Příklad svatého Silvestra je zcela příhodný pro naději v temných časech, jež žijeme. Byl to papež v době Konstantinově, a stál v čele proměny, kterou Církev prošla. Byla v temnotě noci a začala žít v plném světle slunce; byla pronásledována jako otrok a stala se královnou; opustila katakomby a začala přebývat ve chrámech plných nádhery Božího díla.
Pod vlivem a příkazem svatého Silvestra začalo budování Církve jako instituce, jako suverénní náboženské společnosti, dílo, které někteří nazývají „konstantinizací“ Církve.
Vzestup
Pokrokáři, kterým se příčí podoba Cíárkve jako silné instituce stojící vedle státu – a dokonce možná i nad ním – vytvořili termín „konstantinovská církev“. Z toho vznikly i další pojmy jako například „dekonstantinizace“. Co tím mají současní bořitelé Církve na mysli? Připomeňme:
- Nejprve císař Konstantin vydal dekret, kterým dal katolické Církvi svobodu; poté vydal další dekret, kterým zakázal provozovat falešné kulty.
- Protože chtěl napravit nespravedlivé pronásledování, daroval Církvi palác své tchyně. Šlo o Lateránský palác, který se stal první papežskou bazilikou.
- Začal udělovat zvláštní pocty biskupům a jednat s nimi jako s oficiálními představiteli Církve.
- Bohoslužebné úkony se také staly slavnostnějšími, protože Konstantinova přítomnost jim dodávala prestiž říše.
- Považoval Církev za sjednocenou se státem.
- Když Konstantin změnil hlavní město na Konstantinopol, papež zůstal v Římě, a stal se tak i faktickým vládcem města.
Tato privilegia, jimiž Konstantin poctil katolickou Církev, a přirozený vývoj, který spolu s ní od té doby křesťanská civilizace zažívala, znamenají to, co mají progresivisté na mysli, když s odporem říkají „konstantinovská církev“.
Pojďme se poradit!
V pondělí 30. 12. 2024 od 18:00 vysíláme v přímém přenosu pravidelnou poradu šéfredaktora Protiproudu s "tvrdým jádrem" nepodvolených.
Témata určují čtenáři a diváci svými dopisy, otázkami a komentáři jak k aktuálnímu dění, tak k obecnějším otázkám a problémům, jež určují náš (viditelný i neviditelný) svět.
V politické oblasti prohlásil Konstantin katolickou Církev za jedinou pravou. Jako taková si zasloužila ochranu, podporu a úctu ze strany státu. Církev se tedy stala subjektem vznešenějším než stát. Z tohoto principu vzešla středověká metafora, že Církev je jako Slunce a stát jako Měsíc, který pouze odráží sluneční svit.
Nejskvělejší a nejvelkolepější pozemské věci a nejkrásnější umělecká díla byla od té doby tvořena především k uctívání Boha. Člověk měl tvořit, vyrábět a uchovávat to nejlepší především pro službu Bohu.
Taková je koncepce „konstantinovské církve“. Termín, který šíří pokrokáři, tedy lze chápat jako označení pro světský charakter církve s její bohatostí a slavnostností v bohoslužbě, s jejími sakrálními stavbami, okázalostí atd. Na jedné straně tedy jsou pokrokáři, kteří útočí na „konstantinovskou církev“, a na druhé straně ti, kteří ji hájí.
Jak na sebeobranu proti vládním zločinům?
Debata Petra Hájka s bývalým ministrem financí Vlastimilem Tlustým a expertem na zlato Robertem Vláškem jsme 13. 11. přinesli další část nového pořadu Noční hlídka, který nepodvoleným otevřel zcela nové možnosti sebeobrany před zfialovělým státem, jenž nás zotročuje a bere nám nejen základní občanské svobody (slova a projevu na čelném místě), ale bezostyšně nám různými cestami krade i naše peníze a majetky.
Mnozí naši čtenáři, diváci, příznivci a podporovatelé se již ke své spokojenosti s námi nalodili na "záchrannou archu", mnozí ale ještě nevědí, jak na to.
