1. 2. 2013
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
Henry Kuttner napsal vynikající povídku “Zuřivost” (“Fury”) ve které alegorickou formou rozebírá volbu trvale stojící před každým složitým společenstvím – uváznout v hédonismu a pohodlí obvyklého, spořádaného života, nebo se neustále hnát k dalším a dalším hranicím vesmíru.
Fantastický svět Venuše vyobrazený Kuttnerem, ve kterém společnost řídí kasta Nesmrtelných (skutečně nesmrtelných – žijí celá staletí a proto nemají kam spěchat), světa ve kterém se společnost beznadějně krčí v pohodlných a bezpečných podmořských kopulích-městech, přenechavše kontinenty Venuše smrtelně nebezpečné flóře a fauně planety, svět naprosto závislý na vyčerpatelném jaderném palivu – koriu (směs uranu a thoria), svět který nemá budoucnost.
Protože zastavení pokroku vždy znamená odmítnutí budoucnosti ve prospěch nekonečného prodloužení současnosti. Což vždy znamená postupný, leč neúprosný příchod Druhého termodynamického principu.
A tak, jak ve světě “Zuřivosti”, tak ve vesmíru “Světa Smrti” Harrisona, který byl v mnohém napsán podle šablony “Zuřivosti” – tak i ve skutečném světě nikdy nenastává definitivní konec dějin. A dokonce i když si Nesmrtelní přejí stabilní svět, i když Nesmrtelní nemají kam spěchat – historie má vždy své vnitřní zákony nepodléhající ani Nesmrtelným, ať už se ve svém konkrétním ztělesnění nazývají jakkoliv – šamani, zednáři, templáři, ZOG nebo Světová vláda.
První se otázkami závislosti mezi postupným vývojem společenství a infrastrukturou, která tento vývoj umožňuje, zabýval Arnold Toynbee ve své klasické práci “Studium dějin” (A Study of History).
Arnold Joseph Toynbee (1889-1975)
První si povšiml toho, že často krach nosné infrastruktury po období “věčného míru” a “absolutního klidu” nevyhnutelně vyvolal následnou destrukci všech, zdálo by se ideálně rovnovážných a zkombinovaných společenství.
Toynbee si jako první při svém zkoumání postavil jednoduchou otázku: “Jsou pro vznik civilizace nutné příznivé přírodní podmínky?”. A dal na ni v podstatě paradoxální odpověď: “Ne, příznivé životní podmínky nenapomáhají ani vzniku, ani rozvoji civilizací”.
Samozřejmě, v hlubokém dávnověku, disponujíce pouze velmi nedokonalými výrobními nástroji, lidé velmi silně záviseli na okolním prostředí, a jestliže jim kladlo příliš velké překážky, pak to katastroficky zpomalovalo jejich rozvoj.
Takové případy byly probrány jiným popularizátorem dějin civilizací Jaredem Diamondem v jeho knize “Osudy lidských společností: střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel v historii”.
Zabývaje se historií různých ostrovů Oceánie došel k závěru, že civilizační úspěchy na těchto ostrovech jednoznačně korelovaly s dostupnými zdroji. Na jižních, nejdrsnějších z ostrovů Oceánie mohla vzniknout maximálně společnost lovců a sběračů, na větších ostrovech vzniklo primitivní zemědělství, kdežto největší a nejbohatší ostrovy (Nový Zéland a Havaj) umožnily vznik protostátů na svém civilizačním “políčku”.
Nicméně, Jared Diamond vždy zdůrazňoval, že ostrovy Oceánie mají velmi omezené zdroje, a že každá analogie mezi ostrovany a kteroukoliv z kontinentálních civilizací připomíná analogii mezi jízdním kolem a plnou parou jedoucím nákladním vlakem. Obojí má kola, ovšem následky srážky jsou pro každého zcela jiné.
Proto, když přechází od Oceánie k porovnání Ameriky a megakontinentu Eurasie, dochází Diamond k závěru, že většina civilizačních objevů byla učiněna právě v Eurásii – megakontinentu, na kterém je podle názoru téhož Diamonda “možné vše”, co se dělo, děje se a díti se bude na světě v budoucnosti.
Podle Diamondova názoru si složité společnosti mohou vybrat, zda umřít nebo ne. Ale ne všechny mají tuto možnost.
Ovšem podle Toynbee (a v tom je s ním Diamond solidární) vznik civilizací neprobíhá nikdy v ideálních podmínkách. Naopak, vždy je provázeno krutými útrapami doprovázejícími změnu obvyklého způsobu života. Aby dokázali dát důstojnou odpověď na výzvy, před které byli postaveni, museli lidé hledat nová řešení, zdokonalovat přírodu i sebe samé.
Mnohé civilizace Starého Světa se zrodily v údolí řek. Veliké řeky starověku – Tigris a Eufrat, Nil, Indus, Jang-c’-ťiang a Žlutá řeka – hrály v životě těchto civilizací tak velkou roli a tak pevně určovaly strukturu starověkých společností, že tyto civilizace jsou také nazývány civilizacemi řek neboli aquadespociemi.
