Pro německého karikaturistu Bernda Zellera platí, že čím posvátnější se stává politický konsenzus, tím bohatší je pro něj zdroj inspirace.
V Německu je svoboda skutečně v žalostném stavu. V zemi, kde zpráva o tom, že navzdory masivním výhrůžkám a blokádám v ulicích se přece jen podařilo uspořádat sjezd legální, dokonce parlamentní politické strany, je vnímána jako dobrá zpráva. V zemi, kde populární karikaturisté čelí „cancel culture“ a ohrožení svého živobytí jen proto, že jsou prý příliš nakloněni „populistické pravici“.
Takovým karikaturistou je Bernd Zeller, s nímž jsem se setkal jen několik dní před začátkem stranického sjezdu AfD v Jeně, ve východoněmecké spolkové zemi Durynsku, pár kilometrů od durynského hlavního města Erfurtu, kde se sjezd AfD konal.
Mou pozornost upoutaly žluté vesty, visící v tomto malém univerzitním městečku z okenních parapetů a balkonů. Co znamenají? „Odpor proti té „druhé straně“, jejíž sjezd chtějí zrušit,“ vysvětlil mi Zeller. Žluté reflexní vesty si jako svůj symbol zvolili levicoví aktivisté, kteří organizovali „přímé akce“ s cílem narušit sjezd a fyzicky zablokovat příjezd delegátů AfD.
Bernd Zeller je jedním z nejznámějších německých karikaturistů a autorem několika satirických knih. Ve svém oboru je velmi úspěšný – kreslil a psal pro významná média, od časopisu Titanic a Spiegel Online až po populární „Harald Schmidt Late Night Show“, kde od poloviny 90. let až do roku 2014 působil jako autor vtipů. V dnešní době „cancel culture“ se však satirické řemeslo stalo o dost náročnějším.
Pro Zellera přišel skutečný zlom poté, co v letech 2020 až 2022 kreslil karikatury pro členský časopis AfD. Už předtím byl jeho humor v mnoha etablovaných kruzích považován v nejlepším případě za „výstřední“ – a často za příliš provokativní, ba dokonce urážlivý.
A měli pravdu: přesně tak by měl dobrý humor a dobrá satira vypadat (tj. zpochybňují status quo a poukazují na společenské nedostatky). Vezměme si například jeho „Oficiální autobiografii Usámy bin Ládina“, vydanou v roce 2007, která bystře zesměšňuje sebenenávist německého establishmentu a podivnou fascinaci, kterou určité levicově-liberálně-zelené kruhy chovají k islamismu.
V knize si malý bin Ládin hraje s panenkami Barbie, na které připevňuje výbušné pásy. Páchá také vraždy ze cti: „Jedna z mých sester – má jich tolik, že se to ani nedá spočítat – se narodila nahá. Tím přijala životní styl, který nejenže odmítám, ale mám i právo mu učinit přítrž,“ říká. Později, již jako uznávaný terorista, cestuje kreslený Usáma do Německa, kde zjišťuje, že jeho životní příběh je přijímán s porozuměním, ba dokonce s fascinací. Dělá se vše pro to, aby se „nepodněcovaly předsudky“, a jeho nová učitelka němčiny a integrace se do něj zamiluje poté, co ji nazve „německou děvkou“. Na univerzitě se stává „kultovním moderátorem“ v kampusovém rádiu.
Není překvapením, že kniha v té době v německých mainstreamových médiích zůstala téměř bez ohlasu (recenzi zveřejnil pouze Die Welt).
Jeho politicko – kriminální román Lost Merkel, vydaný v roce 2013 – na vrcholu popularity Merkelové po eurokrizi a v roce, kdy byla znovu zvolena s téměř absolutní většinou – dopadl jen o málo lépe. V něm je bývalá kancléřka unesena, jen aby se dokázalo, že k ní skutečně „neexistuje alternativa“. Nakonec se ukáže, že je upírkou, ale nikdo si toho nevšimne. V jedné z nejlepších scén hlavní hrdina, najatý k „nalezení Merkelové“, pozoruje demonstraci organizovanou těmi, kdo se sami prohlašují za „tolerantní“, proti „netolerantním“, kde jeden z demonstrantů nese transparent s nápisem „Zničte netoleranci“.
Při pohledu na tuto knihu nyní, třináct let po jejím vydání, kdy se před sjezdem strany AfD stupňovala hysterie, působí jako pozoruhodně prorocký popis určitého způsobu uvažování. I v Erfurtu to byli ti, kteří se sami prohlašují za „tolerantní“, kdo blokovali ulice a volali po zákazu AfD.
Právě tento způsob uvažování Zeller zachytil v další ze svých brožur, The Language of the Green Reich (2019), v níž mladá žena prohlašuje: „My se nepřidáváme k dobré věci. My jsme ta dobrá věc.“
Dobrá satira vždy zasáhne citlivé místo. Zeller však popírá, že by byl rozeným rebelem. „Do této role mě tlačí okolnosti,“ říká. Pravdou, jak zdůrazňuje, je, že je pouhým karikaturistou, který dělá svou práci. Pokud se dostal do konfliktu s mainstreamem, je to proto, že, jak sám říká: „Nejsem dvorní umělec; jsem umělec lidu.“
Jeho metodou je obrácený aforismus, který zachycuje plnou protikladnost daného výroku: někdo něco řekne a on si pak představí, jaký člověk by něco takového řekl. Zellerův styl kresby je velmi specifický a snadno rozpoznatelný. Na rozdíl od agresivních barevných karikatur v jiných časopisech používá velmi jemnou, minimalistickou černobílou linku a záměrně se vyhýbá přehnané grimase. Pointa jeho děl obvykle nespočívá v deformaci obličeje politika, ale v absurdním dialogu v textové bublině, který trefně odhaluje pokrytectví dané situace
Jeho odmítnutí zapojit se do „humoristického průmyslu“ – kde, jak poznamenává, stále jsou peníze – ho přirozeně vystavilo kultuře rušení. O to zákeřnější se pak jeví, že článek o něm v časopise, který kdysi spoluzaložil, prohlašuje, že se od něj redakce distancuje, protože údajně patří k politické pravici. Totéž platí pro časté zmiňování jeho práce pro AfD; Zeller říká, že tuto zakázku přijal jednoduše proto, že je profesionálním karikaturistou – stejně jako dříve kreslil pro levicový Neues Deutschland a liberální Nadaci Friedricha Naumanna.
