10. 2. 2018 Kosa zostra čili
V úterý 6. února se ve sněmovně sešli zástupci ANO, SPD, KSČM a Pirátů, aby se na pracovní schůzce shodli na tom, že obecné referendum by mělo být závazné. Po jednání to řekl předseda SPD Tomio Okamura. Strany se v některých otázkách dále rozcházejí, nejvýrazněji v tom, čeho by se mohlo referendum týkat.
ANO podle Heleny Válkové trvá na tom, že by mezi otázky položené v plebiscitu nemělo patřit vystoupení z EU. Strany budou v diskusi o referendu pokračovat příští týden. Tolik asi to nejdůležitější ze zprávy, kterou si můžete na odkazu přečíst celou. Co mě zaujalo? SPD má dvě silná témata. Jednak bezpečnost Evropy a za druhé prvky přímé demokracie. Vůči veřejnosti se SPD prezentovala heslovitě:
PROSAZUJEME PŘÍMOU DEMOKRACII A SVOBODU – UŽ NIKDY O NÁS BEZ NÁS
Prosazujeme přímou volbu a odvolatelnost politiků
Zákon o referendu
Zkusme překousnout některá zjevně chybná tvrzení (v SPD totiž přímá demokracie není) a zastavme se jenom u zákona o referendu. Přes velmi obezřetný postoj k Tomio Okamurovi pokládám jeho mocenský tlak, daný rozložením sil ve sněmovně, za užitečný. Pokud se obecné referendum stane legálním politickým nástrojem lidu, pak je to sice první, ale veliký krok k tomu, aby se politici stali – tak jak to má být – jeho služebníky. Referendum česky také všelidové hlasování, je rozhodnutí všech občanů nebo i všech obyvatel v otázkách zákonodárných nebo výkonných. V mnoha demokraciích jsou taková rozhodnutí pro volené reprezentanty a státní správu závazná a právo na referendum je zakotveno v ústavě. Příkladem je Švýcarsko a Lichtenštejnsko, ale i většina států USA, částečně Irsko, všechny spolkové země Německa nebo Itálie či Rakousko. Oporu v ústavě má ale i například místní referendum v Polsku!
Základní otázky jsou podřízeny rozhodnutí občanů v povinném referendu. Např. referenda o schválení tzv. ústavy EU se v té či oné formě konaly v řadě členských zemí EU, přičemž občané Francie a Nizozemska v létě 2005 její návrh odmítli, čímž její ratifikace skončila. Právě osud Ústavy EU je symptomatický pro vyjádření ODS, která zákon o obecném referendu odmítá jako celek.
„K parlamentní demokracii našeho typu institut obecného referenda nepatří. Je to věc, která problematizuje politickou odpovědnost, která neumožňuje dobře rozhodovat o složitých otázkách,“
řekl v úterý předseda strany Petr Fiala. Referendum podle něj patří do nižších úrovní politiky, například při rozhodováních v obcích. ODS se podle něj nebrání ani speciálnímu referendu ke klíčovým otázkám jako přijetí eura, takové referendum se ale vždy vyhlašuje konkrétním zákonem pouze k dané otázce. Proč prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M., vědec, bývalý úspěšný rektor Masarykovy univerzity v Brně, nemluví pravdu, respektive jí manipuluje odvoláním na složité otázky. Nikdy a nikde na světě se referendem neřeší složité otázky, ale jenom otázky, na které lze odpovědět ANO či NE. Poučil se snad u Jea-Claude Junckera, který prohlásil (podle Reuters)
„Když je to už vážné, musíte lhát.“
Chce snad bývalý akademik Petr Fiala chce tvrdit, že vlády spolkových zemí v Německu jsou neodpovědné či alibistické? Vždyť takových zemí je okolo nás habaděj a kdo to nevidí musí mít hodně pevně stisknutá víčka nebo musí být slepý a hluchý současně. Skutečný důvod proč ODS zákon o obecném referendu odmítá je tedy pravděpodobně jiný. Politici obecně, nejen v ODS, nechtějí zrušit moc jako privilegium vyhrazené jenom pro ně. Ať již vlastní moc či teprve usilují o její získání, chtějí, aby zůstala zachována jako jejich výhradní vlastnictví, které slouží k vlastnímu prospěchu. Uvnitř každé politické strany probíhá proces tzv. oligarchizace, popsaný jako „železný zákon oligarchizace politických stran.“
Tento zákon říká, že vedení každé politické strany se odtrhne od svých členů na základě ovládání stranických zdrojů informací, peněz, administrativního aparátu apod., ale rovněž na základě psychologického zvyku členů přijímat vedení vrcholových představitelů i dalších vlivů. Uvnitř této kasty zuří boj o přístup k moci a finančním zdrojům obce, kraje a státu, avšak navenek jsou jednotní ve své snaze udržet si moc jak nad členy své vlastní strany, tak nad všemi ostatními občany. Aby toho dosáhli, musí investovat enormní prostředky do volebních kampaní a propagace sebe sama. Malá skupina profesionálních politiků, která získává přístup k nemalým finančním zdrojům, jež však nemůže přímo použít pro své potřeby, i když by to velice potřebovala, se tak stává vítaným terčem zájmu různých „zájmových“ skupin.
Ostatně ODS už zcela nepochybně v minulosti dokázala, že dokáže.
