Za mašinou s tuhým tělem sedí ženy podvečerem:
„sviť, žárovko, sviť, ať mi šije niť.
Šiju, šiju huboroušky, proti virům nemám zkoušky,
sviť, žárovko, sviť, ať mi šije niť.
Dnes je čtvrtek, zejtra pátek – rozstříhám i módní šátek:
sviť, žárovko, sviť, ať mi šije niť.
Zelené šaty, botky rudé, brzy virus zničen bude:
sviť, žárovko, sviť, ať mi šije niť.“
Ráno, raníčko, šička vstala, roušky si v uzel zavázala:
„Půjdu, matičko, roušky prát, musím je přec dezinfikovat.“
„Ach nechoď, nechoď mezi lidi, v testech se staly už i chyby.
Já měla zlý té noci sen.
nechoď, dceruško, bez roušky ven.
Virus se tobě vyhýbal, asi se české šičky bál,
v sukničce jako z vodních pěn:
nechoď, má šičko, k lidem ven.“
„Bílé šatičky smutek tají, v perlách se slzy ukrývají,
a pátek nešťastný je den, nechoď, má šičko, k lidem ven.“
Nemá šička, nemá stání, rozdávat roušky ji cos pohání,
roušky všem dodat ji teď nutí, nic doma, nic jí po chuti.
První roušku už lidem dala – zakryla ústa, naději dala,
po ochraně teď šité od srdce zavířilo se rychle velice.
Narazil u nás virus tvrdě, české šičky to vzaly hrdě,
na mapě zkázy co světu dal, zelený mužík dotleskal.
https://www.googletagservices.com/tag/js/gpt.js
