Manželství homosexuálů není jen společenskou revolucí, ale revolucí kosmologickou.
V závěrečné fázi kulturní revoluce – jíž byly boje o práva homosexuálů a význam homosexuality – byli konzervativci zcela poraženi, a to jak u soudů, tak stále více i na poli veřejného mínění. Má se za to, že (přinejmenším pokud jde o Ameriku) jediným důvodem pro odmítání sňatků osob stejného pohlaví je náboženská bigotnost, přičemž něco takového – jak zní převažující mínění – nemá mít při určování zákonů či veřejných norem žádné místo.
Průzkum za průzkumem ukazuje, že pro mladé je homosexualita normální a manželství homosexuálů není nic zvláštního – kromě řídkých případů, kdy je někdo odmítá, ale v takovém případě má dotyčný přibližně stejný morální status jako zastánci rasové segregace na konci 60. let.
To vše je ve skutečnosti mnohem závažnější, než si většina lidí na obou stranách barikády uvědomuje.
Již v roce 1993 označil titulní článek v časopise The Nation boj za práva homosexuálů za vrchol kulturní války:
Všechny protichůdné proudy současných osvobozeneckých bojů jsou zahrnuty v boji za práva homosexuálů. Moment gayů je v některých ohledech podobný momentům, které v minulosti zažily jiné komunity v této zemi, ale je to také něco víc, protože sexuální identita prochází krizí v celé populaci a gayové – kteří jsou zároveň nejviditelnějšími subjekty i objekty této krize – byli nuceni vymyslet kompletní kosmologii, aby ji pochopili. Nikdo neříká, že změny přijdou snadno. Je však možné, že malá a opovrhovaná sexuální menšina navždy změní Ameriku.
V The Nation měli pravdu. Ač slovo „kosmologie“ se čtenářům může jevit jako přehnané, jeho použití se nyní jeví jako přímo prorocké. Boj za práva „malé a opovrhované sexuální menšiny“ by neuspěl, kdyby totiž přetrvala stará křesťanská kosmologie: řečeno bez obalu, hnutí za práva gayů uspělo právě proto, že v mysli Západu se křesťanská kosmologie rozplynula.
Manželství osob stejného pohlaví zasadilo starému řádu rozhodující ránu. Triumfalistická rétorika The Nation z doby před 30 lety není přehnaná; radikálové si uvědomovali, o co jde, mnohem lépe než mnozí jiní. Manželství homosexuálů skutečně navždy mění Ameriku, a to způsoby, které se teprve nyní začínají projevovat. Ať už k lepšímu, nebo k horšímu, činí naši kulturu mnohem méně křesťanskou. Přesně to se právě děje.
Když politologové Robert D. Putnam a David E. Campbell v roce 2010 psali široce uznávanou knihu American Grace, komplexní studii o současném náboženském přesvědčení a praxi, všimli si dvou protichůdných trendů v sociálně-vědních měřeních, které začaly kolem roku 1990.
Zjistili, že mladí Američané, kteří v té době vstupovali do dospělosti, začali ve větší míře přijímat homosexualitu jako morálně přípustnou. Také pozorovali, že mladší Američané se stále více odvraceli od organizovaného náboženství. Evangelikální boom 70. a 80. let ustal a nebýt přílivu hispánských přistěhovalců, americká katolická církev by ztrácela věřící stejným tempem, jako již dlouho upadající hlavní proud protestantů.
Data ukázala, že postoje k morálním otázkám se postupem času ukázaly jako silné prediktory náboženského zapojení. Čím liberálnější byl člověk k homosexualitě, tím méně se hlásil k nějaké církevní příslušnosti. Nejde o to, že by se mladší Američané stávali ateisty. Většina z nich se identifikuje jako „duchovní, ale ne náboženská“. Spolu s ateisty a agnostiky tvoří tito „Nones“ (jak je označují Putnam a Campbell) nejrychleji rostoucí náboženskou skupinu v zemi.
Podle studie Pew Research Center (2012) tvoří Nones dokonce jednoho ze tří Američanů do 30 let. Tato generace je nábožensky nezařazená více, než jakákoli jiná v historii. A zřejmě není důvod se domnívat, že s přibývajícím věkem se budou ve významném počtu vracet do kostela.
