Konečně jsem si pořídila přibližovadlo, a tak se moje cesty staly příjemnější a častější. Dědulka to sice neviděl rád a Tamáš báči říkal mému autíčku čertovo smradlavé hovno, ale babulka si sedala do auta s blaženým výrazem dítěte, co dostalo novou hračku. Milovala naše vyjížďky a nos z tabulky skla nedala dolů, aby jí nedej Bože něco neuniklo. Ráda jsem to pro ni dělala. Když jsme se potom z nějakého výletu vracely, ani se doma neohřála a už špacírovala po sousedkách, aby jim za tepla povídala, kde jsme byly a co jsme dělaly a jaké jídlo jsem jí v hospodě objednala. Babulka se hřála na výsluní jejich obdivu a závisti. Obdiv proto, že se nebála jezdit tím rychlým smradem, a závist proto, že ony neměly nikoho tak daleko jako ona a navíc tak zvláštního. Záviděly, ale kdyby jim jejich synové oznámili, že by si mne rádi vzali, nejspíš by je zamkly v komoře a pustily ven jen vyčurat a nabaštit. Kdybych měla rohy, nebály by se mne víc.
Možná to zní zvláštně, ale tak to na jihu Slovenska prostě bývalo, a já doteď nechápu, jak se můj otec vymanil a dostal se až do Brna, kde se oženil a nikdy by se domů nevrátil. Já to tam milovala, ale žít tam mi osud nedopřál.
Byla jsem tak utahaná z práce, že jsem si vzala dovolenou a už jsem se řítila tou svojí beruškou silnicí na Senicu, Trnavu, Nitru a pak už to nepočítám, protože hora Zobor pro mne byla vždy znamením, že ještě chvíli a visím dědulkovi na krku.
Horko bylo až k zbláznění a já se těšila, jak odstavím berušku a skočím si do potoka, do skryté tůňky zaplavat. Moji drahoušci mne přivítali s láskou, ale i s únavou.
„Milka moja, taká horúčava, že spotený som ozaj aj na riti,“ bědoval dědulka a mne při pohledu na jeho zpocenou plešku popadla lítost.
Neměli koupelnu, protože dříve se nic takového nestavělo. Suchý záchod na dvorku a koupalo se jednou za čas v trokách. I když už jsem jim dávno koupila alespoň plastovou vanu, byla to pro ně už moc velká námaha ohřát vodu a naplnit ji, a tak čekali, které z vnoučat přijde a pomůže jim. Měli je od sebe pár metrů, ale znáte to. Pořád se na vesnici dělá a na nic není čas.
„Apapko, tak ideme na potok. Keď môžem ja, tak vy tiež,“ zasmála jsem se.
Babulka vyvalila oči a jen zakroutila hlavou.
„Ale si ty celkom osprostela. Nepatrí sa, aby sa stará žena kúpala pri potoku. Čo keď ma niekto zazrie? To by som sa pro samú hanbu ani z chalupy nedostala von,“ mračila se babulka jako čert.
Dědulkovy posmutnělé oči hovořily za vše, a já jsem usilovně přemýšlela, jak mu pomoci. Pak nápad přišel.
„No som ja to somár. Amama, a čo na Santovku? Tam by ste išli? Sú tam kúpele a tam sa môžete okúpať. Odveziem vás tam, dobre, moja?“
„Milka, si ty ale zlatučká. Už aj sa ideme prichystať a zoberieme aj Tamáše báčiho. No teraz banujem, že sa ti do auta nezmestí aj teta Mara. Tiež by jej dobre padlo sa okúpať.“
„No skúsiť môžeme, ale neviem, ako sa zmestíte.“
Naložila jsem svoje staroušky a sjela jsem kopeček k tetě Marii. Tamáš báči seděl na schodku a bafal. Teta byla zalezlá v kuchyňce.
Mara byla ráda, že auto není dost velké. Nakonec ho zlomila slova babulky.
„A čo je tu tak cítiť? Jaj Bože môj, to Tamáš báči zavoniava ako tchor. Už aj sadaj a Janko ťa okúpe, lebo sa tu Mara pri tebe zadusí a kto ťa bude opatrovať? No ja nie!“
V tu ránu seděl v autě a krčil se vzadu jako hromádka neštěstí. Dědulka si sedl za ním a Tamáš se ho křečovitě chytil za ruku. Babulka s výrazem světa znalé cestovatelky si sedla dopředu vedle mne, nasadila svůj blažený výraz a už jsme si to trandili na Santovku.
Pěšky daleko, autem kousek. Za půl hodiny už jsem vjížděla na parkoviště u Santovky a pomáhala roztřesenému Tamáši báčimu z auta. Jak se dotkl nohama země, tak se za chvíli uklidnil a už loupal očima po okolí, zvědavý jako veverka v parku.
Zaplatila jsem u pokladny za bazén a taky svým starouškům za tři vany. Babulku jsem chytla pod paži a šla ji pořádně vykoupat. Dědulka chytil Tamáše a mrknul na mne na znamení, že ho vydrhne bez milosti od hlavy po paty.
Když jsme se všichni setkali venku, voněli mýdlem a šampónem a babulka i voňavkou. Vymydlení a ve svátečním mi chtěli udělat radost a tak šli se mnou k bazénu, posadili se do stínu a koukali, jak si užívám léčivé vody.
Už se mi krabatily prsty, a tak jsem vylezla ven, lehla si na slunko a užívala si pohody. Zavřela jsem oči a jen se tak zasnila, když ke mně dolehl hlas Tamáše báčiho. Otevřela jsem oči a koukala, co zase vyvede. Někam zíral s otevřenou hubou a s nadšenýma očima. Stočila jsem zrak a už jsem viděla objekt jeho velkého zájmu. No krásná to byla baba. Blondýnka s tváří madony a postavou jako lusk. Mířila si kolem nás do bazénu.
„Bože môj, ale si zrobil takú krásu, že aj ja som opäť chlap,“ vzdychl si Tamáš báči.
Madona na něj hodila opovržlivý pohled a ještě to dorazila.
„Vy a chlap? Už ho máte iba na cikanie a nezízajte na mňa, prasa.“
Vyskočila jsem, že jí dám po hubě, protože se starými lidmi se mluví slušně, i když mají prasárnu v očích, ale dědulka mne nečekaně silně chytil za ruku a stáhl k sobě.
„Nerob, Milka. Okašli tú kravu.“
Madona skočila do vody a plavala nám dokola před nosem, když se ozval znovu hlásek Tamáše báčiho, ale takový šťastný a radostný.
„Pozri, Jano, na tú potvoru sprostú. Robí zo seba dámu a vyšťala sa do vody. Pozri, aký veľký fľak pláva pri nej na vode,“ a smál se tak nahlas, že všichni koukali, co se děje.
Ona totiž voda v Santovce je jako mléko, a kdo to neví a vyčurá se do ní, hned ho zradí žlutý flek.
Madona vylítla ven z vody jako čert a za řehotu a poznámek o praseti, utíkala, až jí za patama hořelo.
„Čuješ, Milka? Tak sladko znie pomsta,“ mrknul na mne Tamáš báči a už se zase smál jako sluníčko.
