Jelikož na rozdíl od státních institucí má veřejnoprávní ČT právo odpovědět na stížnost nikoli do 30, ale do 60 dnů, čekal jsem až do začátku října, kdy jsem zaslal do Diváckého centra ČT urgenci. Odpověď jsem dostal obratem s poznámkou, že mi ji odeslali již 17. srpna a že jsem ji musel přehlédnout, takže ji posílají znovu.
V odpovědi jsem byl napaden, že zcela neoprávněně a bez vazby na realitu obviňujete Českou televizi z toho, že před diváky zamlčovala okolnosti požárů v jihozápadní Evropě, a toto měl potvrdit přiložený seznam zpravodajských vstupů, kde bylo žhářství zmíněno. Jenže z tohoto přehledu – prý ověřeného mediální agenturou Newton Media – zřetelně vyvstávala mezera od 17. do 31. července, kdy požáry kulminovaly. Měl jsem tedy černé na bílem přímo od ČT potvrzeno, že kritických 14 dní o žhářích ani nehlesla, že moje stížnost nebyla žádná pomluva, ale fakt, a v tomto smyslu jsem na Divácké centrum zaslal další stížnost, se žádostí, aby se jednak ČT omluvila mně za osočení, když sama dokázala oprávněnost mé stížnosti, jednak divákům ČT, jež tímto zpravodajským zmetkem uvedla v omyl a porušila svoje veřejnoprávní poslání.
Nu a tímto jsme v současnosti, neboť na svou druhou stížnost jsem obdržel odpověď téměř přesně za měsíc a to v pátek 6. listopadu 2026. Tentokrát byla velice zdvořilá a ČT se hájila faktem, který jsem 37 let po pádu komunistického režimu nepokládal vůbec za možný. Je uveden hned v první větě odpovědi, kterou tady pro úplnost uvádím celou:
Vážený pane Novotný
na úvod si dovolíme připomenout, že Česká televize je povinna se při rozhodování o prostoru přiděleném různým událostem řídit čl. 5.4 Kodexu ČT, který mimo jiné říká, že „zařazení a pořadí informací ve zpravodajské agendě se řídí vahou předpokládaných dopadů na život obyvatel České republiky.“
Jsme přesvědčeni, že rozsah zpravodajského pokrytí okolností požárů v jihozápadní Evropě odpovídal významu této události. Zpravodajství České televize považuje za důležitou skutečnost, že příčinám požárů v jihozápadní Evropě byl věnován dostatečný prostor v hlavní zpravodajské relaci Události a kontinuálním vysílání programu ČT24 včetně online prostředí, a nedošlo tak k jednostrannému upozadění některých z nich.
Nelze pak opomenout ani skutečnost, že rozsah informování o konkrétních událostech se může v kontinuálním vysílání lišit, neboť zpravodajství ze své podstaty reflektuje aktuální události a do finální podoby zpravodajské agendy tak promlouvá například četnost neočekávaně nastalých situací, vzájemné křížení významných událostí či aktuální produkční limity, nejedná se o odraz favorizace některých témat či událostí. Domníváme se tak, že přístup redakce k informování o výše zmíněných událostech není v rozporu s principy a pravidly ukotvenými v Kodexu ČT.
S pozdravem
Ondřej Dostál
Divácké centrum
Postřehli jste, v čem je zakopaný pes a co činí zpravodajství ČT vůči jakékoli kritice neprůstřelné? Ano, je to citovaný paragraf 5.4 Etického kodexu ČT, kde se na první pohled moudře praví, že zařazení a pořadí informací ve zpravodajské agendě se řídí vahou předpokládaných dopadů na život obyvatel České republiky.