A skutečně, úrodná půda v deltách a údolích řek rozhodně napomáhala rozvoji zemědělství. Kromě toho, řeky spojovaly různé oblasti státu v jeden celek a umožňovaly obchod uvnitř státu i s jeho sousedy. Ovšem využívat všechny tyto výhody vůbec nebylo jednoduché. Dolní toky řek byly většinou blátivé a o kousek dál již byla půda vyschlá žárem a stávala se polopouští. Kromě toho se koryto řeky často měnilo a záplavy ničily pole a osevy. Bylo zapotřebí koordinované práce mnoha lidí, nezřídka úsilí celých pokolení, aby se z této vrtošivé krajiny stal kvetoucí sad.
Teorie “výzva-odpověď” byla zformulována právě Toynbeem: každé přírodní prostředí už jen faktem své existence představuje výzvu lidem, kteří jsou nuceni vytvářet umělé prostředí bojujíce s přírodou a přizpůsobujíce se ji.
Toynbee velice výstižně napsal: “Výzva podněcuje k růstu… příliš příznivé podmínky zpravidla vyvolávají návrat k přírodě, zastavení jakéhokoliv růstu”.
Tak se ve specifické geografické situaci vyvíjela Fénicie, Řecko a Řím – přímořské civilizace. Zemědělství zde, na rozdíl od mnoha východních civilizací, nevyžadovalo zavlažování, ovšem umístění na poloostrově bylo další výzvou přírody. Výzva byla přijata – a odpovědí na ni byl vznik mořeplavby, která hrála v dalším životě těchto civilizací mimořádně důležitou roli.
Existují tedy dvě základní cesty – v případě Oceánie se lidé smířili s omezeními danými přírodou, v podstatě odmítli civilizační výzvu, kdežto v případě Eurasie a Ameriky – se lidé vydali cestou civilizace, uměle pro sebe rozšiřujíce hranice možného.
Při tom, čím tvrdší je obklopující ji skutečnost – tím složitější a rozsáhlejší úkoly musí civilizace řešit v průběhu neustálého odporu obklopující ji přírody.
Každá další etapa rozšiřování hranic možného vyžadovala od civilizace kvalitativní skok v její vnitřní struktuře a v jí stvořeném umělém životním prostředí.
A zde se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu. Sám o sobě skok vyrůstá zevnitř. Výzva přírody nachází odpověď uvnitř civilizace. Ale vlastní povaha odpovědi je dána právě civilizací, nikoliv jí obklopující přírodou. Civilizace je – subjekt, příroda – objekt. Civilizace je aktivní, příroda pasivní. Civilizace výzvu přijímá – nebo odmítá. Tedy, podle všech příznaků se civilizace chová jako živá bytost, ale fakticky (formálně) jí není.
Ovšem věda otázku existence takovýchto “živých neživých” systémů prozkoumala již dávno. Autorem koncepce takovýchto systémů je belgický vědec ruského původu Ilja Romanovič Prigogine, který do termodynamiky zavedl pojem dissipativní struktury – otevřeného systému, který žije daleko od svého termodynamického rovnovážného stavu s obklopujícím ho prostředím.
Ilja Prigogine. Právě on odpověděl na otázku, kam běží Červená královna .
Právě na paradoxální chování dissipativních struktur narazil Ludwig Boltzmann, když se na konci svého života pokoušel postavit přímý most od ideálního plynu a jeho entropie k biologii, dospěl však k protikladu – vše živé se v průběhu celého svého života všemožně snaží zmenšovat svoji entropii. Tedy živé – to není ideální plyn, který konverguje ke stavu s maximální entropií, všechno živé naopak – míří směrem ke stále méně a méně pravděpodobným, stále více a více nepřirozeným termodynamickým stavům. Prigoginovo zkoumání dissipativních struktur se zpočátku týkalo čistě chemických a fyzikálních systémů, ale později objevil, že existuje velmi široká třída nerovnovážných termodynamických systémů, které, za určitých podmínek, vstřebávajíce hmotu a energii z okolí, dokážou udržovat svoji strukturu a za určitých podmínek – provádět kvalitativní skok k vyšší složitosti.
Právě pomocí závěrů teorie Prigogina lze přesně definovat, zač stojí ta která civilizace. A jestliže sám Prigogine raději zůstával na jemu blízkém fyzikálně chemickém poli, i když ke konci života se nechal slyšet, že jeho teorie dissipativních struktur se “nevyhnutelně dostává do těsné analogie též se sociálními jevy, a dokonce i s historií”, pak již v 90tých letech minulého století, nezávislá diskuse o aplikovatelnosti nerovnovážné termodynamiky na problémy vývoje civilizací byla v plném běhu.
A tím se dostáváme k nejnovějším pracím o dynamice dějin.
