Přestože rock’n’roll a intelektuální pravice stály na opačných pólech, spojoval je odpor k zavedeným pořádkům a obdiv ke svobodě. Dnes, kdy osmdesátileté rockové hvězdy vzbuzují leda nostalgii seniorů, převzala roli rebelie politika. Zaměnili jsme černou rtěnku a stříbrné šperky za nebezpečné společenské experimenty.
Rebélie v rytmu pravice
Ať to zní jakkoli podivně, rock’n’roll je dvojče konzervativního hnutí. Zrodily se ve stejné době. Právě v roce, kdy se rocková píseň poprvé dostala na vrchol žebříčku hudebního časopisu Billboard – byla to skladba „Rock Around the Clock“ od Billa Haleyho –, založil William F. Buckley Jr. konzervativní časopis National Review. Rok 1955 byl pro „Billy“ výjimečný.
Mezi velké hity léta 1957, kdy se časopis Modern Age poprvé objevil v novinových stáncích, patřily skladby „All Shook Up“ od Elvise Presleyho a „That’ll Be the Day“ od Buddyho Hollyho. Rebélie teenagerů a renesance americké intelektuální pravice měly skutečně několik společných rysů. Oba se bouřlivě vzpíraly zavedeným vkusům a názorům: Buckley a Russell Kirk dráždili nervy liberálů zastávajících konsenzuální názory, jako byl Arthur Schlesinger Jr., stejně jako Elvis iritoval rodiče svých posluchačů. Pro tehdejší autority se oba tyto jevy jevily jako projevy naprosté nezralosti – což rock bezpochyby byl.
Šedivění žánru a ztráta identity
Dnes jsou rockoví fanoušci a hudebníci zralí v jiném smyslu – jsou staří. Naposledy se rocková kapela dostala na vrchol žebříčku Billboard Hot 100 před dvaceti pěti lety, v závislosti na tom, jak klasifikujeme určité crossoverové skupiny, které se na prvním místě umístily ještě před… patnácti lety. Rolling Stones stále nahrávají, ačkoli většina členů skupiny má kolem osmdesáti. Jsou dnes tváří rock’n’rollu stejně jako v 60. letech, jenže nyní je ta tvář hluboce vrásčitá. Nikdo z novějších umělců není slavnější.
Mladí konzervativci jsou možná ještě méně nakloněni než ti starší k tomu, aby lamentovali nad úpadkem a pádem rocku – koneckonců to není hudba jejich mládí, ale generace jejich rodičů či prarodičů. Nostalgie, kterou k tomuto žánru cítí baby boomers a generace X, u Američanů mladších třiceti let a u většiny těch mladších padesáti let chybí. Ačkoli William F. Buckley měl sám raději Bacha než Beatles – hrál na cembalo a jako znělku pořadu Firing Line používal Braniborský koncert č. 2 F dur –, byl si vědom významu rocku v kultuře dvacátého století a v roce 2001 o něm napsal román Elvis in the Morning.
Rock byl výrazovým prostředkem svobody, stejně jako poválečný konzervatismus, byť šlo o svobodu téměř čistě dionýskou. I tak však měl antikomunistického ducha, bez ohledu na to, jak levicově smýšlející samotní hudebníci mohli být. (A někteří z nich, poté co zjistili, kolik daní budou muset zaplatit z vydělaných milionů, brzy našli něco, v čem se mohli shodnout s Ronaldem Reaganem a Margaret Thatcherovou.)
Rock’n’roll symbolizoval vše „cool“ způsobem, kterému se ani Hollywood nemohl vyrovnat: mládí, sex, rebélii, individualismus, nebezpečí, autentičnost. Sliboval obyčejnému klukovi cestu ke genialitě, bez vzdělání či výhod plynoucích z bohatství. A v demokratické kultuře, kde jsou muži i ženy přecitlivělí na oblibu veřejnosti, sliboval povznesení. Fantazie o rock’n’rollovém životě inspirovala miliony mladých nejen Američanů, kterým byl předurčen život u montážní linky nebo v kancelářských kójích. Rockové subžánry a módní kultury, které je doprovázely, dokonce na chvíli poskytly teenagerům jejich osobní identitu – jako punkům, gothům, metalistům nebo prostě fanouškům toho či onoho umělce. Na pár let v dospívání byl smysl života spjat s hudbou a oblečením.
Místo kytar podcasty
Ať už to bylo jakkoli mizerné, to, co přišlo poté, je ještě horší. Populární kultura 20. století je vyčerpaná, přesto pokračuje, a to nejen v podobě rocku pro seniory, ale i v nekonečné řadě filmů založených na desetiletí starých komiksových předlohách. Nový film o Spider-Manovi může vydělat miliardy dolarů a takové filmy mají bezpochyby své závislé fanoušky. Žádný teenager však z tohoto produktu nečerpá osobní identitu ani smysl. To už nedokáže ani hudba, ani filmy – místo toho to dělá politika.
Dnes jsou cool a provokativní političtí podcasteři; jsou hlasem autenticity a nebezpečí, divocí a nepředvídatelní, zábavní, ale zároveň jedinečně vážní v tom, na čem záleží nejvíc – v boji žít pro něco. Módní kulty založené na hudbě, které kdysi říkaly dospívajícím dívkám, aby nosily černou rtěnku a stříbrné šperky, aby byly opravdu samy sebou, ustoupily kultům identitární politiky, které říkají ovlivnitelným duším, aby si změnili pohlaví na svém těle, aby byli sami sebou. V rockové kultuře jistě také docházelo k stírání hranic mezi pohlavími, což ale nevedlo k vlně fyzického mrzačení mladých, jakou způsobila transgenderová ideologie.
Mick Jagger byl příšerným vzorem; Hasan Piker, levicový on-line influencer, je jako životní vzor ještě horší. Přes všechno, čím rock přispěl k patologiím minulého století, jeho konzumenti k němu přistupovali především jako k estetickému fenoménu, nikoli jako k programu pro akci. Politické celebrity mají mnohem hrozivější důsledky, a to jak pro své oklamané stoupence, tak pro společnost jako celek.
Daniel McCarthy je šéfredaktorem časopisu Modern Age, na jehož webu byl text publikován, a specialista na konzervativní myšlení v Heritage Foundation
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
