Řada zahraničních komentátorů si všímá, že ve Spojených státech je nakročeno s rostoucím napětím ve společnosti k nové občanské válce (1861 – 1865). Dnes v Americe existuje značný rozdíl mezi obyvateli venkova na jedné straně a obyvateli měst na druhé straně.
Ve státech, které jsou zemědělské, kde se provozuje těžba a těžký průmysl (Velké pláně a řeka Mississippi), s převahou venkovského obyvatelstva a maloměsta, vedou Republikáni, zatímco v pobřežním pásu, který je urbanizovaný, kde bují sektor služeb, financí, obchodu, kde sekundárnímu sektoru vévodí vojensko-průmyslový komplex a informační technologie, vedou Demokraté.
Horní mapka ukazuje republikánské červené státy a demokratické modré státy; mapka níže rozložení sil mezi Unií a Konfederací v roce 1861; v rámci Spojených států dochází k vnitřnímu pnutí a konfrontaci mezi jádrovými regiony pobřežních pásů a jakýmsi „Americkým Ruskem“ velkých rovin pokrývajícím Velké pláně a povodí Mississippi a Missouri.
Na mapě USA vykrystalizovalo geografické omezení, které nelze téměř nijak obejít. Situace nápadně připomíná americkou občanskou válku mezi Unií a Konfederací. To, co platí pro všechny pevniny, platí i pro Spojené státy – i v jejich rámu existuje napětí mezi jádrem a periferií. A protože USA jsou díky přirozeným hranicím konvenční silou nepřemožitelné, jediné, co mohou jejich protivníci činit, je přiživovat tento proces, tedy v praxi podporovat odtržení Texasu či Kalifornie, a vytvořit Američanům jejich vlastní Ukrajinu. Tak snadné jako v Rusku oslabeném v období smuty 90. let to ovšem nebude, jelikož obyvatelé jednotlivých amerických států nepatří narozdíl od Ruska k žádné odlišné národnosti, ani mezi nimi neexistují staleté křivdy.
V 19. století počítali američtí demokraté přirozeně s tím, že civilizační jádro Ameriky by mělo být uvnitř kontinentu na Mississippi, které osazovali německými protestanty (Manifest Destiny). Ovšem když za prezidenta Wilsona a ještě později za pokračování světové války převzaly Spojené státy bývalé Britské impérium a jeho rozeštvávací roli ve světě (Anglofilové čtou vyvažovací roli; to, co se z kontinentu jeví jednoznačně jako rozeštvávání, se z ostrova jeví jako „udržování rovnováhy sil“), přirozeně nabyly souběžně s tím i „oceánskou“ sídelní strukturu, v níž dominuje přelidněný pobřežní pás s oligarchickou kastou ovládající přístavy, banky a klíčová ministerstva a s populačně vyhnívajícím vnitrozemím, které „Atlanťanům“ dosud stále generuje pšenici, měď, uhlí, zemní plyn a blonďaté manželky.
Těžko říci, komu by Evropan měl v tomto soupeření stranit. Demokraté touží po napadení Ruska a rozpoutání velké války v Evropě, Republikáni touží po napadení Íránu a rozpoutání velké války na Blízkém východě. Mezi Skyllou a Charybdou těžko si vybírat.
Americký zájem spočívá v tom učinit si z Evropy po vzoru Latinské Ameriky vlastní periferii s vysokou výtěžností kvalitních obyvatel, technologií a průmyslu. Nejprve si Spojené státy dovezly německé fyziky a inženýry, poté přenesly z Německa zdravotnictví a chemický průmysl, v zásadě jim zbývá ještě převézt německé automobilky a poslední zbytky bílého obyvatelstva. Válka s Ruskem v Evropě by celý proces vytěžení Evropy mohla výrazně urychlit.
Rovnice má ovšem dvě strany: Druhé kolo občanské války v Americe, a to třeba jen studené, nikoliv nutně horké, a nástup „Rozpojených států amerických“ představuje jednu z mála možností, které by starý kontinent před „nepřítelem z Atlantidy“ mohly pomoci zachránit.
22.12.2024
Jan Procházka
417x přečteno