Korelace není příčinná souvislost, to Putnam a Campbell v knize zdůraznili, nicméně poukázali na to, že jak se aktivismus za práva homosexuálů dostal do centra amerického politického života – zhruba v době, kdy vyšel onen článek v časopise The Nation. Výrazná veřejná role, kterou mnoho křesťanských vůdců tehdy zaujalo v boji proti právům homosexuálů, odcizila mladé Američany od organizovaného náboženství.
Krátce po vydání knihy American Grace mi Putnam řekl, že křesťanské církve budou muset liberalizovat své učení o sexualitě, pokud chtějí udržet loajalitu mladších generací. Na první pohled se to jeví jako rozumný závěr, ale zkušenosti amerických liberálních denominací tento recept vyvracejí. Hlavní protestantské církve, které byly mnohem vstřícnější k homosexualitě a sexuálnímu osvobození obecně, i nadále zaznamenávají výrazný propad.
To vyvolává důležitou otázku: Je sex klíčovým prvkem křesťanského kulturního řádu? Je skutečně pravda, že odvrhnout křesťanské učení o sexu a sexualitě znamená odstranit faktor, který dává – nebo dával – křesťanství jeho sílu jako sociální síly?
Významný sociolog Philip Rieff – ač by to možná neformuloval přesně takto – by pravděpodobně odpověděl ano. Rieffova přelomová kniha The Triumph Of the Therapeutic (1966) analyzuje to, co nazývá „odklonem“ Západu od křesťanství. Téměř každý uznává, že tento proces probíhá již od osvícenství, ale Rieff ukázal, že dnes dosáhl pokročilejšího stadia, než si většina lidí – a nejméně ze všech křesťané – uvědomovala.
Rieff, který zemřel v roce 2006, byl sám nevěřící, ale chápal, že náboženství je klíčem k porozumění jakékoli kultuře. Podstatu kultury lze identifikovat podle toho, co zakazuje. Každá kultura klade na své členy řadu morálních požadavků v zájmu společných cílů a pomáhá jim se s těmito požadavky vyrovnávat.
Kultura vyžaduje cultus – smysl pro posvátný řád, kosmologii, která tyto morální požadavky zakotvuje v metafyzickém rámci. Nechováte se tak-a-tak proto, že je to pro vás dobré; děláte to proto, že tato morální vize je nějak zakódována v povaze reality. To je základ teorie přirozeného práva.
Rieff identifikoval sexuální revoluci – ačkoli tento termín nepoužil – jako hlavní indikátor smrti křesťanství jako kulturně určující síly. Tvrdil, že zřeknutí se sexuální autonomie a smyslnosti pohanské kultury bylo jádrem křesťanské kultury – kultury, která (a to je zásadní) se erotického instinktu nejen zřekla, ale také jej přesměrovala.
Pro současné Američany je téměř nemožné pochopit, proč byl sex ústředním tématem raného křesťanství. Sarah Rudenová, překladatelka klasických textů se vzděláním na Yale, vysvětluje ve své knize Paul Among The People (2010), že je hluboce ignorantské představovat si apoštola Pavla jako mrzutého proto-puritána, který se snáší na bezstarostné pohanské hippies a nařizuje jim, aby si přestali užívat.
Ve skutečnosti bylo Pavlovo učení o sexuální zdrženlivosti a manželské sexualitě v tehdejší pornografické, sexuálně vykořisťovatelské řecko-římské kultuře přijato jako osvobození – osvobození zejména vykořisťované otroky a ženy, jejichž hodnota pro pohanské muže spočívala hlavně v jejich schopnosti rodit děti a poskytovat sexuální potěšení.
Křesťanství způsobilo skutečnou kulturní revoluci, tím, že omezilo a usměrnilo mužský eros, povýšilo postavení žen i lidského těla a vneslo do manželství – a manželské sexuality – vzájemnou darující lásku. „To bylo tak odlišné od všeho, co bylo předtím nebo co přišlo poté“, píše Rudenová, „podobně šokující jako přikázání nastavit druhou tvář“.
