Rozbít co je osvědčené | KOSA NOSTRA zostra aneb NAŠE VĚC zostra ! Prostě Kosa zostra!

Rozbít co je osvědčené | KOSA NOSTRA zostra aneb NAŠE VĚC zostra ! Prostě Kosa zostra!

napsal Leo K.

V záplavě událostí na Ukrajině, Předním východě, Africe, v Indopacifické oblasti, v USA atd. nám může unikat nenápadná změna s dosud nepředstavitelným dopadem. Změna významu slov. Jürgen Habermas (německý  filosof a sociolog) má pravdu, když říká, že demokracie je pupeční šňůrou spojená s komunikativním jednáním. Jím představená teorie (Theorie des kommunikativen Handelns) tvrdí, že existují dva druhy jednání – komunikativní a instrumentální. Instrumentální jednání je typické pro případy, kdy potřebujete prosadit svůj bezalternativní pohled či názor – typicky třeba pro reklamu nebo politiku, kdežto komunikativní jednání znamená hledání a nalézání optimálního řešení z většího množství odlišných pohledů na věc. Vlastně to není až tak nový pohled. Věděl to jasně už Orwell, když ve své dystopii 1984 představil „newspeak,“ který má sloužit vládnoucí Straně k tomu, aby občané neměli ani výrazy k vyjádření nesouhlasu s politikou Strany. Ve svém doslovu autor vysvětluje jeho základní principy:

Newspeak nebyl vytvořen pouze k vyjadřování světonázorových myšlenkových postupů vlastních oddaným stoupencům, nýbrž proto, aby znemožnil všechny jiné způsoby myšlení. Záměr byl ten, že až si newspeak všichni jednou provždy osvojí a oldspeak bude zapomenut, stane se kacířské myšlení doslova nemyslitelné, aspoň v té míře, v níž je myšlení závislé na slovech.“

Jedním, v současnosti z nejčastěji citovaných je slovo gender. Přeloženo do češtiny znamená sociální pohlaví. Genderová identita pak je psychologický konstrukt vypovídající o individuální zkušenosti být mužem a/nebo ženou. Je to pocit, do jaké míry se daný člověk cítí být mužem či ženou, které pohlaví je mu okolím přisuzováno a jaké chování a povahové rysy jsou od něj proto očekávány. U nás rozšířenější je používání u mužských projevů adjektiv (např. zženštilý, vojácký, dětský a u žen naopak obrazů např. generál, barbína ap.). Gender vlastně patří do psychologie osobnosti a politizace (přidělená úloha při správě obce) pojmu gender je vlastně vyústěním ad absurdum pojaté individualizace. Kde ve jménu etického egoismu je naší jedinou morální povinností uspokojit vlastní zájem. Prostě individualismus, jenom zabalený do jakéhosi pseudorevolučního hávu, kde je zneužit pojem lidská práva, tedy postoje, který vychází z uznaní lidství jako nejvyšší hodnoty každého lidského života za postoj, který zde znamená cosi jako toleranci. Jenom šťouralům vadí seznam lidských práv a drze se ptají proč něco (např. mít střechu nad hlavou) mezi těmi právy není. Individualizace jinými slovy znamená – místo spolu, žít vedle sebe. Kritičtí intelektuálové jsou sice tolerováni, ale jen za podmínky, že píší a hovoří způsobem, který je pro velkou část populace nesrozumitelný. Zato velká úcta je prokazovaná salónním intelektuálům zapáleně diskutujícím o podružnostech (chci se vyhnout slovu o blbostech). Kde ve jménu odcizení problémy jednotlivce zcela nesmyslně vytlačují problémy většinové společnosti. Proto gender nemůže mít žádnou úlohu tam, kde se jedná o společnost (o obec, o stát). Představa, že gender může vytvářet politické menšiny je nesmyslná z definice a přípustná toliko v „probuzené“ (woke) realitě tripu z psychoaktivních drog. Protože jde o vágní pocit jednotlivce, který se navíc může měnit, je obtížně představitelné, že by mohl přejít do právního sytému.