I proto vítám, že se sešly strany, které v případě domluvy mají politickou sílu zákon provést přes vykopané zákopy a různé nástrahy. I tak bude domluva těžká. Strany, které reprezentující rozhodnou většinu se sice shodly na závaznosti referenda, ale u podpisů pro vyvolání referenda se mluví o naprosto nereálných číslech 500 000 až 700 000 podpisů. To by znamenalo, že celé vyjednávání je opět jenom divadélkem a nikoliv politickým úmyslem sloužit občanům.
Podíváme-li se ke kvalifikovaným učitelům, to jest do Švýcarska, vidíme hned celou řadu rozdílů, které ale můžeme zredukovat na dva zásadní. Především nemají jedno jediné referendum na všechno, ale obligatorní (povinné) referendum o změně ústavy; fakultativní (nezávazné) referendum o přijetí zákona; lidová iniciativu o částečné revizi ústavy; fakultativní finanční referendum; administrativní referendum; referendum o konvencích; lidovou iniciativu pro přijetí zákona a lidovou iniciativu pro administrativní rozhodnutí.
Pomineme-li fakultativní referenda, která mají jen poradní charakter, vidíme, že zbývají taková, kde se občané vyslovují k zákonům a to i tam kde již vyjádřily politické elity souhlas nebo konsenzus. Politická opozice, skrze referendum, může znovu nastolit jakoukoli ožehavou otázku a tím se stát iniciátorem nového kola jednání, která jsou již uzavřena politickým kompromisem. A potom taková, kdy se koncept vzešlý z lidové iniciativy a přijatý v referendu přepracovává do podoby zákona. Já, pro přehlednost, nazývám to, kde se občané vyjadřují k zákonům, lidovým vetem, zatímco v druhé případu, kdy občané něco sami navrhují, nechávám název referendum.
Tedy případné lidové veto odsunuje platnost každého zákona minimálně o 100 dnů. Pokud se zákon setká s odporem musí sedmičlenný přípravný výbor sebrat ve lhůtě 100 dní podpisy 1 % oprávněných voličů. U nás to činí 85 000 ověřitelných podpisů a referendum o platnosti zákona musí být vyhlášeno do 1 roku od schválení zákona (u nás oběma komorami parlamentu). V druhém případu, to jest v případě lidové iniciativy ke vzniku zákona, má registrovaný přípravný výbor 18 měsíců na sběr podpisů 2 % oprávněných voličů. U nás to tedy činí 170 000 ověřitelných podpisů. Referendum musí být vyhlášeno nejdéle 57 měsíců (4 roky 9 měsíců) od registrace návrhu a parlament má právo v této době vypracovat protinávrh. Čtyři týdny před referendem je vláda povinna rozšířit do každé rodiny důvody pro a důvody proti. Myslím, že každý na první pohled vidí, že se jedná o dva velmi rozdílné nástroje i když v obou případech rozhoduje lidové hlasování.
A také ze Švýcarské praxe vidíme, že čísla jsou dobře volena tak, aby se tyto nástroje nemohly zvrhnout ve frašku. Moc bych se přimlouval, aby jako první bylo u nás uzákoněno to rozumně definované lidové veto. Už jenom proto, že by pravděpodobně učinilo zbytečným tolikrát prosazovaný zákon o lobbingu.
Nástroje přímé demokracie, kterými bychom chtěli doplnit zastupitelský systém jsou u nás na rozdíl od okolních zemí důsledně potlačeny. Existují vlastně jenom virtuálně. Ústava celostátní referendum předpokládá, ale jeho úpravu svěřuje výhradně ústavnímu zákonu. Zatím nikdy (uvidíme jak letos) nedošlo k politické shodě na ústavním zákonu, který by konání referenda na celostátní úrovni umožnil. Prvním a zatím posledním celostátním referendem bylo referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii, pro které byl vydán ústavní zákon ad hoc, na další případy neaplikovatelný. Přesně podle představ ODS. Na nejnižší regionální úrovni (místní) fungují referenda již od roku 1992, na vyšší úrovni (krajské) od roku 2011. Referendum se může konat pouze o otázce spadající do samostatné působnosti obce nebo kraje, nelze jej konat například o rozpočtu nebo o odvolání zvolených zastupitelů. Potom je tu petiční „právo.“ Já bych jej raději nazval právem přednést poníženou supliku. Petice totiž představuje možnost občana obrátit se na státní orgán s dotazem, návrhem či stížností. Orgán je povinen petici přijmout a do 30 dnů písemně odpovědět. Zákonem ale není stanovena sankce při nečinnosti orgánu, petice proto není nijak závazná a v podstatě to právo znehodnocuje.
Ještě jednu zásadní připomínku. Jestliže se nějakým zázrakem povede politiky donutit, aby opravdu schválili použitelný nástroj proti sobě (proto tomu příliš nevěřím), tak zcela nezbytnou podmínkou jeho užití v praxi se ukáže mnohokrát zdůrazňovaná transparence veřejné správy a veřejných prostředků. Jestli má existovat skutečná občanská společnost a nikoliv její různými vnějšími a dokonce i zahraničními vlivy pokřivená karikatura jako dnes, musí mít občané možnost vidět politikům pod ruce. Jakkoliv je již ve Spojených státech demokracie rozhodnutím soudce NS Anthony Kennedyho, který uznal rovnost korporací s občany doslova „odkecaná,“ její formální nástroje včetně transparence tam bezchybně fungují, což dosvědčuje i to, že například Nulandová musela na veřejném slyšení před Kongresem obhájit 5 miliard dolarů investovaných do Majdanu.