Kdo, kdy a jak ji napíše?
Čtení o introspekci a sebeklamu mi připomnělo dva covidové roky.
Na jejich zhodnocení je ještě brzy, vše je příliš čerstvé a v živé paměti, kromě toho se na podzim můžeme v tom hrozivém kolotoči karantén, testů a očkování ocitnout zase.
Ale já doufám, že nějaká sociologicko-psychologická studie, seriózní a rozsáhlá, později vznikne. Bude muset odpovědět na závažné otázky.
Co se to tady po ty dva roky dělo?
Chovali jsme se správně, nebo špatně?
Racionálně, nebo iracionálně?
Sama nevím, ale zachytím zde jen některé své první úvahy nad tímto problémem.
Myslím, že celá společnost podlehla strachu – strachu z neznámé situace, strachu z neviditelného viru, strachu ze smrti a také částečně strachu z odpovědnosti.
To nemusí být vůbec špatně, je to naopak přirozená reakce, mechanismus, který nás chrání právě v situacích, kdy čelíme něčemu neznámému nebo nebezpečnému.
Ale ten strach vygeneroval společenskou poptávku po „odbornících“, kteří nás v něm budou utvrzovat, případně přinášet nějaká, byť jen zdánlivá „řešení“.
Vzpomeňme na šílené vize profesora Flegra, který se provinil na mnoha duších šířením naprosté paniky, zaštítěné jeho titulem.
Vzpomeňme na neustálé volání po „tvrdých lockdownech“, které prý vše rychle vyřeší – jak to dopadá, bylo nedávno ověřeno experimentálně v Šanghaji.
A kdo si dnes vzpomene na hysterii „datového vědce“ Petra Ludwiga? Pamatujete si na video, které v počátcích koronavirové krize kázalo, jak jsme ji tady v České republice zvládli díky rouškám? Následný vývoj ukázal, že šlo pouze o korelaci, nikoliv kauzalitu, ale co jsme z toho vyvodili?
Na druhou stranu, lékaři, kteří přímo v terénu léčili pacienty s virem, lidé s odpovídajícím vzděláním a dlouholetými zkušenostmi z praxe, kteří všeobecnou hysterii mírnili, byli označeni za dezinformátory a vytlačováni z veřejné diskuse. A proč? Možná proto, že nevycházeli vstříc poptávce po tom, co lidé chtějí slyšet?
Samozřejmě určitá část společnosti, která strachu podlehnout nechtěla a přitom je náchylná ke konspiračním teoriím, se pak ocitla na téže názorové straně jako lékařské kapacity a seriózní vědci, což veřejnou diskusi ještě více rozmlžilo.
Touha společnosti po úlevě se potom promítla do kampaně „Tečka“, která – jak se brzy ukázalo – vůbec žádnou tečkou nebyla. To nebránilo ani veřejnoprávním médiím tvrdit i poté, co to bylo vyvráceno, že doklad o očkování je „potvrzením o bezinfekčnosti“.
Celé dva roky nás provázela dlouhá řada sebeklamů, zkreslení a chybných úsudků.
Snad se jednou nějaký badatel tohoto problému ujme a věnuje svůj čas a znalosti na jejich popis, analýzu, pojmenování příčin a hlavně – poučení do budoucna.
Nebo to příště bude stejné?
The post Reflexe covidového věku first appeared on .