Jsou to však orwellovská slova, a když si je přeložíme do reálného jazyku, vypadne nám jejich skutečný smysl: Někde v budově zpravodajství ČT na Kavkách sedí člověk, který si na základě tohoto paragrafu osobuje právo, které informace nám smí ČT sdělit a které naopak upozadit či potlačit, abychom se „pod vahou předpokládaných dopadů“ nezhroutili, nepropadli panice, nebo, nedej bože, neohradili proti té jediné správné demokracii či něčemu podobnému, co si tvůrce tohoto kodexu ve své totalitní fantazii představoval. Ano, toto je reziduum totalitního myšlení, které se do kodexu vloudilo po 14 letech od Sametu, poněvadž jej roku 2003 vypracovala Rada ČT ve složení Jan Mrzena, Bohumil Fanta, Ladislav Miler, Lucie Weissová, Helena Fibigerová, Zdeněk Forman, Milan Horálek, Milan Knížák, Erazim Kohák a Petr Kučera a Poslanecká sněmovna 2. července 2003, kdy už všichni mysleli na prázdniny, hladce schválila bez jakýchkoli připomínek 127 hlasy pro a pouze dvěma hlasy proti. A byla to tato politická chyba, za niž dnes platíme kulturní válkou.
Nechci tvrdit, že to bylo úmyslné, ale současný paragraf 5.4 umožňuje ČT libovolně a anonymně cenzurovat zpravodajství, protože u každé informace lze najít něco, kvůli čemu by mohla mít na diváky „dopad nežádoucí váhy“, takže filtrace informací v ČT je dána názorem nějakého zaměstnance, který pak může informace řadit a dávat jim důležitost podle své ideové či jiné orientace, zatímco objektivita jde k čertu!
Etický kodex České televize umožňuje, aby nás, diváky, ČT pokládala za nesvéprávně děti, a mohla nás zbavit práva samostatně posoudit, jakou váhu té které informaci přiřadíme, jak budeme zvažovat její hodnotu. Osobuje si tedy právo mentora rozhodovat, co je pro nás příhodné a co nepříhodné a takto nám upírá právo myslet, obdobně jak je nám ještě jako ČsT upírala za totalitního režimu.
V mém případě někdo na Kavkách, možná šéfredaktor, možná ředitel zpravodajství, usoudil, že na rozdíl od uvádění požárů ve Francii do souvislosti s klimatickou změnou, je informace o žhářství nezajímavá či nežádoucí, protože by dopadla na diváky s nepřiměřenou vahou a kdo ví, k čemu by je ponoukla!
Já jsem si ten paragraf 5. 4. Etického kodexu ČT dohledal a zjistil, že má pokračování. Zde je:
Při editoriálním rozhodování však nelze opomíjet mezinárodní vlivy a vztahy, které působí napříč státy, kontinenty či kulturami. Zpravodajství a aktuální publicistika v tomto smyslu ukazují Českou republiku v rámci evropského a světového dění.
I toto mě překvapilo. Když se zamyslíte nad tím, co výše uvedená, opět orwellovská věta říká, musí vás zamrazit, neboť v tomto paragrafu se ČT nařizuje, aby informovala nikoli objektivně, podle informační hodnoty zprávy, podle její závažnosti (a že činnost žhářů ve Francii závažná byla, závažnější než panující sucho a vedro!!!), ale podle politických okolností, jež právě panují v Evropě, ve Spojených státech a vůbec ve světě. Tím se vysvětluje, proč ČT například jinak informovala o Americe Bidenově a jinak informuje o Americe Trumpově. Jak je vidět, nezáleží až tak na osobním postoji toho kterého zpravodajce, toho kterého redaktora nebo moderátora, ale jedná se přímo o systémové pravidlo, umožňující se ČT chovat jako ideologický nástroj podle právě panujících představ zaměstnanců ČT o tom, jaký mediální obraz Česka má ČT vytvářet, což ji ještě více vychyluje z role objektivního zpravodajského média. A tato skutečnost je ještě děsivější, než kdyby selekce informací záležela jen na libovůli jednotlivce či skupiny jednotlivců, jak jsem se doposud domníval.