Nicméně jeho přívrženci se o to zoufale a tvrdohlavě pokouší

– viz pokusy prosadit Istanbulskou úmluvu. Gender tam hraje úlohu trojského koně, který vtažen do města Trojany zahubil. Prohlásíme-li Istanbulskou úmluvu za součást našeho právního systému tak genderem ten systém rozložíme. Nebo se domníváte, že o vině a trestu mohou rozhodovat pocity?
Domníváte se, že o nic takového nejde, že tímhle výkladem problematiku genderu nepřípustně zlehčuji? Přečtěte si část stenografického záznamu schůze Senátu dne 24.1. 2024, kde mluví místopředseda Jiří Oberfalzer:

východiska istanbulské úmluvy. V případě jejích závěrů a závazků si musíme uvědomit, že čeština přirozeně není autentickým jazykem této smlouvy. Z pohledu mezinárodního práva je rozhodující anglická a francouzská verze. Pro naše politické rozhodnutí je tedy klíčový co nejpřesnější překlad. V případě istanbulské úmluvy je to trochu zašmodrchané.

Za posledních 10 let vznikly hned tři překlady, které se liší v jednom bodu, v jedné otázce. Jak přeložit výraz gender? V anglické verzi se vyskytuje 25x. V překladu z roku 2015, který byl součástí návrhu na sjednání istanbulské úmluvy, se pojem gender objevuje celkem 16x. Jinak byl překládán v preambuli, ale v normativním textu je výraz gender důsledně překládán jako gender.

Překlad z roku 2020 se velmi záměrně vyhýbá výrazu gender. Použil ho jen 3x. V článku 3, který definuje pojem gender, tam to nemůžete škrtnout, to dá rozum. V článku 4, kde vedle sebe stojí pohlaví, gender a genderová identita. I tam nemůžete slovo gender nahradit slovem pohlaví. Ale ve všech ostatních případech byl případ gender nahrazen slovem pohlaví. Aktuální překlad istanbulské úmluvy, který nyní projednáváme, se snaží o určitý kompromis, pojem gender využívá jen 8x.

Jsem přesvědčen, že pro pochopení systematiky úmluvy byl ten úplně první překlad nejpřesnější. Překlady z let 2020 a 2023 jsou v jistém smyslu proti samotné podstatě istanbulské úmluvy, která systematicky rozlišuje mezi společenským konstruktem gender na jedné straně a biologickým pohlavím na straně druhé. Když se v aktuálním překladu pojem gender nahrazuje slovem pohlaví, vůbec to nevystihuje terminologii, která už se i v monitorovací praxi posunula dál.

Istanbulská úmluva tedy vnáší do našeho právního řádu pojem gender a genderová identita se všemi konsekvencemi, které to přináší. To je právní fakt, před kterým nesmíme zavírat oči a na kterém nic nemění žádné naše připojené prohlášení. Z hlediska mezinárodního práva je podstatné, aby smluvní strana přijala smluvní závazky ne v té podobě, jak si je sama vykládá, ale tak, jak jsou vykládány v mezinárodní praxi a v souladu s doporučeními monitorujícího orgánu…

Snad se nedá najít průkaznější příklad co newspeak (novořeč) způsobuje. Gender totiž opravdu není pohlaví ve smyslu jak jej tradičně chápeme. Už dnes legendární sexuolog MUDr. Uzel říkával: „Pohlaví máme jen dvě.“ Neexistují cis-ženy a cis-muži. Existují muži a ženy a nepočítaně genderových identit. Jenže může něco tak vágně definovaného být součástí právních norem? A potřebujeme ten pojem vůbec?

