Scott Ritter / 10. 10. 2024
Již dříve jsem psal o útoku Hamásu na Izrael ze 7. října 2023 a nazval jsem ho „nejúspěšnějším vojenským nájezdem tohoto století“.
Akci Hamásu jsem popsal jako vojenskou operaci, zatímco Izrael a jeho spojenci ji označili za teroristickou akci podobného rozsahu, jaký se odehrál proti Spojeným státům 11. září 2001.
„Rozdíl mezi těmito dvěma termíny,“ poznamenal jsem,
je jako den a noc – tím, že Izrael označuje události ze 7. října za teroristické činy, přenáší vinu za obrovské ztráty ze svých vojenských, bezpečnostních a zpravodajských služeb na Hamás. Pokud by však Izrael uznal, že to, co Hamás provedl, byl ve skutečnosti nájezd – vojenská operace -, pak by byla zpochybněna kompetentnost izraelských vojenských, bezpečnostních a zpravodajských služeb i politického vedení odpovědného za dohled nad jejich operacemi a jejich řízením.
Terorismus používá strategie, které usilují o vítězství prostřednictvím vyčerpání a zastrašování – aby nepřítele vyčerpaly a vyvolaly v něm pocit bezmoci. Teroristé se ze své podstaty vyhýbají rozhodujícímu existenčnímu konfliktu, ale spíše usilují o asymetrický boj, který staví jejich silné stránky proti slabinám jejich nepřátel.
Válka, která zachvátila Levantu od 7. října 2023, není tradiční protiteroristickou operací. Konflikt mezi Hamásem a Izraelem se proměnil v konflikt mezi Izraelem a tzv. osou odporu zahrnující Hamás, Hizballáh, Ansarullah (jemenští Hútiové), Lidové mobilizační síly, tj. milice Iráku, Sýrie a Íránu. Jedná se o regionální válku v každém ohledu, která musí být jako taková vyhodnocena.
Pruský stratég Carl von Clausewitz ve svém klasickém díle O válce poznamenal, že „válka není pouhým politickým aktem, ale skutečným politickým nástrojem, pokračováním politiky, jejím prováděním jinými prostředky“.
Z čistě vojenského hlediska byl útok Hamásu na Izrael 7. října 2023 relativně malým střetnutím, kterého se zúčastnilo několik tisíc bojovníků z každé strany.
Jako globální geopolitická událost však nemá v současnosti obdoby.
Nálet Hamásu vyvolal řadu různorodých reakcí, z nichž některé byly záměrné, například vylákání izraelských obranných sil do Gazy, kde by se navždy ocitly v pasti války, kterou by nemohly vyhrát, což spustilo dvojí izraelskou doktrínu upravující vojenskou reakci na braní rukojmích „Hannibalovu doktrínu“ a izraelskou praxi kolektivního trestu „doktrínu Dahiya“.
Obě tyto doktríny vystavily IDF světu na odiv jako protiklad „nejmorálnější armády na světě“ tím, že odhalily vražedný záměr zakořeněný v DNA IDF, sklon k násilí vůči nevinným, který definuje izraelský způsob vedení války, a tím i izraelský národ.
Před 7. říjnem 2023 se Izraeli dařilo před okolním světem maskovat svůj skutečný charakter a přesvědčovat všechny kromě hrstky aktivistů, že jeho akce namířené proti „teroristům“ jsou přiměřené a humánní.
Dnes svět zná Izrael jako genocidní stát apartheidu, kterým ve skutečnosti je.
Důsledky této nové globální osvěty jsou zřejmé.
Změna „tváře Blízkého východu
Americký prezident Joe Biden 9. září 2023 během summitu G20 v Indii oznámil významnou politickou iniciativu – hospodářský koridor Indie-Blízký východ-Evropa neboli IMEC, navrhovaný železniční, lodní, potrubní a digitální kabelový koridor spojující Evropu, Blízký východ a Indii.
Benjamin Netanjahu, izraelský premiér, v komentáři k Bidenovu oznámení označil IMEC za „projekt spolupráce, který je největší v naší historii“ a který „nás přivádí do nové éry regionální a globální integrace a spolupráce, bezprecedentní a jedinečné svým rozsahem“, a dodal, že „přinese naplnění dlouholeté vize, která změní tvář Blízkého východu a Izraele“.
Protože však svět nyní vnímá Izrael jako zločinný podnik, vypadá to, že IMEC už pro všechny případy neexistuje – největší projekt spolupráce v dějinách Izraele, který by změnil Blízký východ, se pravděpodobně nikdy neuskuteční.
