce tím, že ignorovali přímé rozkazy svých velitelů. Jeden z nejznámějších incidentů byl odhalen v článku deníku New York Daily News z roku 1969. Podle něj se skupina 60 vojáků vzepřela přímému rozkazu svého velitele.
Ve stejné době, kdy se vedla válka ve Vietnamu, propukalo ve Spojených státech hnutí za občanská práva a tyto pocity odporu se s vojáky přenesly i do zámoří. Mnoho afroamerických vojáků si také stěžovalo na nespravedlivé tresty, na podřadné úkoly a na odepření povýšení, které si zasloužili. Po desetiletích, kdy přinášeli stejné oběti jako bílí vojáci a bylo s nimi zacházeno jinak, toho měli černošští vojáci plné zuby.
Nejvíce se tento jev projevil v rasových povstáních. K jednomu došlo v roce 1968 ve věznici Long Bình v provincii Đồng Nai, americkém zařízení, kde byli drženi vojáci odsouzení za různé trestné činy. V srpnu 1968 byla její kapacita téměř dvojnásobně přeplněna a více než 50 % vězňů tvořili černoši. Tito vězni měli pocit, že jsou přísněji trestáni, což vyvolalo vzpouru, při níž zahynul jeden voják.
K další vzpouře došlo na letecké základně Travis v Kalifornii. Podle deníku Oakland Tribune začaly nepokoje poté, kdy bělošský letec během rvačky kopl černošského, čímž již tak vysoké napětí dosáhlo bodu varu. Nepokojů v roce 1971 se zúčastnilo více než 600 letců a během čtyřdenním incidentu bylo za různé přestupky zatčeno 135 osob.
Nejhorší případy neposlušnosti během války ve Vietnamu se týkaly tzv. fragging (od slova frag, což je ruční tříštivý granát). Tím bylo myšleno zabití nebo pokus o vraždu vojáka jiným vojákem a nejčastější verzí tohoto činu byl pokus vojáka nižší hodnosti zabít velícího důstojníka. Často se k tomu používaly tříštivé granáty, které byly vydávány příslušníkům armády a námořní pěchoty.
Incidenty tohoto charakteru se staly během války ve Vietnamu běžnými častými. Zdroje uvádějí, že v letech 1969-72 došlo ve Vietnamu k téměř 900 takovým útokům. Situace se natolik zhoršila, že důstojníci začali měnit postupy. Někteří zůstávali stále ozbrojeni, případně změnili způsob spaní, aby nebezpečí útoku snížili.
Počátkem 70. let si americká vláda uvědomila ničivé dopady odporu proti válce ve Vietnamu. Když v roce 1971 navštívil Vietnam ministr obrany Melvin Laird, byl prý „šokován a zdrcen“ úrovní morálky, kterou viděl na místě. Protože viděl, že pozemní síly nejsou ve stavu, v jakém by měly být, začaly USA požadovat více leteckých úderů.
Situace ve Vietnamu měla vliv na myšlení prezidenta Richarda Nixona a špatná morálka ho údajně přiměla k větší snaze urychlit ukončení války. V roce 1973 USA formálně ukončily provádění odvodů.
Zdroj: .warhistoryonline