„Politická karikatura je barometrem svobody – proto ji diktátoři nenávidí,“ řekla kdysi venezuelská karikaturistka Rayma Suprani. To je pravda, a čím represivnější situace je, tím více materiálu má karikaturista k dispozici.
Zeller, který zdůrazňuje, že kreslí pouze karikatury, které se mu opravdu líbí („Nejsem zkorumpovaný“), měl v posledních letech z čeho čerpat. Je tu například karikatura z doby lockdownu kvůli covidu, na níž usmívající se kancléřka představuje novou studii: „Studii vypracovali odborníci, kteří si následně všichni udrželi svá místa.“ Nebo ta, která vznikla po sérii teroristických útoků a na níž jeden muž poznamenává: „Potenciálních teroristů vlastně není tolik. Většinou je to pořád ten samý člověk.“
Pro Zellera není žádnou záhadou, proč ho někteří kolegové karikaturisté a redaktoři ignorují. Většina z nich, říká, sdílí určitý způsob uvažování: „Vadí jim, když lidé uvažují jinak, než by měli. Je to taktika, kterou levice důsledně uplatňuje už desítky let.“
To je podle něj také důvod, proč je odpor vůči mainstreamu silnější v bývalém východním Německu než na západě. Lidé ve východním Německu tuto taktiku rozpoznávají. Znají ji totiž dobře z minulosti. Lidé na západě se to podle něj museli naučit teprve v posledních letech – například během pandemie COVID-19, kdy byla kritika vládních opatření považována za tabu.
Zeller napsal pro autory a novináře specializovanou učebnici Komik und Satire. V ní vysvětluje, že politická satira musí mít pevnou strukturu a nesmí sklouzávat k pouhému urážení nebo překrucování faktů. Humor považuje za řemeslo, které má za úkol nafouknout realitu do absurdních rozměrů, aby skrze toto přehnání vynikla skutečná pravda.
Sjezd strany AfD mohl nakonec začít včas. Došlo však k násilí. Týmy novinářů z Apollo News a Junge Freiheit byly napadeny a pronásledovány ulicemi (jedno video ukazuje, jak byl mladý člen týmu kopnut, když upadl na zem). Sjezd začal přesně na čas částečně proto, že delegáti dorazili tak brzy – někteří údajně již ve 4 hodiny ráno –, že se dostali na místo konání dříve, než demonstranti stačili zablokovat silnice. Na místě byla také masivní policejní přítomnost.
Došlo k bizarní scéně, do níž byla zapletena síť nazývající se Widersetzen („Odpor“), která organizovala v Erfurtu protidemonstrace proti AfD a vypadala, jako by vystoupila přímo z jedné ze Zellerových karikatur. Na akci označované jako „tisková konference“ vedení sítě obhajovalo útoky na novináře. Když byla mluvčí skupiny – „transžena“ (tj. muž) – požádána o komentář k těmto ošklivým scénám, řekla: „Fašisté s novinářským průkazem jsou pořád fašisté.“
Nechyběla ani hysterie. Již měsíce před akcí kolovala zvěst, která dodávala antifašistické pověsti demonstrantů na vážnosti: termín sjezdu (4.–5. července) prý nebyl náhodný, ale byl pečlivě zvolen tak, aby přesně odpovídal 100. výročí druhého říšského sjezdu NSDAP v Durynsku (4. července 1926). Mezitím vyšlo najevo, že termín nestanovila AfD, ale vlastník místo konání – výstaviště v Erfurtu –, protože jeho haly se obvykle rezervují s velkým předstihem. Nebuďte překvapeni, pokud z toho Zeller brzy udělá karikaturu o levicových konspiračních teoriích.
„Co smí satira dělat? Cokoli,“ zní slavný výrok Kurta Tucholského, antifašistického spisovatele, který zemřel v roce 1933 ve švédském exilu. Jeho trvání na tom, že satira by neměla uznávat žádné umělé hranice, ani za cenu urážky současníků a těch, kteří jsou u moci, často citují němečtí liberálové, kteří touží vyleštit si vlastní antifašistickou pověst.
Tyto vypůjčené antifašistické zásluhy však dnes jdou ruku v ruce s voláním po větší cenzuře, nikoli menší. Seznam témat, která jsou pro satiru údajně tabu, se neustále rozšiřuje: nesmí obsahovat vtipy o muslimech, neměla by si utahovat z „obětí koronaviru“ a rozhodně není přípustné, aby delegitimizovala vládu.
Tento nový falešný antifašismus je namířen proti značnému počtu občanů (strana AfD se v zemských volbách v Durynsku (2024) stala největší stranou, když získala 34,3 % hlasů). Svým voláním po zákazu nejoblíbenější strany, útoky na novináře a všeobecná „cancel culture“ – tento trend tak stává novým autoritářstvím. Je dobré vědět, že někteří satirici tomuto trendu stále odolávají – Bernd Zeller bude mít ještě spoustu práce.
Publikováno v The European Conservative
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
