„Konzervativec současnosti musí být zároveň poslušný i rebel, zároveň loajální i rebelující, tudíž revolucionář i kontrarevolucionář. Musí být poslušný a loajální pravdě, dobru a kráse – proto musí být rebelem proti nepravdě, zlu a ošklivosti.“
Roman Joch, dlouholetý ředitel Občanského institutu, bývalý poradce premiéra Petra Nečase, znalec americké konzervativní pravice a provokativní komentátor politického dění, sebevědomý obhájce Západu a jeden z posledních výrazných antikomunistů, předkládá čtenářům ve své nové knize Na straně svobody své hluboce osobní vyznání o lásce ke svobodě.
A nebyl by to Joch, kdyby své čtenáře nepřekvapil a nevystavil paradoxům. Proč a jak se dostal kníže Metternich mezi státníky svobody? Jak vypadala vlajka Jižního Vietnamu? Co dává smysl tomuto jinak nesmyslnému světu?
Konzervatismus není teorií či ideologií, jak bývá často připomínáno, ve všech svých podobách a variantách si zakládá na zkušenosti, praktičnosti, ukotvenosti v realitě, to však neznamená, že by jeho ideje a argumenty měly být nahodilé či svévolné. A pokud by snad i některý z konzervativních myslitelů na integritu svého myšlení nedbal, ne tak Joch!
Dílo nezapře mysl či duši filosofa, autor se snaží všechny své myšlenky a názory důsledně ukotvit, logicky odvodit, vztáhnout k čemusi známému, uchopit v náležitém kontextu. Jochův přístup je didaktický, zkušenost vysokoškolského učitele mu propůjčuje jednoduchost a srozumitelnost, aniž by byla na úkor kvality či náročnosti. V tomto smyslu je kniha nejen obranou, ale v nejlepším slova smyslu apologetikou, argumentačním obhájením všeho, co autor svým čtenářům k přečtení předkládá. Tedy svého druhu jakési kompendium konzervativního a klasicky liberálního myšlení.
Sklon vsazovat věci do kontextu – nebo možná spíš nevytrhávat je z něj! – považuji za silnou stránku Jochova myšlení. Potřebujeme myslitele, kteří chápou věci v souvislostech a umějí je v souvislostech také uchopit, popsat, vysvětlit, kéž by se takoví prosadili i v praktické politice! Je to koneckonců správná konzervativní antiteze moderního levičáckého ne-myšlení. Ne, my věru nejsme ti, kteří tváří v tvář realitě s revolučním nadšením křičí „fuck context“!
Číst Jocha je radost. I ten, kdo jeho názory zná, zakusí intelektuální rozkoš nad dobře známým tématem, okořeněným neotřelými pohledy, trefnými bonmoty, vtipnými postřehy a komentáři.
A čeho že se kniha dotýká? Z prvních principů (svoboda, přirozený zákon, ctnosti) vyvozuje autor implikace (sociální politika, rodina, neřesti, otázky života a smrti, včetně úvah o trestu smrti, potratech a euthanasii, ale i svobodě slova, diskriminaci a imigraci), aby je vzápětí aplikoval, jak je jeho srdci nejbližší, na bezpečnostní a zahraniční politiku. To vše provází osobními průhledy na vlastní hledání a tázání, jak ty věci vlastně doopravdy jsou.
V druhé části pak autor nabízí krátké, trefné a místy vtipné profily dvaceti osobností – moudrých myslitelů, rozvážných státníků, odvážných hrdinů i geniálních literátů – kteří jednak sehráli roli v autorově vlastním hledání – a kteří patří k oněm obrům, na jejichž ramenou dnes stojíme. Joch k nim není nekritický, je si vědom slabin i omylů v teorii i praxi mnohých z nich, přesto zůstává loajálním a optimistickým Zápaďanem.
A mezi tím čtenář nalezne defilé deseti vlajek, nesoucích barvy států či institucí, které jsou Jochovi drahé a symbolizují mu svobodu – svobodu v různých časech a v různých podobách, svobodu, hodnou obhajoby a lásky. Některé z nich svou svobodu ztratili, některé ji ještě drží – nechť je jsou jim varováním příběhy těch prvních…
Nelze se vyhnout srovnání s předchozím Jochovým konzervativním „kompendiem“, jímž byla kniha Vzpoura proti revoluci 20. století z roku 2003. Uplynulo třiadvacet let – a Joch, zdá se, své myšlení příliš nezměnil. Stále je oním dobře naloženým obhájcem Západu, který je mu v ideálu ztělesněním toho nejlepšího, a jeho obhajobu stále spatřuje v „rozumné“ kombinaci konzervatismu a klasického liberalismu.
Joch se nezměnil, jenže svět kolem se změnil. „Pozdní čas si vybral pro svou knihu“, řečeno Tolkienovými slovy. Západ se změnil, ve svém úpadku ušel další kus cesty. Ano, Joch zůstává kontrarevolucionářem, vymezuje se proti levicovému progresivismu (čelí mu jako vždy, s ironickým úšklebkem), považuje jej za nejakutnější ohrožení svobody, avšak vidí jej jako jakýsi útok zvenčí, podobně jako nacismus, komunismus či islamismus.
Přibývá však hlasů, které nejen, že nepočítají s obnovou Západu v dosavadní podobě, které se vážně ptají, co přijde po liberalismu, ale které dokonce přičítají zásadní vady samotnému liberalismu. Dokud byl liberalismus poháněn křesťanským étosem, vytvořil ze Západu nejsvobodnější a nejblahobytnější civilizaci v dějinách. Jenže už jsme za zenitem, liberální projekt vyčerpal zdroje morální i hmotné, na něž spoléhal, aniž by je však jakkoli kultivoval nebo doplňoval. Liberalismus začíná selhávat, protože dosáhl svého cíle, namítají kritikové, za všechny jmenujme politického filosofa Patricka Deneena. Liberalismus se prý stává stále více sám sebou, tím, co byl skrytě od počátku – tedy vzpourou proti přirozenému řádu. Co když je tomu skutečně tak a kořeny dnešní katastrofy lze vystopovat až k zakladatelským mýtům liberalismu, k defektnímu obrazu člověka? Co když idea svobody, sama o sobě ušlechtilá a správná, byla nesprávně filosoficky založena a odůvodněna?
K těmto otázkám Roman Joch ve své knize mlčí. Zde leží moje jediná vážná výtka: Je možné dnes napsat knihu o konzervatismu, aniž by v ní byl zmíněn fenomén Trump? Konzervatismus Donalda Trumpa nepochybně přežije, ale bude to každopádně jiný konzervatismus, něž jaký známe dnes… Napadá mne jediné vysvětlení, proč to Roman Joch dopustil. Že on si tohle téma nechává na novou knihu?
Roman Joch: NA STRANĚ SVOBODY; nakladatelství Bourdon, Praha 2026, počet stran: 224, ISBN: 978-80-7611-358-9
° ° °
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