Za prvé, Saúdská Arábie, klíčový hráč v tomto plánu, který do něj investoval 20 miliard dolarů, tvrdí, že nebude normalizovat vztahy s Izraelem, což je pro tento projekt nezbytné, dokud neskončí války a dokud Izrael neuzná palestinský stát, což se podle hlasování Knesetu na začátku tohoto roku nikdy nestane.
Zánik IMEC je jen součástí hospodářského úderu ve výši 67 miliard dolarů, který Izrael utrpěl od začátku konfliktu v Gaze.
Cestovní ruch se snížil o 80 procent. Jižní přístav Ejlat přestal fungovat kvůli kampani proti lodní dopravě, kterou vedou Hútíové v Rudém moři a Adenském zálivu. Stabilitu pracovních sil narušilo vysídlení desítek tisíc Izraelců z jejich domovů kvůli útokům Hamásu a Hizballáhu a také mobilizace více než 300 000 záložníků. To vše dohromady vytváří dokonalou bouři ekonomicky ničivých problémů, které budou Izrael sužovat tak dlouho, dokud bude současný konflikt pokračovat.
Sečteno a podtrženo, pokud nebude Izrael pod kontrolou, hrozí mu hospodářský kolaps. Investice klesají, ekonomika se zmenšuje a důvěra v ekonomickou budoucnost se vypařila. Stručně řečeno, Izrael již není ideálním místem pro odchod do důchodu, založení rodiny, práci… ani pro život. Biblická „země oplývající mlékem a strdím“, pokud vůbec kdy existovala, už neexistuje.
To je pro Izrael existenční problém.
Aby mohla existovat životaschopná „židovská vlast“, musí v Izraeli podle demografických údajů existovat zřetelná židovská většina. V Izraeli žije necelých 10 milionů lidí. Přibližně 7,3 milionu jsou Židé, dalších 2,1 milionu Arabové (připomínku tvoří drúzové a další nearabské menšiny).
Okupovaných Palestinců je asi 5,1 milionu, takže při pohledu na celkový počet Arabů a Židů je to zhruba půl na půl. Odhaduje se, že 350 000 Izraelců má dvojí občanství některé ze zemí EU, zatímco více než 200 000 má dvojí občanství Spojených států.
Stejně tak mnoho Izraelců evropského původu může snadno požádat o cestovní pas, stačí prokázat, že oni, jejich rodiče nebo dokonce prarodiče pobývali v některé z evropských zemí. Dalších 1,5 milionu Izraelců je ruského původu a mnoho z nich je držiteli platných ruských pasů.
Hlavními důvody pro zachování statusu dvojího občanství jsou pohodlí a ekonomické důvody, mnozí však považují druhý pas za „pojistku“ – za místo, kam mohou utéct, pokud se život v Izraeli stane neudržitelným.
Život v Izraeli se brzy stane neudržitelným.
Útěk z Izraele
Izrael již dříve trpěl rostoucím problémem emigrace odvozeným od nespokojenosti s politikou Netanjahuovy vlády – od července do října 2023 Izrael natrvalo opustilo přibližně 34 000 Izraelců, především na protest proti Netanjahuem zaváděným soudním reformám.
Zatímco bezprostředně po útocích ze 7. října 2023 došlo k prudkému nárůstu emigrace (v měsíci následujícím po útoku Hamásu trvale emigrovalo přibližně 12 300 Izraelců), v roce 2024 se počet trvalých emigrantů pohyboval kolem 30 000, což představuje pokles oproti předchozímu roku.
Nyní je však Izrael téměř denně bombardován bezpilotními letouny dlouhého doletu, raketami a střelami odpalovanými z Hizballáhu, milicí v Iráku a Hútíů v Jemenu. Íránský útok balistickými raketami z 1. října všem Izraelcům názorně ukázal realitu, že proti těmto útokům neexistuje žádná účinná obrana.
Navíc, pokud bude izraelsko-íránský konflikt nadále eskalovat (a Izrael slíbil odvetu obrovských rozměrů), Írán naznačil, že zničí kritickou infrastrukturu Izraele – elektrárny, zařízení na odsolování vody, centra na výrobu a distribuci energie – zkrátka Izrael přestane být schopen fungovat jako moderní národní stát.
V tu chvíli budou pojistky vyplaceny, protože statisíce Izraelců s dvojím pasem budou hlasovat nohama. Rusko už svým občanům řeklo, aby odešli. A pokud se miliony dalších Izraelců, kteří mají nárok na evropské pasy, rozhodnou této možnosti využít, bude Izrael čelit své největší noční můře – prudkému poklesu židovské populace, který vychýlí demografickou rovnováhu rozhodujícím způsobem směrem k nežidům, čímž se představa výlučné vlasti pro Židy stane spornou.