Přitom stačí napsat Vaše telefonní číslo na tuto adresu:
zlato@protiproud.info
Jidášovi dědici
Když svatá Marie Magdaléna použila skvostnou mast, aby pomazala nohy našeho Pána, když je předtím omyla slzami a osušila svými vlasy, bylo zaseto první semínko nádhery budoucího uctívání Ježíše Krista. Když ďáblem svedený Jidáš se proti takovému úkonu vzbouřil s tím, že mast je příliš drahá, že by se měla raději prodat a peníze rozdat chudým, zasel také semínko: Semínko progresivistického postoje, který nenávidí slavnostní a bohatou bohoslužbu. Náš Pán hájil proti Jidášovi čin Máří Magdalény s tím, že chudé budeme mít vždycky mezi sebou, kdežto Boží přítomnost je jedinečná.
Postoj pokrokářů je právě takový: Naoko se staví proti světskému přepychu církve. Podle tohoto pojetí je Ježíšova Církev církví chudých, církví stvořenou pro chudé, a když projevuje okázalost a slavnostnost, chudé uráží.
Měla by být prý nejen chudá, ale také nešťastná; měla by se prezentovat v bídě. Proto by se náboženské stavby měly podobat nejubožejším příbytkům, aby se v nich chudí necítili nesví. Proto by v Božím domě neměla existovat okázalost, slavnostnost a používání vzácných předmětů.
V bohoslužbě by prý měla převládat chudoba. Církev by měla být také zbavena jakéhokoli zvláštního zacházení, poct nebo ochrany ze strany státu. Měla by být jako každá jiná světská instituce.
Myšlenka je jasná: Protože chudí nemají bohatství a pocty, neměl by je mít nikdo, ani Bůh. Je to rovnostářství ve své nejzrůdnější podobě – jde totiž dál než k požadavku rovnosti mezi chudými a bohatými, ale požaduje rovnost mezi člověkem a Bohem. Takové je v principu myšlení pokrokářů, které se nepřekvapivě shoduje s myšlením Jidáše Iškariotského.
Sebeobrana našeho zdraví a životů
V rozhovoru s Jiřím Černotou se kromě jiného dozvíte o unikátních novinkách ve vývoji a produkci fascinujících zcela přírodních prostředků na posílení těla i ducha – včetně dosažení praktické dlouhověkosti.
Můžete si vytvořit bezplatný účet BEWIT s přístupem ke slevám a prohlédnout si kompletní nabídku na e-shopu firmy BEWIT. Nákupem přes tyto odkazy pomůžete nejen sobě, ale i další existenci Protiproudu
Nádhera je vyjádřením Boží nedostižnosti
Aplikuje-li progresivistický proud tento požadavek na Církev, prosazuje fakticky její autodestrukci. Chce vymýtit veškerou úctu, kterou různé národy Kristově Církvi vzdávají, chce ji fakticky zbavit samotných duší katolických národů.
Teprve když pochopíme, proč pokrokáři útočí na konstantinopolskou církev, pak teprve můžeme plně milovat a prožívat světskou okázalost bohoslužby Církve, kterou její bořitelé nenávidí. Časná nádhera je logickou součástí vyjádření lidské úcty a lásky k Bohu v jediné pravé Církvi Ježíše Krista.
Proto si pravidelně na zlomu roků připomínáme, že mužem, který „konstantinizoval“ Církev, byl svatý Silvestr, papež kanonizovaný právě touto Církví. Kdyby papež našich dnů (text byl napsán v roce 1966 po Druhém vatikánském koncilu, pozn. PP) řekl, že katolická Církev by měla být „dekonstantinizována“, dělal by pravý opak snahy svatého Silvestra a šel by ve stopách Jidášových.
Lze si představit, jak by se svatý Silvestr proti takovému papeži vzepřel, kdyby byl svědkem toho, co se děje s dílem, které inicioval.
V jeho duchu je třeba se postavit současným rouhavým znesvěcovatelům jediné římské apoštolské katolické Církve.
Svátek svatého Silvestra je k tomu dobrou příležitostí.