Násilí na ženách je projevem historicky nerovných mocenských vztahů mezi ženami a muži

– potřebujete v téhle větě pojem gender? Tak proč se vůbec objevuje? Jaksi automaticky se vnucuje konspirativní představa, že je to práce sociálních inženýrů z nichž nejznámější, odhlédneme-li od státní NED (National Endowment for Democracy je vládní organizace USA, založená roku 1983 se záměrem podporovat demokracii v zahraničí. Je primárně financovaná Kongresem Spojených států prostřednictvím grantů, zprostředkovaných United States Information Agency), je například George Soros a síť jeho OSF (Open Society Fund), která podporuje tisíce „neziskovek.“

Jejich posláním je rozbít ve společnosti staletími prověřené jistoty, které byly respektovány podle hesla: „Co funguje, neměnit!“ a vytvořit tak nové společenství podle jejich představ.

Je těžké rozhodnout zda jde o konspirační teorii nebo pravdivý obraz, ale jiné vysvětlení se hledá jen těžko, protože to zjevně souvisí i s jinými aspekty – viz například, že z genderu jeho příznivci vytvářejí politické menšiny (LBTQ+) nebo se zavedla vysokoškolská gender studia(!) Jako by nestačilo, že se daný jev studuje v psychologii osobnosti. A to říkám přes úctu ke Gerlindě Šmausové (o mrtvých vždy jen dobře), která se o tato studia výrazně zasloužila. Její postoj ovlivněný dlouholetou emigrací perfektně ilustruje následující výňatek z její přednášky Kdopak by se genderu bál:

Gender je symbolem či metaforou, která konec konců má na svědomí i malý podíl žen ve vědách. Takovéto tvrzení by asi narazilo na nepochopení, a proto si dovolím malou odbočku do jiné známé metaforiky, totiž do protikladu pravé a levé, na které si ukážeme jejich obrovský symbolický přesah. Tato polarita se totiž kromě jiného vztahuje na povahově-mentální i morální vlastnosti:

LEVOST označuje: iracionální jednání, mýlit se, mluvit nesmysly, lež, nepořádek, nečestnost, podvod, křivdu, celkem vzato neprávo a úchylky od normy. Její pohybová konotace obsahuje křivost, otáčet se v kruhu, pohyb ve smyslu nestálost, tedy neovládnutou, neřízenou přírodu.

PRAVOST označuje: smysluplně/rozumně/cílevědomě jednat, upřímnost, právo, pravdu, pravidlo, řád, spravedlnost, správnost, spravování/správu, úpravu, celkem vzato NORMU. Její pohybovou konotaci tvoří: rovný, zřídit, řídit, spolehlivost ve smyslu ovládnuté, řízené přírody, tj. kultury.

Levo pravé schéma jako vytesané do kamenných desek desatera! Nepřipadá vám to jako esoterika? Jako hledání diagnózy z pohybu závažíčka na řetízku nad nemocnými údy? Politizace psychologického stavu jednotlivce představují pro společnost stejný podpásový faul jako záměna liberální demokracie za demokracii bez přívlastků, jako lidská práva místo humanity, jako manželství pro všechny místo tradiční rodiny, jako multikulturalismus místo respektu k nekompatibilní kulturám… Jaká představa vede předpokládané sociální inženýry k takovým podlým způsobům? Jde o komplex příčin byť jejich pozadí je jednoduché. Jak řekl náš klasik: „O peníze jde vždy až v první řadě.“ Začalo to tím, že se ztratila levice. Dělníci, ta pěst pracujícího lidu, už nechtěla hrát revoluční sílu. Naopak, toužila se včlenit do společnosti úspěšného konzumu. Maně vzpomínám na Heydricha: „Dejme Čechům nažrat…“ A díru po levici na politickém trhu zacpala „nová levice.“ Co jiného by to bylo? Vždyť historicky to byla levice, která vždy chtěla změnu. Také se jí říká progresivisté. A v čem záleží ta progrese? Ten posun, ta změna? Přece v liberální demokracii jejíž podstatou je ve jménu odcizení útlak většiny a sociální inženýrství. Čtěte:

Skutečně svobodná společnost nesmí jedince v ničem určovat. Má mu jen nabízet možnost utvářet sám sebe bez jakýchkoliv vnějších hranic. Veškerá tradice a všechny instituce jsou od nynějška považovány pouze za maskování utlačivých vztahů dominance. V procesu socializace zajišťované tradičními institucemi tkví totiž jádro odcizení. V zásadě se navrhuje opustit vizi ráje beztřídní společnosti a přejít k vizi ráje ničím neomezované různosti. Společnost (je to potom ještě společnost?) bez centrální autority, bez vertikálního uspořádání a bez utlačivé moci institucí. Tím bude zbavena protikladů, které dřímají hluboko v civilizaci. Stát osvícený doktrínou dobra bude rekonstruovat společnost podle ideálu jinakosti a v boji proti diskriminacím ve jménu ovládaných menšin. Jde o součást pochodu do světa, kde politika bude vystřídána morálkou a občanství v rámci státu všelidskou tolerancí. vlastní zájem je jediným měřítkem morálních rozhodnutí.

Po přečtení tohoto odstavce pravděpodobně porozumíte Pirátům, kteří ve své drtivé většině nezažili obrovské vzedmutí tvůrčích sil v krátké epizodě Pražského jara, kde socialismus chvíli dával smysl, jen mu nebyl dán dostatečný čas k vyzkoušení, jak by se osvědčil. Jenom nevím jestli je to z nedostatku zkušeností nebo z naivity, případně z cynického přesvědčení, že jen oni jsou určeni k vládě. Liberální demokracie si nárokuje morální nadřazenost. Nakonec však jejím zastáncům jde stejně jenom o moc. Protože morálka liberálně demokratických zastupitelů vychází z potřeby uspokojit (až v první řadě) vlastní zájem. A tím zájmem není stav jejich voličů, ale výhradně vlastní moc. Být u toho, kde se rozdělují peníze. Tento rozpor nelze vyřešit a občané jsou si toho vědomi. Vidí politické divadlo. Vnímají politiku jako soutěž ne příliš odlišných soupeřů a rozhodují se pro menší zlo. Současný premiér z Božího dopuštění situaci shrnul ve svém vánočním projevu. Oni jsou koalice pro ty, kteří to zvládli. To, že 80% populace to nezvládla, že lidem drasticky, (historicky nejvíce) klesly reálné mzdy, že nemají na nákupy, že HDP kvůli tomu padá do recese, to je vlastně nezajímá.

Zvládli jsme to a basta.

Jana Michailidu z Pirátské strany zkusila na to upozornit a viděli jsme jak dopadla. V Česku je každý, kdo není tvrdý zastánce neoliberální linie, označen za zastánce komunistické totality. Ti by takto označili i Miladu Horákovou.

Politici u moci tolerují nesouhlas, pokud ani okrajově neohrožuje jejich postavení. Politická opozice není likvidována, může si zcela svobodně vybrat mezi dvěma možnostmi. Jestliže dává záruky, že se v případě svého zvolení bude chovat stejně jako ti, kdo dosud vládnou, bývá tolerována. Její zásluhou jsou bezmocné vrstvy posilovány v iluzi, že jejich zájmy přece jen někdo hájí. Pokud by naopak opozice chtěla představit skutečnou alternativu k liberální demokracii a dožadovala se demokracie autentičtější, je prohlášena za hrozbu demokracie jako takové. Ve spolupráci s médii učiní vládnoucí strana či strany z takové opozice projev extremismu, hrozbu pro naše hodnoty, pátou kolonu usilující o rozklad země v cizím zájmu. Nejspíše v ruském nebo čínském. Jestli si ale někdo má slova vykládá tak, že Babiš a Fiala jedno jsou, uráží nejen Babiše ale hlavně jeho 30% preference. To je blokační množství a jestli v blížících se volbách chcete nějakou změnu – bez Babiše (a jeho ANO) to opravdu nepůjde.

Ale na závěr k tématu článku:

Celá léta jsem žil v přesvědčení, že Orwellovo 1984 je obrazem, kam až může vyústit stalinistický režim. Netušil jsem, že může existovat něco horšího a nekompetentnějšího, že může existovat něco takového jako „vláda“ Petra Fialy.