V rámci křesťanské antropologie nabývá sex nový a odlišný význam, který vyžadoval radikální změnu chování a kulturních norem. V křesťanství nelze to, co lidé dělají se svou sexualitou, oddělit od toho, čím je lidská osoba.
Nechci tvrdit, že křesťanská civilizace kdy dosáhla zlatého věku sociální harmonie a sexuální blaženosti. Naopak lze v historii snadno najít období, kdy církevní autority byly posedlé zákonickou sexuální čistotou nebo naopak holdovaly nezřízenosti. Nicméně, křesťanství skutečně vytvořilo životaschopný způsob, jak sexuální instinkt zkrotit, zakotvit jej v rámci společenství a nasměrovat jej pozitivním směrem.
Rozdíl dneška proti minulosti, říká Rieff, spočívá v tom, že lidé přestali věřit v křesťanský kulturní rámec, ale zároveň si znemožnili věřit také v jakýkoli jiný, který by plnil to, co kultura musí plnit: krotit individuální vášně a kreativně je nasměrovat ke společenským cílům.
V moderní době jsme spíše obrátili roli kultury. Místo toho, aby nás učila, čeho se musíme vzdát, abychom byli civilizovaní, máme společnost, která nám říká, že smysl a účel najdeme v osvobození se od starých zákazů.
Jak k tomu došlo, to je složitý příběh, zahrnující vzestup humanismu, příchod osvícenství a nástup modernity. Filozof Charles Taylor ve své mistrovské kulturní historii A Secular Age píše: „Celý etický postoj moderních lidí předpokládá a vychází ze smrti Boha (a samozřejmě i smysluplného kosmu).“ Být moderní znamená věřit ve své individuální touhy jako v zdroj autority a sebeurčení. Západ postupně ztratil pocit, že křesťanství má co společného s civilizačním řádem, píše Taylor.
V 60. letech sexuální revolucí vyvrcholilo přesvědčení, že sexuální projev je zdravý a dobrý – čím více, tím lépe – a že sexuální touha je nedílnou součástí osobní identity. Hnací silou revoluce bylo přesvědčení, že svobodu a autentičnost nelze nalézt v sexuální zdrženlivosti (jak říkal křesťanský pohled), ale v sexuálním projevu a prosazování. Takto si moderní Zápaďan nárokuje svou svobodu.
Manželství homosexuálů popírá základní koncept křesťanské antropologie a znamená tedy konečné vítězství sexuální revoluce. V klasickém křesťanském učení je božsky posvěcené spojení muže a ženy symbolem vztahu Krista k Jeho církvi a v konečném důsledku Boha k Jeho stvoření. Proto homosexuální manželství popírá křesťanskou kosmologii, z níž odvozujeme náš moderní pojem lidských práv a dalších základních hodnot modernity. Zda si je v post-křesťanské éře dokážeme uchovat, to se teprve ukáže.
Příliš mnoho lidí si myslí, že manželství osob stejného pohlaví je pouhou otázkou sexuální etiky. Nechápou, že manželství homosexuálů a s ním související úpadek heterosexuálního manželství dává dokonalý smysl vzhledem k autonomnímu individualismu posvěcenému modernitou a přijatému současnou kulturou – a to i mnoha lidmi, kteří se nazývají křesťany.
„Smrt kultury začíná v okamžiku, kdy její normativní instituce nedokážou sdělovat ideály způsobem, který by zůstal vnitřně přesvědčivý,“ píše Rieff. Podle tohoto měřítka je křesťanství v Americe a na celém Západě ve smrtelném nebezpečí.
Konzervativní Západ vede kulturní válku moralisticky, nikoli kosmologicky. Nejenže jsme ztratili kulturu, ale pokud nepochopíme podstatu boje a nezměníme strategii tak, aby bojovali kosmologicky, můžeme během několika generací ztratit i své náboženství.
Budoucnost není předurčena, dosud je otevřená: Taylor sdílí velkou část Rieffovy historické analýzy, ale je optimističtější ohledně potenciálu obnovy. Pokud se však víra nezotaví, historická pitva jednou dospěje k závěru, že manželství homosexuálů nebylo příčinou, ale příznakem – znamením, které odhalilo terminální stav pacienta.
Publikováno v časopisu The American Conservative
° ° °
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