Izrael se rychle stává neudržitelným, a to jednak jako koncept (svět je rychle unaven genocidní realitou sionismu), jednak v praxi (tj. ekonomický a demografický kolaps).
Měnící se pohled z USA
Taková je současná realita Izraele – během jediného roku se z Izraele, který „ mění tvář Blízkého východu“, stal neudržitelný vyvrhel, jehož jedinou záchranou je skutečnost, že má trvalou podporu Spojených států, které ho podporují vojensky, ekonomicky i diplomaticky.
A v tom je právě ten háček.
To, co činilo Izrael pro Spojené státy přitažlivým – strategická výhoda proamerické židovské enklávy v moři arabské nejistoty – už neplatí tak pevně jako dříve. Studená válka je dávno pryč a geopolitické výhody, které přinášely americko-izraelské vztahy, již nejsou zřejmé.
Éra amerického unilateralismu se vytrácí a rychle ji nahrazuje multipolarita s těžištěm v Moskvě, Pekingu a Dillí. Jak se Spojené státy přizpůsobují této nové realitě, zapojují se do boje o srdce a mysl „globálního jihu“ – zbytku světa mimo EU, NATO a hrstky prozápadních tichomořských zemí.
Morální čistota, kterou se americké vedení snaží vnést na globální scénu, je značně zastřena jeho pokračující nezpochybnitelnou podporou Izraele.
Izrael se ve svých akcích po 7. říjnu 2023 sám označil za genocidní stát, který je zcela neslučitelný s jakýmkoli pojetím mezinárodního práva nebo základními zásadami lidskosti.
Dokonce i někteří přeživší holocaustu uznávají, že se současný Izrael stal živoucím projevem zla, jež posloužilo jako ospravedlnění pro jeho založení – brutálně rasistické ideologie nacistického Německa.
Izrael je protimluvem všeho, co moderní civilizace představuje.
Svět se postupně probouzí do této reality.
Stejně tak Spojené státy.
Proizraelská lobby se zatím drží v pozadí a vrhá své síly na politické kandidáty v zoufalé snaze koupit si trvalou podporu svých amerických mecenášů.
Geopolitická realita však diktuje, že Spojené státy nakonec nespáchají sebevraždu ve prospěch izraelského státu, který v očích většiny světa ztratil veškerou morální legitimitu.
S americkou podporou Izraele jsou spojeny i ekonomické důsledky, zejména v podobě zvýšené gravitace fóra BRICS, jehož rostoucí seznam členů a těch, kteří se o členství ucházejí, je složen z národů, které jsou zásadně naladěny proti izraelskému státu.
Prohlubující se sociální a ekonomická krize v dnešní Americe vytvoří novou politickou realitu, v níž budou američtí představitelé nuceni volební realitou řešit problémy, které se projevují na americké půdě.
Den, kdy Kongres mohl bez otázek přidělovat miliardy dolarů na zahraniční války, včetně těch, které se týkají Izraele, se chýlí ke konci.
Slavné úsloví politického agenta Jamese Carvilla „It’s the economy, stupid“ (Je to ekonomika, hlupáku) dnes rezonuje stejně silně jako v roce 1992, kdy ho napsal. Aby Amerika ekonomicky přežila, bude muset upravit své domácí i mezinárodní priority, což vyžaduje soulad nejen s vůlí amerického lidu, ale i s novým, na právu založeným mezinárodním řádem, který z velké části odmítá pokračující izraelskou genocidu.
Kromě zarytých sionistů, kteří se udrží v nevoleném „establishmentu“ státní správy, akademické obce a masmédií, budou Američané tíhnout k nové politické realitě, v níž již nebude akceptována nezpochybnitelná podpora Izraele.
To bude pro Izrael poslední kapka.
Dokonalá bouře celosvětového odmítnutí genocidy, trvalého odporu ze strany Íránem vedené „osy odporu“, hospodářského kolapsu a přeskupení amerických priorit povede ke zrušení Izraele jako životaschopného politického subjektu. Časový plán tohoto zrušení je dán tempem kolapsu izraelské společnosti – může k němu dojít během jednoho roku, nebo se může rozvinout v průběhu příštího desetiletí.
Ale stane se to.
Konec Izraele.
A vše začalo 7. října 2023 – dnem, který změnil svět.
Překlad Deepl