Paragraf 5. 4 pak v celé úplnosti posouvá můj spor s ČT na vyšší, zákonodárnou úroveň a klade naléhavou otázku, zda není nejvyšší čas zahájit jak celospolečenskou, tak parlamentní diskusi o smyslu existence ČT, zda má informovat „padni komu padni“, nebo kromě ideového působení na českou veřejnost ještě vytvářet aktuální obraz Česka pro zahraničí, souznící s tím, co se právě ideologicky nosí, nastavovat plachty podle ideologického větru, který právě v Evropě vane, zda po 37 a nikoli už jen po 14 letech od pádu komunismu nevyvstala nutnost zákony o ČT a ČRo novelizovat, odstranit relikty totalitního myšlení, jež se například skrývají v Etickém kodexu ČT, navíc v době bouřlivého rozvoje informačních technologií, které postavení veřejnoprávních medií zásadně posunuly.
Ačkoli Etický kodex ČT obsahuje několik paragrafů o politické nestrannosti, o střetu zájmů a o zákazu projevovat ve vysílání své politické postoje, což postihlo Noru Fridrichovou a Jakuba Železného, paragraf 5.4 znamená zadní vrátka, jimiž je možno tento zákaz obejít odkazem na „rozdílnou váhu“ informací a na to jaký „pravděpodobný dopad“ by mohly mít na veřejnost. A tak stojí za úvahu, kromě zrušení tohoto paragrafu, zda mohou být zaměstnanci ČT a ČRo členy politických stran, když příslušníkům ozbrojených sil je to zakázáno, přičemž v dnešní informatické době má veřejnoprávní/státní médium stejný bezpečnostní význam jako armáda.
Spor o televizní a rozhlasové poplatky se tedy i ve světle mé nicotné osobní pře s ČT jeví jako pouhá prkotina, jako zástěrka, která však tím, že přerostla do kulturní války napříč veřejností, nadzvedla pokličku nad hrncem, v němž se už řádku let veřejnoprávní media vaří, a pro lidí, kteří organizovali a organizují demonstrace a stávky za „nezávislost ČT“ a organizovat je nepřestanou, platí staré české přísloví, „kdo seje vítr, sklidí bouři“, protože spor již dosáhl takové hloubky a šíře, že lidé se už nebudou přít jen o to, jak ČT a ČRo financovat, ale budou chtít odpovědět na mnohem závažnější otázky, jaký a zda vůbec tato média, v jejichž statutech se navíc skrývají zbytky totalitního myšlení, ještě mají smysl, co vlastně od nich požadujeme, ale hlavně budou chtít vědět, zda za odporem převést především ČT pod gesci státu se neskrývají obavy, že by jako státní instituce mohla být podrobena hloubkovým auditům NKÚ, které by pak mohly osvětlit existenci penězovodů pro určitou skupinku lidí, o čemž se zatím můžeme toliko dohadovat, či se pouze domýšlet.
Vážení čtenáři, soudím, že nikdo z vás obsah paragrafu 5. 4. Etického kodexu ČT doposud neznal, paragrafu natolik gumového, že zpravodajství ČT může zamlčet či pozdržet jakoukoli informaci, která se lidem, kteří ČT ovládají, nehodí do jejich ideového krámu – jak se stalo v případě zadržení informace o žhářích ve Francii – aniž by se dali jakkoli postihnout na institucionální úrovni. Nicméně jsem přesvědčen, že přinejmenším kvůli tomu, co vlastně Etický kodex ČT obsahuje, jak se dá použít jako klacek na všechny kritiky a stěžovatele, a že byla vytažena na světlo skrytá totalita ČT, stálo zato spor vést. Pravda, na institucionální úrovní, na níž je ČT neprůstřelná, pro mne sice spor končí, ale hodlám jej přenést na vyšší „úroveň“. O tom, zda se mi to podaří, vás budu opět informovat.