Kanadský vědec Thomas Homer-Dixon publikoval v roce 2006 práci “The Upside of Down” (Což by se dalo přeložit jako “Světlá stránka průšvihu”) ve které jasně ukázal roli energie v úspěchu toho či onoho sociálního organismu, toho či onoho civilizačního hegemona.
Thomas Homer-Dixon
Tento “entropicko-energetický” přístup představuje poněkud jiné čtení historie než standardní teorie formací “jeskyně-otroci-zemědělci-dělníci-komunismus”, protože přímo spojuje humanitární koncepce s vlastním tělem a krví materiální ekonomiky a fyzikálních zákonů působících nejenom na lidská společenství, ale i na živou hmotu obecně.
Takže okřídlené rčení o jakémsi Vůdci, který “převzal zemi s rádlem a předal s atomovou bombou” popisuje formační zlom ve společnosti lépe, než všelijaké otázky Velkých a Slavných revolucí, v jejichž důsledku však společnost stále vězí v existujícím technologickém, výrobním a sociálním řádu.
Dixon při svém zkoumání vyděluje několik základních etap rozvoje civilizací.
Vyvozuje, že všechny velké civilizace se opíraly o nějaký základní energetický zdroj, na kterém byly absolutně závislé. V tom totiž spočívá základní vlastnost dissipativních struktur – bez neustálého přítoku energie zvenčí velmi rychle degradují a rozpadají se.
Všechny aquadespocie a přímořské civilizace starověku, včetně slavného Říma, se opíraly o rozptýlenou sluneční energii a její koncentrovanou část – představovanou hlavně s pomocí Slunce vypěstovaným zrním.
Další etapa vývoje začala, když Španělé, Portugalci, Francouzi a Holanďané dokázali “osedlat” energii větru, spádu vody a domácích zvířat – koní.
Využívání této energie dovolilo pozvednout na kvalitativně novou úroveň jak výrobní sektor ekonomiky (vodní a větrné mlýny, dodnes používaný postroj), tak možnost expanze v prostoru (plachetnice vytlačily galéry a těžká jízda vybavená moderními sedly a třmeny vytlačila pěší římské legie).
Jako další převzali civilizační štafetu Angličané, kteří, v důsledku nedostatku dřeva a absence velkých řek na svém ostrově, byli nuceni (výzva, opět výzva) přejít na využívání uhlí a založili celý průmysl parních strojů, jejichž dokonalostí se dodnes těší fandové steampunku.
Další v řadě byli Američané, kteří jako první dokázali masově využívat ropu – tuto krev i pot současné ekonomiky.
Právě naftou, coby komfortnější energii, “vyřídili” Američané Angličany. Ztráta kolonií, Bretton Woods, Sorosův útok na libru – to všechno teprve přijde, to všechno začalo tím, že ropa porazila uhlí.
Dým prohrál, topiči prohráli, uhlí prohrálo. Terrorists Oil wins.
Vzniká otázka, na jakém zdroji prvotní energie bude postaven postropný svět? Ropa dochází, což je nepříjemná, leč přesto realita.
Navíc, kromě ceny prvotní energie vyjádřené penězi, existuje ještě jeho energetická cena – EROEI, a s ní všechny ty “cenové čtverylky” a “dotační tanečky” dlouho neprotancuješ. Nová ropa Severní Dakoty, ropné písky Kanady a těžká ropa Orinoka přece jenom vypadají poněkud vybledle ve srovnání se starým dobrým černým zlatem Texasu a Arabského poloostrova.
Proč se ale současný “ropný hegemon” tak úporně drží dokonce i té absolutně nevýhodné ropy? Proč Holandsko a Francie historicky doháněly Anglii ve “světě uhlí a páry”, proč Anglie nestíhala za dieselovou bitevní lodí jménem USA?
Odpověď je jednoduchá i složitá zároveň. Příslušný energetický hegemon je většinou již příliš dobře integrován v procesech získávání a využívání svého “oblíbeného zdroje energie”. Takže každá změna je pro něj – něco jako smrt.
Dixon o tomto problému každého hegemona výstižně píše ve své práci:
“Energetický hegemon vládnoucí světu je vždy integrován do existujícího systému příliš hluboce na to, aby dokázal rozpoznat změny, o včasné reakci na ně ani nemluvě. A proto také ve světě vždy existují “riskéři” kteří jsou dostatečně motivovaní riskovat všechny své zdroje v agresivním rozvíjení následujícího zdroje energie. Úpadek ropy jako hlavního světového zdroje energie bude mít velmi hluboké dopady na všechny aspekty amerického života v nastupujícím století. Půjde o fázový posun tektonické úrovně.”
Celkově vše odpovídá postulátům nerovnovážné termodynamiky a teorii krize. Zázračná potrava – tráva.
Naftoví dinosauři jsou stále ještě pány života a smrti, ale Foxteriér soudného dne pomalu dospívá v Medvěda s jaderným metabolismem.
No a kdo si chce vykopat zemljamku v lese svou personální noru – ten tak i zůstane Myší v novém, podivuhodném světě.
Převzato z ostrova Janiky.
